Čís. 1028.
Opatrovník nezvěstného manžela není oprávněn k žalobě na oduznání manželského původu dítěte.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1921, Rv I 24/21.)
Opatrovník, zřízený nezvěstnému za příčinou prohlášení jeho za mrtva,
domáhal se na soudě žalobou, by oduznán byl manželský původ dítěte
počatého manželkou nezvěstného v době, kdy tento, byl již nezvěstným.
Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Návrh
žalobní domáhá se výroku, že opatrovanec, nezvěstný Emil G., není otcem
nezletilé Marie, narozené dne 14. února 1920. Z tohoto žalobního nároku
jde na jevo, že nejde v tomto sporu o hmotný zájem Emila G-а, jenž jest
nezvěstným, nýbrž že jde o uznání aktu splození dítěte, totiž o to, zda
nezletilá Marie jest dcerou manželskou, totiž dcerou Emilem G-em, manželem matky dítěte splozenou, tedy o zjištění rodinného stavu. Poněvadž
tato povaha žalobního nároku již sama o sobě potvrzuje, že rozhodování
o tom, zda nezletilá Marie jest dcerou Emila G-а, přísluší výhradně tomuto, že jedině on může tvrditi, že dítěte toho nesplodil a proto také jedině
on jest oprávněn odpírati manželskému zrození dítěte tohoto, jest zřejmo
že jde o právo ryze osobní. Výkon tohoto osobního práva přísluší jedině
a výhradně manželi matky, tedy otci a jedině on jest oprávněn prohlásiti,
že dítě jest jeho vlastní, či nikoliv, a nemůže proto projev jeho vůle býti
nahrazen projevem vůle osoby jiné, najmě opatrovníka. Tuto povahu nároku žalobního má také na zřeteli ustanovení § 158 a 159 obč. zák. ve
znění III. novely, jež výslovně vypočítává případy, ve kterých může býtí
zřízen opatrovník domnělému otci dítěte, o jehož původ se jedná, a kdy
tedy projev otcův může býti nahražen. Mezi případy tyto, výslovně vypočtené v §§ 158 a 159 obč. zák. nespadá však případ sporný, poněvadž
i v tomto případě jest domnělý otec nezvěstný a dosud za mrtvého prohlášen nebyl. Poněvadž tedy jednak povaha žalobního nároku, jednak
ustanovení zákonná nedovolují, aby jménem manžela matky žalovaného
dítěte Emila G-а vystupoval opatrovník jako žalobce, jest námitka nedostatku aktivní legitimace, opatrovníkem žalované strany vznesená, odůvodněna a byla proto žaloba z tohoto důvodu zamítnuta. Odvolací
soud rozsudek potvrdil, dodav k důvodům rozsudku prvého soudu:
Zpráva justiční komise bývalé panské sněmovny, probírajíc vládní předlohu o reformě odporovatelnosti manželskému zrození dítěte, výslovně
zdůraznila (str. 15), že právo k odporu přiznáno býti může zákonnému
zástupci manželově pouze v jediném případě, totiž, je-li manžel choromyslným, a dle toho uzákoněn pak třetí novelou nový text § 158 obč. zák.
Poněvadž pak myslitelny jsou případy, že manžel, jenž z choromyslnosti se uzdraví, uzná před soudem manželské zrození dítěte, vzaté v odpor
zákonným zástupcem choromyslného manžela, ustanovil zákon v § 159
obč. zák., že tím právo zák. zástupce k odporu pomíjí. Další myslitelný
případ, kdy manžel dodatečně soudním uznáním v niveč uvede odpor,
osobou jinou proti manželskému zrození dítěte neuplatněný, uvádí týž
§ ustanovením, že také právo dítěte k odporu v takovém případě pomíjí.
Z § 159 obč. zák. vyplývá tedy, že za života otce jsou kromě něho k žalobě o manželský původ aktivně legitimováni: zák. zástupce choromyslného manžela, nebo dítě samo, toto, pak pouze tehdy, je-li otec trvale nezvěstným (§ 158 obč. zák.). Že § 159 a) obč. zák. nemá na mysli jiné zákonné zástupce otcovy, zvláště tedy nikoli též opatrovníka nezvěstného
otce. zřejmo jest z textu, v němž mluví se o zákonném zástupci k právnímu jednání způsobilého manžela, totiž choromyslného, jenž
svéprávnosti opět nabyl, jinak by nemělo zdůraznění vůbec předpokládané
způsobilosti k právním činům žádného smyslu. Tento výklad, opírající se
o znění zákona, jest též v naprostém souladu s tendencí ve zmíněné zákonodárné komisi (str. 17) projevenou, nerozšiřovati okruh osob legitimovaných k řečenému odporu i nelze tu ve prospěch opatrovníka nezvěstného manžela používati obdoby s opatrovníkem manžela choromyslného.
Teprve úmrtím manželovým okruh těchto osob značně se rozšiřuje a mohou u vedle dítěte i dědicové, ve svých právech ohrožení, domáhati se oduznání jeho manželského původu (§ 158 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvodу:
Uplatňovaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
spatřuje žalobce v tom, že názor, vyvozovaný odvolacím soudem z § 158
obč. zák. (nového znění), že žalující opatrovník nezvěstného Emila G-a
není oprávněn podati žalobu na oduznání manželského původu, neodpovídá duchu zákona. Názor napadeného rozsudku jest však úplně správný
a zákonu také vyhovující, takže vývody dovolací nejsou s to, by vyvrátily názor ten. Rozšiřovati ustanovení §§ 158 a § 159 obč. zák. (nového
znění) i na případy jiné, než o kterých se tam zákon výslovně zmiňuje,
nelze, naopak nutno, hledíc k doslovu oněch ustanovení, míti za to, že
výpočet osob, kterýmž se přiznává právo odepírati manželskému původu
dítěte, je taxativní. Pro jiný názor neskýtají tato ustanovení podkladu.
Při tom nelze přehlédnouti, že od prvých počátků platnosti občanského
zákona považovalo se toto právo manželovo za právo výsostně
osobní, jež jen výjimečně se přiznávalo v § 159 obč. zák. dědicům manžela zemřelého před uplynutím zákonné lhůty k odepírání manželského
původu, kdyby se jim stala újma na jich právech; soudní prakse připouštěla pak i opatrovníka choromyslného manžela, tak že za živobytí jeho
nebo, pokud nebyl za mrtva prohlášen, žádné jiné osobě právo toto nepříslušelo. Obtížím, takto se objevujícím, mělo se čeliti právě novelou,
k ustanovením těmto vydanou, a bylo toto výsostné osobní právo manželovo rozšířeno na zákonného zástupce manžela k právním jednáním nezpůsobilého, avšak jen výslovně pro případ jeho choromyslnosti. O takový
případ tu však nejde. Nemůže také nezvěstnému manželi žádná újma
povstati, jelikož lhůta k podání žaloby počíná ode dne, kdy se dověděl o narození dítěte, jím nezplozeného, a pak jest jedině na něm, by se rozhodl dle svých mravních nebo právních názorů, chce-li odepírati manželskému původu dítěte čili nic. Zakročení opatrovníka jeho pro řízení o prohlášení jeho za mrtva v této příčině není tedy ospravedlněno, jelikož
zákon omezil právo odepírání jen na manžela nebo zákonného zástupce
manžela choromyslného, nehledě ani k tomu, že ustanovení opatrovníka sledovalo účely zcela jiné. Právem mu proto nebyla soudy nižšími přiznána k této žalobě legitimace.