Č. 10066.

Stavební právo (Praha): 1. Povolení udělené stavebním úřadem ke stavbě na pozemku cizím není samo o sobě způsobilé, aby se dotklo práv vlastníka tohoto pozemku. — 2. Ani stav. povolení udělené nevlastníku pozemku samo o sobě, ani pasivní chování vlastníka pozemku v komisionelním řízení stavebním samo o sobě není s to, aby projevilo ony soukromoprávní účinky v právní sféře vlastníka stav. pozemku, jež pojí předpis § 418 o. z. o. ke stavbě na cizím pozemku.
(Nález ze dne 12. října 1932 č. 12913/30.)
Prejudikatura: Boh. A 7679/29.
Věc: Obec hlavního města Prahy proti zemskému úřadu v Praze o stavební povolení.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměry z 29. října 1929 zamítla rada hlav. města Prahy žádosti zúčastněné strany Barbory S., aby jí bylo uděleno stavební povolení k postavení domů na staveništích č. 6 a 7 rozděleného pozemku č. kat.... za současného přiznání výhod podle zák. o stav. ruchu. Obě žádosti byly zamítnuty z toho důvodu, že zúčastněná strana, nejsouc vlastnicí celé výměry těchto stavenišť, není legitimována k podání stav. žádostí. K odvoláním, jež dnešní zúčastněná strana proti těmto rozhodnutím podala, přezkoumal žal. úřad podle kompetenčního předpisu § 59 odst. 4 zák. č. 43/28 obě rozhodnutí městské rady pražské a zrušil je nař. rozhodnutími, prohlásiv současně stav. projekty za určitých podmínek za technicky proveditelné a z ohledů veřejných přípustné. Spor o námitkách obce, že stavěno má býti na plochách, které jsou částečně ve vlastnictví obce a částečně tvoří dílec veřejného statku, a které obec zúčastněné straně neodprodala, odkázal žal. úřad na pořad práva soukromého.
O stížnostech pražské obce uvážil nss takto:
Obec pražská namítá ve svých stížnostech, že žal. úřad, přiznav dnešní zúčastněné straně neprávem legitimaci k podání žádostí za povolení ke stavbě na zmíněných staveništích, žádané povolení neprávem udělil.
Dříve než bylo možno přistoupiti k této námitce stížností, musil se nss vypořádati v rámci podaných stížností s otázkou přednější, t. j. zdali nař. rozhodnutí, jímž byly stavební žádosti zúčastněné strany v podstatě kladně vyřízeny, je vůbec způsobilé, aby zkrátilo st-lku v jejích právech. Neboť, není-li nař. rozhodnutí schopno takovéhoto účinku, nemohou stížnosti obce pražské, zkrácení jejích práv uplatňující (§ 2 zák. o ss), býti uznány důvodnými. Při tom slušelo stranou ponechati otázku, zdali a ve kterých případech mohla by se obec, jakožto zákonná nositelka příslušnosti ve věcech stavebních, kterou vykonávati jest nejenom její povinností, nýbrž i jejím právem, uchopiti opravných prostředků a zejména stížnosti na nss proti rozhodnutí vyšší instance stavební, kterým se stav. úřadu ukládá, aby projednal stav. žádost osoby, jež není ani vlastníkem staveniště ani svolení vlastníkovo neprokázala; neboť o takovýto případ nejde, ježto žal. úřad jakožto stav. úřad vyšší stolice obecnímu úřadu stavebnímu projednání žádosti stavební nenařídil, nýbrž o ní sám věcně rozhodl (§ 80 nař. č. 8/28).
Obě stížnosti obce pražské obracejí se proti tomu, že žal. úřad, přiznav zúčastněné straně legitimaci k žádosti stavební, prohlásil projektované stavby za nepřípustné s hlediska stavebně-policejního, ačkoliv stavby tyto jsou projektovány na pozemku, který je z části v soukromém vlastnictví obce pražské, z části pak tvoří součástku prostranství veřejného. Obsahem stížností je judikatorní úkol soudu vymezen, takže otázka, která musila nejprve bytí rozřešena, je ta, zdali obec jednak jako vlastnice dílce vyhlédnutých stavenišť, jednak jako majitelka a správkyně veřejného statku může býti zkrácena ve svých právech tím, že žal. úřad, jakožto stav. úřad vyšší stolice, projednal a povolil stav. projekt, který zabírá jednak dílec pozemku ze soukromého vlastnictví obce, jednak dílec veř. prostranství.
Již zpředu je zřejmo, že nejde tu o právní situace totožné, pročež bylo třeba zkoumati odděleně jednak 1.) právní účinky, jež proti vlastníku pozemku způsobuje povolení stavby na jeho pozemku, bylo-li uděleno osobě třetí, jednak 2.) právní účinky, jež oproti obci jakožto majitelce a správkyni veř. prostranství zakládá povolení stavby, jež podle návrhu stavebního zabírá i část veřejné ulice.
Ad 1.) Pokud jde o prvou z obou otázek právě uvedených, dospěl nss již v nál. Boh. A 7679/29 ve shodě s nál. ss-u Budw. A č. 10110/1914 k právnímu názoru, že povolení udělené stav. úřadem ke stavbě na pozemku cizím není samo o sobě způsobilé, aby se dotklo práv vlastníka tohoto pozemku, ježto stav. povolením se právní vztahy mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku nijak neupravují, a stavebník z uděleného stav. konsensu proti vlastníku staveniště žádných práv nemůže pro sebe vyvozovati. K názoru tomuto přivedlo judikaturu zejména ustanovení, obsažené v praž. řádu stav. v § 35 odst. 2, podle něhož má stav. úřad odkázati na pořad práva toliko soukromoprávně námitky sousedů a nikoli též soukromoprávně námitky vlastníka pozemku, na němž navržená stavba má býti zřízena. Kdyby stav. řád i vlastníka pozemku počítal k interesentům, kteří se svými soukromoprávními námitkami proti stav. projektu mohou podle § 33 stav. řádu býti prekludováni, byl by musil o námitkách vlastníkových dáti ustanovení obdobné onomu, jaké jest v § 35 odst. 2 dáno o námitkách sousedův.
Proti tomuto názoru dalo by se ovšem namítnouti, že povolení udělené ke stavbě na pozemku cizím, byť i podle ustanovení stav. řádu proti vlastníku stav. pozemku právně nepůsobilo, může nicméně přivoditi v právní sféře vlastníkově účinky podle jiných norem právních, z čehož dalo by se pak vyvozovati, že nejen soused navržené stavby, nýbrž i vlastník pozemku navrženého třetí osobou k zastavění, může v konsensním řízení stavebním povolení stavby z titulu svého vlastnictví k stav. pozemku odporovati. V úvahu mohl by tu přicházeti předpis čl. XXXVII zák. z 1. srpna 1895 č. 112 ř. z., jímž byl uveden civ. soudní řád, a pak již jen norma o. z. o. o stavbě na pozemku cizím (§§ 418—419).
Podle ustanovení posléze cit. § 418 má zřízení stavby na cizím pozemku pro vlastníka pozemku za jistých předpokladů ten právní účinek, že stavebník nabývá buďsi vlastnictví zastavěného pozemku, nebo aspoň právního nároku, aby vlastník pozemku na něj vlastnictví převedl (Krčmář: Právo občanské: Práva věcná str. 203 a násl., Sedláček: Občanské právo čsl., Všeobecné nauky str. 216 a násl., Mayer: Lehrbuch des bürgerl. Rechtes I. sv. 2. kniha str. 470 a j.).
Podle cit. článku XXXVII uvoz. zák. k civ. soud. řádu ztrácí pak držitel nemovité věci nebo věcného práva oprávnění požadovati u soudu zákaz zamýšlené stavby ve smyslu §§ 340 až 342 o. z. o., když stavebník podle obsahu předpisů o stavbách požádal o povolení stavební, a držitel, tvrdící, že je tím ohrožen, ač ke komisi stav. řádně a včas byl pozván, ke komisi se nedostavil nebo proti žádanému stav. povolení námitek nevznesl. Podle tohoto ustanovení nastává tedy za předpokladu v něm uvedeného prekluse posesorní ochrany, záležející v zákazu zamýšlené stavby. Poměr tohoto ustanovení k předpisům §§ 33 a 35 stav. řádu (pražského) je ten, že podle předpisu stav. řádu prekludují se jak posesorní, tak petitorní námitky, ale ovšem jen námitky sousedů, kteréž jediné mohou býti úřadem stavebním odkázány na pořad práva (§ 35), kdežto podle cit. čl. XXXVII prekluduje se jen posesorní ochrana (§§ 340 až 342 o. z. o.), a to podle znění zákona posesorní ochrana »držitele nemovité věci nebo věcného práva«. Z toho by se na prvý pohled zdálo, že podle čl. XXXVII pozbývá posesorní ochrany i vlastník pozemku, pro který nevlastník žádá za povoleni stavební, čili — jinými slovy —, že v dosahu praž. stav. řádu je vlastník stav. pozemku po této stránce postaven stejně jako soused. To by však znamenalo, že cit. článkem XXXVII byl pozměněn stav. řád, čili že říš. zákonem upravena byla látka, která ve smyslu §§ 11 a 12 zákl. zák. státního ř. z. č. 141/1867 (k tomu čl. III zák. ř. z. č. 15/1907 a heslo: Lánder str. 417 v Mischler-Ulbrichově: Oest. Staatsworterbuch 2. vyd.) příslušela zákonodárství zemskému. Než cit. článku č. XXXVII zajisté nelze podkládati úmysl překročili kompetenční hranice zákonodárství říšského, jestliže k tomu textování zákona nenutí. Z textace č. XXXVII je však zjevno, že předpis v něm obsažený chce na předpisy zem. řádů stav. jen navazovati (obrat: nach Inhalt der für die Bauführung geltenden Vorschriften«), a nikoliv předpisy zem. zákonů měniti. Z toho následuje, že není-li a pokud není vlastník stav. pozemku již podle řádu stav. podobně jako soused stranou ve stav. řízení o stavbě na jeho pozemku třetí osobou navržené, a nemůže-li podle stav. řádu se svými námitkami na ochranu svého vlastnictví vznesenými býti na pořad práva odkázán a tudíž i prekludován, není s nimi prekludován ani podle čl. XXXVII uvoz. zák. k civ. soud. řádu a že tedy i za platnosti této normy právní zůstává mu proti stavebníku zachována i posesorní ochrana podle §§ 340 až 342 o. z. o., třebaže, ač náležitě pozván, ke komisi stav. se nedostavil nebo při ní námitek nevznesl.
Zbývá ještě zkoumati, zdali pro řízení stav. má nějaký význam ustanovení § 412 o. z. o. a jaký jest jeho vliv na postavení vlastníka stav. pozemku v tomto řízení.
Zřízení stavby nevlastníkem na cizím pozemku způsobuje proti vlastníku pozemku svrchu již zmíněné právní účinky, je-li stavebník neobmyslný a vlastník pozemku, věda o stavbě, jí ihned nezabrání (§ 418 třetí věta o. z. o.). Ustanovení toto není uvedeno v žádnou spojitost s řízením stavebním. O. z. o. vycházel asi z téhož stanoviska jako nedávný tehdy dvor. dekret z 5. března 1787 č. 641 sb. just. zák., podle něhož v řízení stavebním má se politická vrchnost starati o úpravu vzájemného poměru mezi stavebníkem a sousedy a nikoli o vztahy mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku stavebního. Než ani podle zákonného textu není to právní akt stav. povolení, ani procesní chování vlastníka v řízení konsensním, co způsobuje právní účinky v právní sféře pozemkového vlastníka, nýbrž je to teprve faktum, že vlastník pozemku neobmyslnému stavebníku, který na jeho pozemku skutečně staví, stavbu ihned nezakáže. Zmíněný právní účinek stavby na cizím pozemku nastal by ostastně proti vlastníku pozemku i tehdy, kdyby vlastník, nebyv ke komisi stavební náležitě pozván, stavbu, ať se o ní jakkoli dověděl, ihned nezakázal.
Z úvah těchto jde, že přes opačný názor v písemnictví projevovaný (Krainz-Ehrenzweig: System des Oest. allg. Privatsrechts, 5. vyd., 1. sv. str. 678), sluší míti za to, že ani stav. povolení udělené nevlastníku samo osobě, ani pasivní chování vlastníka pozemku v řízení komisionálním samo o sobě není s to, aby projevilo ony soukromoprávně účinky v právní sféře vlastníka pozemku stavebního, jež předpis § 418 o. z. o. ke stavbě na cizím pozemku pojí.
Za tohoto stavu práva, jejž ostatně stížnosti obce pražské chápou v podstatě shodně s výkladem právě podaným, nelze říci, že by stěžující si obec mohla jako soukromá vlastnice části pozemku stavebního býti nař. rozhodnutím, jímž byla povolena stavba z části na jejím pozemku projektovaná, zkrácena ve svých právech.
Než i kdyby právní situace vlastníkova byla jiná, když stavba v sousedství jeho pozemku projektovaná toliko překročuje hranice jeho pozemku (Grenzüberbau, srov. však Krainz-Ehrenzweig, 1. c. str. 679), a kdyby v tomto případě vlastník pozemku byl ve stejné situaci jako pouhý soused, nemohla by st-lka rozhodnutími nyní nař. býti ve svých soukromých právech zkrácena, protože pro její příslušnou námitku byl jí v nař. rozhodnutí pořad práva zachován tím, že spor o námitce této byl na pořad práva výslovně odkázán. Pokud tedy stěžující si obec domáhá se soudní ochrany svého soukromého vlastnictví k části stav. pozemku, je stížnost její již proto bezdůvodná, že po této stránce o zkrácení jejích práv nemůže býti řeči.
Následkem toho neměl nns příčiny zabývati se v této spojitosti otázkou, ve stížnostech obce pražské relevovanou, zdali stav. úřad je podle praž. stav. řádu oprávněn věcně projednati žádost stavebníkovu, který neprokázal ani vlastnictví k stav. pozemku, ani svolení vlastníkovo.
Ad 2. Jiná je otázka, zdali stěžující si obec může býti zkrácena ve svých právech tím, že žal. úřad povolil navržené stavby přes to, že stav. návrh zabírá do staveniště i přilehlý dílec veř. prostranství. K tomu jest konstatovati, že ve stížnostech se nevytýká ani že sporná stav. povolení byla udělena bez předchozího pravoplatného stanovení čáry stavební a úrovně výškové, ani že povoleny byly v jiné čáře stavební a v jiné úrovni, než v čáře a úrovni pravoplatně stanovené. Ze spisů správních, zejména ze zpráv magistrátu hl. m. Prahy z 9. listopadu 1929 je ostatně patrno, že stav. čára pro ona staveniště byla žadatelce za stav. povolení, dnešní to zúčastněné straně, sdělena výměrem z 8. října 1929, a že výměr tento nabyl právní moci.
Podle ustanovení § 20 praž. stav. řádu postoupí obec stavebníkovi část ulice, jíž je třeba k tomu konci, aby stavba mohla podle ustanovené čáry stavební z mezních čar pozemku stavebního vystoupiti. Bylo-li stav. povolení uděleno, je tím tedy dán předpoklad právní povinnosti obce k postupu části ulice, již je třeba, aby stavebník mohl se svou stavbou z mezí stav. pozemku do čáry stav. vystoupiti. Stav. povolení jeví tedy v právní sféře obce, jakožto majitelky a správkyně veř. ulice právní účinek, a sluší proto v zásadě připustiti, že obec jako majitelka a správkyně veř. prostranství může býti udělením stav. povolení ve svých právech dotčena.
Stížnosti obce pražské s tohoto hlediska sice žádného přesného stižného bodu neformulují; než, i kdyby bylo možno ze souvislosti jejich s rozhodnutím obecního úřadu stavebního vyčisti námitku, že obec jako majitelka a správkyně veř. statku je zkrácena ve svých právech tím, že bylo uděleno povolení ke stavbám, jež, vystupujíce podle ustanovené čáry stavební z mezí pozemku stavebního, zabírají část veř. prostranství, aniž stavebník dříve vlastnictví k této části veř. prostranství nabyl, nebylo by možno stížnostem přisvědčiti. Z předpisu § 20 praž. stav. řádu je zjevno, že nabytí části veř. prostranství, potřebné k vystoupení stavby do čáry stavební, není předpokladem udělení konsensu stavebního, nýbrž právě naopak udělený konsens stavební je teprve předpokladem postupní povinnosti obce. Není tedy překážkou projednání a kladného vyřízení žádosti stavební, že stavebník není ještě vlastníkem dílce veř. prostranství, jehož je k provedení schváleného projektu zapotřebí, nýbrž nabytí tohoto dílce je toliko podmínkou skutečného provedení povolené stavby.
Po těchto úvahách bylo obě stížnosti obce pražské zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 10066. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 381-386.