Tím, že nebylo zavčas žádáno o exekuci nuceným vyklizením (§ 575, odst. 3. c. ř. s.), pozbyla platnosti výpověď a zůstalo ve všem při staré původní smlouvě nájemní.
Po rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně, jímž uznáno právem, že podáním neúspěšného exekučního návrhu na vyklizení obnovila se nájemní smlouva mlčky (Právník 1929, stránka 409, týkající se právě téže věci) podala žalobkyně po uplynutí půl roku od dané a zaniklé výpovědi proti žalované straně žalobu o vyklizení, tvrdíc, že obnovení smlouvy nájemní stalo se podle § 1115 obč. z. jen na půl leta.
První soud vyhověl žalobě, připojiv se k názoru žalující strany, že se danou výpovědí skončil nájemní poměr a uhasí vypršením výpovědní lhůty. Jestliže nájemní poměr obnovil se mlčky tím, že ve lhůtě v § 575, odst. 3. c. ř. s. byl sice učiněn návrh na exekuční vyklizení, ten však byl zamítnut, mohlo se obnovení nájemního poměru státi jen na dobu v § 1115 obč. z. ustanovenou, to jest v tomto případě, ježto nájemné splatno bylo v ročních lhůtách, na půl leta.
K odvolání žalované strany změnil odvolací soud rozsudek prvého soudu a žalobu zamítl, odůvodniv své rozhodnutí v podstatě takto:
Tím, že výpověď pozbyla podle § 575, odst. 3. c. ř. s. platnosti, obnovila se mlčky smlouva nájemní. Nastal zde stav, jako by výpověď nebyla bývala dána. Byla tudíž obnovena mlčky smlouva tak, jak původně byla ujednána. Poněvadž pak neuplynula dosud doba, na kterou nájemní smlouva byla ujednána, nelze žalovati na vyklizení nájemního objektu. Názoru, že smlouva obnovena byla jen na dobu stanovenou v § 1115 obč. z., nelze tu přisvědčili, poněvadž toto ustanovení vztahuje se jen na takové smlouvy nájemní, jež byly ujednány na dobu neurčitou a k jichž zrušení je třeba tudíž výpovědi, anebo takové, jichž doba nájemní již vypršela. Zde však smluvená doba nájemní dosud neuplynula a obnovení její mlčky stalo se tak, jako by výpovědi tu vůbec nebylo, když výpověď pozbyla platnosti a ne snad jen exekuční vykonatelnosti. Dovolaní žalující strany nejvyšší soud nevyhověl z těchto důvodů.
Z dovolatelčiných vývodů nelze seznati, v čem dovolatelka vidí úvodem naznačené dovolací důvody rozporu se spisy a neúplnosti řízení. Dovolací soud se proto těmito výtkami nemůže věcně obírati. Vpravdě provádí dovolání jen dovolací důvod právní mylnosti. Ale nemá ani tu pravdu. Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil obšírněji již ve svém rozhodnutí č. 7829 Sb. n. s. právní zásadu, podle níž tím, že nebylo zavčas žádáno o exekuci vyklizením (§ 575, odst. 3. c. ř. s.) pozbyly platnosti výpověď a po ní následovavší rozsudky a zůstalo ve všem při staré původní smlouvě nájemní. Dovolání k tomuto rozhodnutí nepřihlíží, nýbrž rozebírá právní otázky, které s věcí, o kterou tu jde, nemají nic společného. Valná část jeho vývodů pojednává o zániku a obnovení nájemní smlouvy podle § 1114 obč. z. Ten tu nedopadá, neboť se týká zániku smlouvy projitím smluvního času, nestane-li se obnovení opomenutím výpovědi, pokud se tkne žaloby o zpětvzetí najaté věci. Tu však jde o předčasné přerušení nájemního poměru výpovědí danou právě k tomu účelu za trvání smluvní doby nájemní a o zánik vykonatelnosti a s ní i účinnosti výpovědi pro opominutí včasného exekučního návrhu na vyklizení podle § 575, odst. 3. c. ř. s. Pro názor, že v této souvislosti nutno rozeznávati mezi účinností a vykonatelností výpovědi, není v zákoně základu a zejména jej nelze opříti o předpis §1114 obč. z., jenž přiznává — ovšem v jiné souvislosti — účinnost i výpovědi nevykonatelné. Neprávem se dovolává pro svůj názor dovolání také na vývody Neumannova komentáře k § 575 с. ř. s., neboť i tam je slova vykonatelnost zřejmě použito ve smyslu slova účinnosti a nikoli, jak vykládá dovolání, v protikladu k němu.
Stejně bez souvislosti s věcí jsou rozhodnutí, která dovolání cituje. To platí zejména o zdejším rozhodnutí čís. jedn. Rv I 730/29, uveřejněném pod č. 9002 Sb. n. s.
Jeho v odvolání úryvkem uvedená věta týká se poměru, jenž, jak v rozhodnutí tom naznačeno, neodpovídá sběhu věci, tvrzenému v souzeném případě žalobkyní. Platí to neméně o rozh. vídeňského nejvyššího soudu z 2. března 1915, čís. jed. Rv II 92/15, jež doličuje, že nelze znovu vypověděti nájemní smlouvu, která byla již jednou vypověděna, a tedy v době druhé výpovědi tu již nebyla. Platí to konečně i o rozhodnutí téhož soudu z 6. července 1915, čís. jedn. Rv II 408/15 (Gl. Ung. sb. čís. 7524 n. ř.), řešícím otázku, zda zaniká nájemní poměr neformální mimosoudní výpovědí, proti níž nebyly podány námitky. O vše to tu nejde. Jde tu jen o právní otázku, jaký má význam zmeškáni lhůty v § 575, odst. 3. c. ř. s. stanovené k podání vyklizovacího návrhu pro nájemní smlouvu soudní výpovědí přerušenou, a tu to bylo vyřešiti ve shodě s rozhodnutím číslo 7829, na něž bylo nahoře ukázáno.
Rozhodnutí nejvyššího soudu z 13. března 1930, č. j. Rv I 194/30.
—r.