NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 942.

Zavázal-li se podmínečně přihlášený dědic ze zákona smírem, že »jako zákonný dědic a z pozůstalostního jmění« zaplatí zůstavitelův dluh, ručí zůstavitelovu věřiteli pouze, pokud stačí pozůstalost.
(Rozh. ze dne 1. března 1921, Rv I 656/20.)
Žalovaní přihlásili se jakožto zákonní dědicové podáním ze dne 23. dubna 1918 k pozůstalosti po zůstaviteli Janu Sch., zemřelém dne 23. února 1918, podmínečně ze zákona a v přihlášce té, učiněné jménem jejich a jménem žalobkyně, prohlásili, že se se žalobkyní, jež k pozůstalosti podáním ze dne 22. března 1918 přihlásila pohledávku ve výši 12 000 K za konané služby zůstaviteli a jíž týž v neplatném posledním pořízení odkázal 5500 K a zařízení, vyrovnali v ten rozum, že jí, aby sporům zabránili, jako zákonní dědicové a z pozůstalosti po Janu Sch. zaplatí peníz 5500 K, jí v onom neplatném posledním pořízení odkázaný, bez srážky, jakož i že jí vydají tam označené bytové zařízení a na útratách zaplatí 120 K. Žalobkyně naproti tomu se vzdala v přihlášce té veškerých nároků oproti pozůstalosti. Při projednání pozůstalosti dne 14. května 1918 dle tohoto mezi spornými stranami uzavřeného narovnání žalovaní jako zákonní dědicové řečené pozůstalosti se zavázali zaplatiti žalobkyni jako odměnu za služby konané zůstaviteli a na útratách peníz 5620 K a navrhli souhlasně se žalobkyní podáním ze dne 28. května 1918, aby byl berní úřad poukázán žalobkyni peníz ten z pozůstalosti vyplatiti. Pozůstalost byla odevzdána dědicům dne 22. února 1919 a, ježto pozůstávala najmě z válečných půjček, byla hodnota její nepatrná, pročež žalovaní nabízeli žalobkyni zaplatiti polovinu její pohledávky, což však žalobkyně odmítla a domáhala se zaplacení celých 5620 K. Oba nižší soudy žalobě vyhověly podstatně z toho důvodu, že smír ze dne 14. května 1918 není omezen v tom směru, že vyplacení se stane pouze tehdy, раk-li pozůstalost stačí, pročež žalovaní jsou povinni zaplatiti bez ohledu na výši pozůstalosti, a mají tedy zažalovanou pohledávku dle žalobní prosby zaplatiti dle poměru svých dědických podílů.
Nejvyšší soud uznal závazek zákonných dědiců jen potud, pokud stačí pozůstalost.
Důvody:
Dovolání béře rozsudek odvolacího soudu v odpor jen potud, pokud jím nebylo vysloveno, že žalovaní jsou povinni zaplatiti zažalovanou pohledávku, jen, pokud pozůstalost stačí, a uplatňuje v tomto směru nesprávné právní posouzení věci dle čís. 4 § 503 c. ř. s. Odvolací soud prý nesprávným výkladem § 914 obč. zák. dospěl k názoru, že žalovaní narovnáním se žalobkyní převzali oproti ní platební závazek bez ohledu na ustanovení § 802 obč. zák. Pravý úmysl žalovaných směřoval prý k tomu, že, jak ze znění narovnání jde na jevo, chtěli převzíti onen závazek jen jako dědicové, pokud pozůstalost stačí, tedy ve smyslu § 802 obč. zák. Dovolání nelze upříti oprávnění. Jde o to, jak jest vykládati smír, uzavřený mezi spornými stranami, na němž se žaloba zakládá (§ 1380 obč. zák.). § 914 obč. zák. ve znění třetí dílčí novely stanoví, že při výkladu smluv nesmí se lpěti na slovném znění výrazu, nýbrž že jest vypátrati úmysl stran a smlouvě rozuměti tak, jak to odpovídá zvykům poctivého styku. Tu pak sluší uvážiti znění smíru, obsaženého v podmínečné přihlášce zákonných dědiců, nynějších to žalovaných, k pozůstalosti po Janu Sch-ovi, kde se praví, že žalovaní zaplatí žalobkyni peníz 5500 K jako zákonní dědicové a z pozůstalostního jmění po Sch-ovi, kteréžto podání na pozůstalostní soud bylo učiněno netoliko jménem zákonných dědiců, nýbrž i jménem žalobkyně, tedy souhlasně oběma nynějšími spornými stranami, a bylo v něm výslovně žádáno, by projednání pozůstalosti provedeno bylo v základě tohoto smíru, což se při projednání pozůstalosti dne 14. května 1918 stalo. Pravým úmyslem stran nebylo tedy, aby zákonní dědicové tento platební závazek převzali bezpodmínečně, nezávisle od výše pozůstalostního jmění a tudíž od výsledku inventury čili bez ohledu na pozůstalost, nýbrž aby jej převzali právě jen jako dědicové, v rámci pozůstalosti, tedy s tím obmezením, pod jakým učinili svou současnou podmínečnou přihlášku dědickou, tedy, aby ručili za závazek ten jen potud, pokud stačí pozůstalost (quoad vires hereditatis), jak stanoví § 802 obč. zák. Neměl to býti jejich osobní dluh, nýbrž dluh pozůstalosti, za jaký byl zcela zřetelně stipulován a jako takový také do odevzdací listiny pojat. Pakliť tomu ale tak, podléhá striktnímu předpisu § 802 obč. zák., dle něhož dědici podmínečně přihlášení ručí za pozůstalostní dluh jen do výše pozůstalostního jmění.

Citace:

č. 942. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 167-169.