Č. 385.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy):
* Výjimka stanovená v § 8, odst. 2 čes. řádu dávk. pro hypotekární věřitele neplatí pro vydražitele, který ručil za hypotekární pohledávku.
(Nález ze dne 19. dubna 1920 č. 854.)
Věc: Dr. Eduard Strass v Chrudimi proti zemskému správnímu výboru v Praze stran dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Z převodu nemovitosti kn. vl. č. 422 kat. obce Slatiňany, kterou stěžovatel dne 17. prosince 1913 vydražil v exekuční dražbě za nejvyšší podání 4000 K a kupní smlouvou ze dne 2. května 1918 prodal manželům Čeňku a Antonii Linhartovým za 9900 K, vyměřena byla dávka z přírůstku hodnoty penízem 636 K 97 h a byla stížnost stěžovatelova proti tomuto předpisu naříkaným rozhodnutím zamítnuta.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Spornou je pouze cena nabývací. Za základ pro vyměření přírůstku hodnoty vzato bylo nejvyšší podání, za které stěžovatel 17. prosince 1913 nemovitost vydražil, totiž 4000 K, stěžovatel však hájí stanovisko, že k tomuto nejvyššímu podání měla býti připočtena ještě částka 2441 K 30 h, se kterou vyšla hypotékami věřitelka Bankovní jednota v Chrudimi při dražbě na prázdno, za kteroužto částkou jí stěžovatel ručil, jí ji zaplatil a kterou mu bankovní jednota v Chrudimi dle postupní listiny z 6. února 1918 postoupila. Cena nabývací činila tedy 6 441 K 38 h a ta měla býti vzata za základ při vyměřování dávky.
Toto stanovisko neshledává nejvyšší správní soud v souhlase s názorem žalovaného úřadu správným. Pokud jde o stanovení hodnot, jichž rozdíl tvoří dle § 5 dávk. ř. dávce podléhající přírůstek hodnoty, vychází dávkový řád ze zásady, že za zcizovací a nabývací hodnoty platí zjištěné ceny zcizovací a nabývací, tedy ceny, za něž nemovitost byla zcizena neb nabyta. Se zásadou tou souhlasí, pokud jde o hodnotu nabývací, předpis § 8, odst. 2, věty 1 dávk. ř., jenž stanoví, že bylo-li nemovitosti nabyto nucenou dražbou, platí za cenu nabývací docílené nejvyšší podání, tudíž zase jen cena, za niž nemovitosti skutečně bylo nabyto.
Výjimku z této zásady stanoví dávkový řád v citovaném předpisu ve prospěch hypotekárního věřitele, jenž nemovitosti nabyl nucenou dražbou v ten způsob, že za nabývací cenu uznává onu vyšší částku, která by ho v době nucené dražby byla uspokojila.
Znění této výjimky mluví jasně v neprospěch stanoviska stěžovatelova. Pakliže zákon výslovně stanoví, že výjimku tu činí ve prospěch hypotekárního věřitele, nelze se přes toto znění přenésti a nelze z něho vyvoditi, že výhoda přiznaná hypotekárním věřitelům přísluší i jiným vydražitelům, kteří hypotekárními věřiteli nejsou, nejméně pak vydražitelům, kteří jako stěžovatel vůbec nebyli v poměru věřitele k majiteli vydražené nemovitosti.
V době pro stanovení ceny nabývací rozhodné t. j. v době nucené dražby stěžovatel jako rukojmí za hypotékami pohledávku na vydražené nemovitosti váznoucí byl prostě solidárním dlužníkem hypotékami věřitelky a nebylo tedy jeho právní postavení vůči nemovitosti, pokud se týče vůči jejímu majiteli identické s právním postavením hypotekárního věřitele.
Skutečný zájem jeho, aby mu z ručení toho nevzešla škoda, nestačí vzhledem k přesnému znění dávkového řádu nikterak, aby odůvodnil extensivní interpretaci sporného ustanovení dávkového řádu. I neknihovní věřitel dlužníka, který mimo nemovitost do dražby danou nemá jiného majetku, může koupí nemovitosti při dražbě pohledávku svojí krýti a přece nebylo by možno ustanovení § 8, odst. 2 dávk. ř. právem na něho vztahovati. Kdyby zákonodárce byl měl v úmyslu i neknihovního věřitele ohledně jeho pohledávky posuzovati dle § 8, odst. 2 dávk. ř., pak nebyl by do ustanovení toho přijímal slovo »knihovní« věřitel, nýbrž byl by užil pouze slova věřitel.
Vycházeje z těchto úvah shledal nejvyšší správní soud, že naříkané rozhodnutí odpovídá zákonu a zamítl proto stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 385. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 263-264.