NPD documents search: Sociální revue, 2 (1921) - Slovenské oddělení ministerstva sociální péče v Bratislavě

Č. 7054.

Úrazové pojištění (Slovensko): 1. Promlčení nevyměřených příspěvků pojistných brání podle zák. čl. XIX: 1907 jedině řádné vyměření příspěvků. — II. Vyměřen jest úrazový příspěvek, jakmile pojišťovna doručí straně výměr o předpisu, upravující výkaz o vyplacené mzdě a platební předpis takovým způsobem, že poskytují plnou orientaci o vzniku příspěvkové povinnosti a její výši. — III. Do jaké míry podléhají pojistné povinnosti úrazové také komerční úředníci závodu?
(Nález ze dne 28. ledna 1928 č. 23.771/26).
Prejudikatura: Boh. A 6138/26, 6561/27 a 7008/28.
Věc: Firma Východoslovenský pivovar a vývozná sladovna, úč. spol. v M. proti ministerstvu sociální péče stran úrazových pojistných příspěvků.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká úrazových pojistných příspěvků za léta 1920 a 1921, zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Předpisným výměrem z 3. září 1925 uplatňovala Zem. úřadovna pro pojištění dělníků na Slov. v Bratislavě proti stěžující si firmě úrazové příspěvky pojistné za léta 1920 až 1924 úhrnnou částkou 5530 Kč 39 h se 4% úroky. Proti tomuto výměru podány byly stěžující si firmou námitky, jež však župní úřad v Košicích rozhodnutím z 19. prosince 1925 zamítl.
Nař. rozhodnutím zamítlo min. soc. péče odvolání stěžující si firmy.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost především namítá, že úrazové příspěvky, předepsané sporným plat. výměrem za rok 1920 a 1921 se promlčely podle § 46 zák. čl. XIX: 1907, ježto od jejich splatnosti, to jest ode dne 15. ledna 1921, resp. 15. ledna 1922, do jich předepsání uplynula tříletá lhůta promlčecí. Žal. úřad vychází z právního názoru, že promlčení úrazových příspěvků nenastalo, ježto běh promlčecí lhůty byl přerušen. — Názoru tomu stížnost právem vytýká, že není ve shodě se zákonem.
Úrazové pojištění jest institutem práva veřejného a mají úrazové pojistné příspěvky veřejnoprávní charakter. Nárok na veřejnoprávní plnění může se však promlčeti jen, je-li to výslovně stanoveno zvláštním zákonem a jen ustanovení tohoto zvláštního zákona lze uplatniti při posouzení náležitostí promlčení a jeho případného stavení a přerušení. Pro daný případ jest směrodatným § 46 zák. čl. XIX: 1907, mající ohledně promlčení úrazových příspěvků toto specielní ustanovení: Vyměřené úrazové pojistné příspěvky a premie se promlčují v 5 letech od vyměření počítajíc, za nevyměřené úrazové pojistné příspěvky ručí zaměstnavatel po tři léta, počínajíc od vzniku jeho závazku. I v tomto druhém případě (při příspěvcích nevyměřených) jde, jak úřad správně usoudil, pojmově o promlčení, poněvadž i tu zaniká právo resp. pomíjí existentní závazek neuplatněním po dobu v zákoně stanovenou.
Dle cit. předpisu a předeslanýh úvah může tedy zabrániti promlčení nevyměřených příspěvků jedině fakt vyměření příspěvků, ježto zákon nemá ustanovení, podle něhož by i jiné události překážely průběhu lhůty té. Vyměřeným jest úrazový příspěvek podle § 43 zák. čl. XIX: 1907 a § 20 min. nař. č. 4790/1907 ME, jakmile zem. úřadovna pro děln. pojištění doručí straně výměr o předpisu, upravující výkaz o vyplacené mzdě a plat. předpis takovým způsobem, aby mohly poskytnouti úplnou orientaci o vzniku příspěvkové povinnosti zaměstnavatele a její výši. Teprve doručením výměru takto upraveného zaměstnavateli jest pojistný příspěvek úrazový platně vyměřen a tím zabráněno promlčení dle cit. § 46. Předpisu o přerušení nebo stavení promlčení cit. § 46, jak již shora vyloženo, nemá.
Lze-li však zabrániti promlčení nevyměřených příspěvků jedině doručením výměru o předpisu, nebrání promlčení ani okolnost, z níž žal. úřad dovozuje přerušení promlčení, že Zem. úřadovna ve výměrech z 20. listopadu 1923, pokud se týče z 20. prosince 1923 sobě vyhradila dodatečný předpis příspěvků na podkladě mzdové revise.
Bylo proto názoru stížnosti, že úrazové příspěvky za léta 1920 a 1921, vyměřené teprve po uplynutí tříleté lhůty § 46, jsou promlčeny, přisvědčiti a nař. rozhodnutí, pokud stěžující si straně ukládá placení těchto příspěvků, vybudované na nesprávném výkladě cit. § 46, zruší ti dle § 7 zák. o ss.
Nař. rozhodnutí dodává, »že promlčení předepsaných příspěvků nemohlo nastati také už vzhledem k počátku účinnosti vl. nař. č. 199 a 200 z r. 1922«.
Ustanovení těchto vl. nař., pokud zde přicházejí v úvahu, nabylo účinnosti dnem 1. ledna 1920. Z dodatku v nař. rozhodnutí, tak jak je, bez bližšího vysvětlení, nelze vyčisti, jaký vliv by tento den účinnosti mohl jeviti na běh lhůty promlčecí, zvláště když vl. nař. sama o promlčení nejednají. Že by úřad byl chtěl vysloviti, že závazek rozhodný pro počátek lhůty promlčecí vznikl teprve vydáním nařízení těch, t. j. 25. července 1922, a že od tohoto dne běží promlčení, nelze se domnívati. Výkladu nař. rozhodnutí v tom smyslu brání jednak zjištění, že předmětný závazek vznikl 15. ledna 1921, resp. 15. ledna 1922, jednak okolnost, že i od data vydání oněch nařízení do doručení výměru o předpisu ze 6. listopadu 1925 uplynula tříletá lhůta promlčení (§ 46 zák. čl. XIX: 1907). Pokud jde o předpis příspěvků úrazových za další období 1922 až 1924, jest se zabývati ještě otázkou pojistné povinnosti' komerčních úředníků stěžujícího si závodu, jichž platy zem. úřadovna pro děln. pojištění pojala do základu pro vyměření pojistných příspěvků.
Úřad jest názoru, že i tito úředníci podléhají úrazovému pojištění, ježto jsou závodovými úředníky a jejich styk s technickým zařízením podniku v místnostech k tomu určených není vyloučen. K tomu úsudku došel na podkladě skutkového zjištění, že tito úředníci mohou přecházet: do kanceláře dvorem, ležícím mezi továrními místnostmi a kanceláří, používaným za skladiště prázdných sudů a dýh, sloužících k opravě sudů. Hlavním vchodem, jehož používání úředníky není vyloučeno, projíždějí také povozy a hned naproti jest výdej piva. Vedlejšího vchodu používá většinou jen ředitel a prokurista. — Proti tomu stížnost namítá, že tito úředníci vůbec do závodu nepřicházejí, že jim vstup do závodu jest za- kázán, že kancelář má ještě zvláštní vchod přímo z ulice, takže úředníci dvorem nechodí, a že zákaz dodržovati jim usnadňuje okolnost, že z kanceláře vede domácí telefon. — Těmito vývody nevyvrací však stížnost nikterak zjištění žal. úřadu, že místním a stavebním uspořádáním kanceláře není vyloučen styk komerčních úředníků s techn. zařízením závodu a není proto vadou řízení, když úřad tyto okolnosti zvláště nezjišťoval.
Po stránce právní hájí stížnost názor, že § 3 zák. čl. XIX: 1907 nevyslovuje pojistnou povinost úrazovou komerčních úředníků a úřednic, a míní, že i ustanovení odstavce 3 cit. § 3 stanovící pojistnou povinnost osob, které jsou zaměstnány v pobočných závodech a vedlejších místnostech hlavních závodů, může se vztahovati jen na takové místnosti, v nichž se vykonávají práce, výrobní proces předcházející nebo po něm následující.
Pro názor ten není v cit. ustanoveních opory. Cit. § 3 podrobuje pojistné povinnosti úrazové bez rozdílů pohlaví, věku a výše mzdy všechny osoby zaměstnané trvale, výpomocné nebo přechodně u podniků, závodů a prací dále uvedených. V odst. 3. pak dodává, že pojištěním povinny jsou i osoby, které jsou zaměstnány v pobočních závodech a vedlejších místnostech hlavních závodů, pojistné povinnosti podrobených. — Zákon neomezuje dle svého znění pojistnou povinnost na osoby na výrobním procesu přímo zúčastněné a nelze proto shledati nezákonným výklad žal. úřadu, — jenž hoví i intencím zákona, zajistiti zaměstnance nebezpečí úrazu výstavené —, že pojistná povinnost stíhá i komerční úředníky závodu pojistné povinnosti podrobené, není-li jejich styk s techn. zařízením závodu vyloučen.

Citace:

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 29. července 1919, čís. 436,. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 7, s. 231-231.