NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3753.

Řízení před nss-em. — Vojenské věci: I. Zrušil-li nss podle § 7 zák. o ss rozhodnutí ministerstva nár. obrany o ztrátě vojenské pense, vydané před vydáním zákona č. 76/1922, není nezákonné, vydá-li mno po vydání zákona toho a na jeho základě rozhodnutí nové, kterým ztrátu vojenské pense z důvodu tímto zákonem uznávaného opětně vysloví. — II. Ztráta vojenské pense pro vstup do služby státní nebo jí na roveň postavené podle § 12 zák. č. 76/1922 nastává i v tom případě, nastoupil-li vojenský pensista službu civilní již před vydáním zákona toho.
(Nález ze dne 16. června 1924 1)
Prejudikatura: Boh. 1894 adm.
Věc: V. R. v Č. L. (adv. Dr. F. Wien-Claudi z Prahy) proti minister stvu národní obrany (min. taj. Dr. Ant. šafář) o nárok na zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1, rytmistr bývalé armády rak.-uh. ve výslužbě a úředník sestátněné české severní dráhy, byl roku 1920 převzat do čsl. armády jako gážista ve výslužbě. Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že st-li jako revidentu státních drah nepříslušejí od 1. ledna 1920 vojenské požitky zaopatřovací, — vyjma přídavek za zranění neb osobní přídavek na místo přídavku za zranění —, ježto jest zaměstnán ve službách železniční státní správy jako úředník státních drah, tudíž ve službě, která jest podle § 95 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. na roveň postavena službě státní a tudíž podle § 12 cit. zák. nemá nároku na vojenské výslužné (§§ 98 a 114 téhož zák.), Dále bylo v rozhodnutí tom nařízeno vojenské pensijní likvidatuře, aby proto zastavila st-li dnem 1. ledna 1920 výplatu řečených požitků, od úhrady přeplacených požitků že však jest až do vyhlášení prov. nař. k cit. zákonu upustiti.
Proti rozhodnutí tomuto namítal zástupce st-le především při ústním líčení, že žal. úřad byl povinen se přidržeti názoru vysloveného nss-em v nál. Boh. 1894 adm., kterým bylo rozhodnutí žal. úřadu téhož obsahu zrušeno pro nezákonnost, — a že tedy rozhodnutí nyní naříkané odporuje ustanovení § 7 zák. o ss.
Tato námitka není důvodná, poněvadž dřívější rozhodnutí bylo vydáno dle zákonů, plativších před vydáním zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. a nss rozhodoval ve svém cit. nálezu jen o správnosti použití těchto zákonů. Nyní rozhodl však žal. úřad podle novéno právního řádu, zaleženého zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. Takové rozhodnutí nebylo v cit. nálezu předmětem kognice nss-u, i nemohl tento nález nss-u býti základem pro rozhodnutí nyní naříkané.
Ve věci samé uvážil nss toto:
Jest mimo spor, že st-1 nabyl nároku na vojenské zaopatřovací požitky ze zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., a že mu byly požitky ty přiznány již bývalým mocnářstvím rak.-uh. Rovněž není sporu o tom, že st-1 jest a již před 1. lednem 1920 byl jako úředník ve službě čsl. státních drah a že tato jeho služba jest podle § 95 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. postavena na roveň civilní službě státní. Proti nař. rozhodnutí namítá stížnost především, že podle § 12 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. pozbývá nároku na vojenské zaopatřovací požitky jen takový vojenský gážista, který do civilní státní nebo jí rovné služby vstoupí, nikoli však ten, kdo do služby takové již dříve vstoupil a jemuž byly zaopatřovací požitky již dříve přiznány a vypláceny.
Tato námitka není důvodná. Cit. § 12 stanoví, že nároku na vojenské výslužné pozbývají gážisté ve výslužbě do služeb civilních vstoupivší. Slovem »vstoupivší« odkazuje zákon nyní platný zřejmě na dobu předcházející rozhodnutím vydaným v případech konkrétních bez ohledu na to, kdy vstoupení se stalo. Německý text sbírky zákonů používá sice v § 12 zák. č. 76/1922 obratu »Gagisten des Ruhestandes, die in einen ....... Dienst eintreten«. I kdyby text tento, který st-1 patrně má na mysli, zavdával podnět k pochybnosti, jest přece rozhodným jedině text český, neboť § 3 zák. z 13. března 1919 č. 139 Sb. ve zněni zák. z 20. prosince 1921 č. 500 Sb., stanoví, že pouze české nebo sloven ské znění právních ustanovení ve Sbírce zákonů a nařízení uveřejněných jest původní a že text německý a jiný jest jen překladem, tak že otázku, co jest obsahem zákona, jest nutno při eventuelní divergenci textů těch posuzovati podle textu českého, resp. slovenského.
Dále namítá stížnost, že žádný zákon nemůže rušiti práva nabytá stranou vůči státu. Ani tato námitka není důvodná. Zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. stanoví v § 114, že se zákonu tomuto přiznává zpětná účinnost dnem 1. ledna 1920. Z § 100 pak vysvítá, že zaopatřovací požitky gážistů bývalé rak.-uh. armády, převzatých do čsl. armády v hodnosti gážistů ve výslužbě, jest vyměřiti nejen podle dosavadních předpisů, nýbrž i podle §§ 97 a 98. § 98 stanoví v odst. 2., že pro osoby v § 97 uvedené platí též ustanovení §§ 12 a 95. Jelikož st-1 k osobám v § 97 uvedeným patří a ježto mu podle § 100, odst. 2 zaopatřovací požitky bylo vyměřiti, musilo se při tom použíti i ustanovení §§ 12 a 95.
Platnost ustanoveni § 114, odst. 1 cit. zákona nss ovšem zkoušeti nemůže.
Mimo to namítá stížnost, že st-1, ačkoli se narodil 5. března 1870 a v záři 1921 překročil 51. rok věku, tak že měl býti z branné moci dle § 2 bran. zák. propuštěn, — neboť bez pense nebyl by gážistou ve výslužbě, — musil přece za mobilisace v říjnu 1921 narukovati jako gážista ve výslužbě a obdržel po mobilisaci nový lístek určovací, z čehož jde, že mu tedy i v říjnu 1921 musil příslušeti nárok na výslužné. K této námitce stačí poukázati na to, že se jí stížnost dovolává okolností, sběhnuvších se před vydáním zák. ze 17. února 1922, jež ovšem, i kdyby pro rozhodnutí nynějšího sporu vůbec mohly míti význam, tenkrát říditi se musely právním řádem tehdy platným.
Není tedy stížnost důvodná i slušelo jí zamítnouti.

Stejně nález z téhož dne č. 10940_č. 10939.*

Citace:

č. 3753. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 107-109.