Č. 966.

Ústavní práva politická: * Dle § 2 jaz. zák. jsou i cizí státní příslušníci účastni menšinového práva jazykového, jsou-li příslušníky přípustného menšinového jazyka. — Retorse proti příslušníkům cizího státu může se použíti jen na základě všeobecné normy pro všecky úřady a soudy státu závazné.
(Nález ze dne 5. října 1921 č. 12285.)
Věc: Fma Z. a E. ve Vídni (adv. Dr. B. Eiselt z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti v Praze (zast. odb. radou Drem Jar. Voskou) stran jazykového práva cizinců.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: V exekuční záležitosti stěžovatelky, protokolované firmy Z. a E. ve Vídni proti Františku a Františce H. o 73 K 25 h s přísl. podala stěžovatelka u okresního soudu v Litoměřicích dne 27. května 1920 v jazyku německém návrh na nucené zřízení práva zástavního. Návrh byl usnesením téhož soudu ze dne 30. května 1920 pro porušení práva jazykového odmítnut, poněvadž osoby cizozemské jsou dle § 1 ústavního zákona ze dne 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n. a § 2 cit. zákona a contr. bezvýjimečně povinny používati jazyka státního (oficielního).
Stížnosti firmy Z. a E. ve Vídni podané do tohoto rozhodnutí presidium krajského soudu v Litoměřicích dle výnosu ze dne 14. června 1920 místa nedalo, ježto neshledalo, že by okresní soud v Litoměřicích prováděje jazykový zákon, si nesprávně počínal. V důvodech uvedeno zejména, že stěžovatelka nebyla na základě § 2 jaz. zák. oprávněna jako příslušnice německé národnosti činiti podání ve svém jazyce, poněvadž jest obchodní firmou, mající své sídlo ve Vídni, tudíž cizozemkou, která jazykových výhod dle § 2 jaz. zák. pro sebe osobiti si nemůže (§§ 4, 28 a 33 obč. zák.).
Další stížnost zamítlo presidium vrchního zemského soudu v Praze poukazujíc na důvody výnosu naříkaného. K stížnosti firmy Z. a. E. neshledalo ministerstvo spravedlnosti dle svého výnosu ze dne — v záležitosti něco zaříditi, neboť smlouvou St. Germainskou prý se zavázala vláda republiky Československé, že poskytne přiměřenou ochranu státním občanům jiné národnosti, kdyby prohlášen byl některý jazyk za státní. Zákon ze dne 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n. prohlašuje v § 1 jazyk československý za jazyk republiky (čl. 7 smlouvy podepsané v St. Germain-en Laye dne 10. září 1919), ve kterém jsou s výhradou toho, co ustanovuje se v §§ 2 a 5, povinny všechny soudy, úřady, ústavy atd. republiky úřadovati. Pro národní a jazykové menšiny (hl. I. smlouvy St. Germainské) ustanovil § 2 výjimky. Třebas byl doslov odst. 2 tohoto § poněkud změněn, plyne z úvodu § 2 a z dalších ustanovení i z jednání ústavního výboru, že měl na mysli pouze státní občany československé republiky, jimž chtěl poskytnouti smlouvou zaručenou ochranu, že však nehodlal pro cizince stanoviti nějaké zvláštní výhody, také se k tomu československý stát nezavázal. I tu dlužno zachovávati vzájemnost (§ 33 o. z. o.) a žádný ze států nezaručil, že příslušníkům československé republiky vůbec neb i jen tam usedlým poskytne právo zde pro cizince požadované, totiž, aby před soudy a úřady jednati směli svým jazykem. Platí tudíž pro cizince všeobecné ustanovení § 1 jaz. zák. a soudy jsou povinny a oprávněny přijímati jejich podání jen ve státním jazyku. Má-li podatelka své sídlo mimo území republiky, lze předpokládati samo sebou, že jest sama nebo její majitel cizím státním příslušníkem, a náleželo jí proto samé, aby opak prokázala.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost firmou Z. a. E. podaná, o níž uvážil nejvyšší správní soud takto:
I. Pramen právní, z něhož jest čerpati rozřešení předloženého sporu, je dán předpisem § 2 al. 1 jaz. zák. vykazujícím toto znění:
»O národních a jazykových menšinách (hlava I. smlouvy St. Germainské) platí tato ustanovení:
Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá aspoň 20 proc. státních občanů téhož, však jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jejich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témže jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání.«
Vzhledem k tomu, že otázka, na niž jest hledati a nalézti odpověď, spočívá jen v tom, zda výhoda předpisem tímto propůjčená jest zaručena toliko příslušníkům československé republiky, či přísluší i cizozemcům, nutno z předpisu shora citovaného přihlédnouti blíže k oněm slovům, jež určují subjekt privilegia jazykového zde upraveného, a objasniti vlastní smysl a obsah jejich.
Jsou to slova: »Příslušníci jazyka této menšiny«, jimiž jsou označeni nositelé práva v § 2, odst. 2 stanoveného, činiti podání ve svém jazyku a obdržeti i vyřízení jich také ve svém jazyku.
Nelze popírati, že pasus tento, vykládán jen podle pravidel výkladu gramatického, t. j. jen podle svého vlastního smyslu a v souvislosti s ostatním textem v § 2, nevylučuje závěr, který činí naříkané rozhodnutí. Neboť jednak z pouhé okolnosti, že subjekty sporného práva jazykového nebyly označeny jako »příslušníci státní«, nýbrž jen jako »příslušníci jazyka« dotčené menšiny, nebylo by lze nutně dovozovati, že příslušníci tohoto jazyka nemusí býti současně také příslušníky státními.
A chtěla-li by se s druhé strany klásti váha na to, že zákon mluví o příslušnících jazyka »této menšiny«, t. j. oné menšiny, které ve slovech předchozích se dotýká a kterou počítá 20 procenty státních občanů jiného jazyka v okresu bydlících, jakož i že úvodní věta § 2, která se zdá jaksi programaticky obsah § 2 opisovati, prohlašuje ustanovení v § 2 dané za platné jen pro menšiny národní a jazykové podle I. hlavy smlouvy St. Germainské, pak bylo by lze jistě dospěti i k úsudku, že výhoda §em 2, odst. 2 poskytnutá je zamýšlena a dána toliko pro příslušníky státní.
Směl-li by se zákon čísti s tohoto hlediska, pak by také nebyla ani obtížná odpověď na otázku, proč zákon sám neoznačil, jak by bylo na snadě, za nositele práva toho státní občany. Volba obratu zajisté málo obvyklého »příslušníci jazyka této menšiny« mohla by totiž nalézti své objasnění v tom, že tímto rčením měl býti vyloučen výklad, jako by výhoda § 2, odst. 2 pro okres daná měla zůstati, omezena na státní občany tvořící minoritu právě v tomto okresu, takže na př. by směl u okresního soudu ve Varnsdorfě německé řeči používati jen státní občan bydlící v okresu Varnsdorsfském, ne však státní příslušník německého jazyka okresu jiného.
Avšak všecky tyto důvody, které lze právem na podkladě gramatického výkladu uvésti pro stanovisko naříkaného rozhodnutí, pojímajícího slova »příslušníci jazyka této menšiny« v úzkém smyslu »příslušníků státních«, se rozpadají, přihlédne-li se zároveň k materialiím tohoto zákona.
Z nich dá se se vší bezpečností odvoditi, že vůle zákonodárných faktorů se nesla k tomu, aby výhoda § 2, odst. 2 jaz. zák. stanovená nebyla omezena toliko na státní občany, nýbrž aby byly přiznána bez ohledu na příslušnost státní každému, jenž za svou má řeč, v jejíž prospěch předpis § 2, odst. 2 je dán a že tato vůle právě volbou slova »příslušníci jazyka této menšiny«« chtěla býti plně a jasně provedena.
Tato intence vystupuje nade vši pochybnost na jevo, když se sledují jednotlivé fáse, které osnova jazykového zákona co do ustanovení zde rozhodujícího prodělala, a když se tímto způsobem zjistí, jaká to byla myšlenka, která na konec pronikla a stala se zákonem.
První osnova vládní stála nepopíratelně na idei, že výhody jazykovým menšinám poskytované musí zůstati omezeny jen na občany státní. Tato myšlenka byla nade vše jasně vyslovena v § 3, odst. 2 této osnovy, která pokládala za nutné připojiti k ustanovení, danému v odst. 1 téhož § a upravujícímu jazyková práva menšin, slova: »Oprávnění tato náleží však pouze příslušníkům státu«.
Ústavní výbor Národního shromáždění, který se zabýval jazykovým zákonem ve svém sezení ze dne 16. ledna 1920, tento dodatek vyškrtl, avšak tím na původní myšlence ničeho nezměnil, nýbrž vyjádřil ji novou formulací 1. odstavce právě tak jasně nebo ještě zřetelněji. Byla totiž v 1. odst. slova »příslušníci jiné než československé národnosti«, jimiž měli býti označeni nositelé zamýšlené jazykové výhody, nahrazena slovy »Českoslovenští státní občané jiné než československé národnosti.«
Stejným způsobem setrvaly také všecky návrhy, které jako osnova vládní nebo jako elaborát subkomitétu nebo jako iniciativní návrhy jednotlivých členů byly ústavnímu výboru předloženy ještě v jeho sezení ze dne 24. února 1920, kde měla se státi již definitivní úprava osnovy jazykového zákona, na myšlence, že jazyková ochrana menšinám poskytovaná má přijíti k dobru toliko státním občanům. Tak zejména obsahovala osnova vládní v tomto sezení předložená, jež jinak již vykazovala stejné znění jako zákon jazykový v § 2, odst. 2 na místě slov »od příslušníků jazyka této menšiny« stále ještě slova »od státních příslušníků«.
Teprve za debaty byl, a to i z kruhů vládních učiněn návrh, aby bylo vypuštěno ono omezení a přiznána stejná výhoda také cizincům náležejícím národnosti dotyčné minority. Návrh tento byl obzvláště motivován poukazem na nutnost usnadniti styk pohraniční. Po diskusi byl tento podnět výborem přijat a usneseno, že i cizinci mají býti účastni ochrany zajištěné v § 2, al. 2 minoritám jazykovým. Aby bylo toto změněné hledisko vyjádřeno také v textování zákona, byla slova »od státních příslušníků« nahrazena slovy »od příslušníků jazyka této menšiny«.
V plenárním sezení Národního shromáždění ze dne 28., resp. 29. února 1920 stal se ještě jednou pokus uplatniti myšlenku původní a zvrátiti ono rozšíření kruhu osob, jimž má příslušeti ochrana jazykových minorit, jaké bylo výborem ústavním usneseno a plenu navrženo. Účel ten měl návrh, aby na místě slov »od příslušníků jazyka této menšiny« položena byla slova »od oněch občanů jiného jazyka«, a aby tímto doslovem, zejména však ukazovacím zájmenem »oni« byli za nositele tohoto práva prohlášeni státní občané menšinu tvořící, kteří v předchozím textu jsou označeni.
Avšak tento pozměňovací návrh byl zamítnut a přijat beze změny doslov výborem ústavním usnesený (srovnej sten. prot. o 126. sezení, strana 3865).
Ze všeho toho vyplývá, že jak výbor ústavní, tak také plenům Národního shromáždění zamýšlely poskytnouti výhody jazykové § 2, odst. 2 také cizozemcům a že chtěly uskutečniti tento svůj úmysl změnou textu shora naznačenou, z něhož přívlastek »státní« byl vypuštěn.
Tento úmysl tak jasně projevený nesmí zůstati nepovšimnut při výkladu zákona. Přejíti přes něj mohlo by se jen tenkráte, kdyby byl v zákoně samém nedošel výrazu, t. j. kdyby znění zákona samo stálo v přímém rozporu s intencí touto z motivů vyplývající.
Rozporu takového však nelze v přítomném případě shledati. Bylo sice shora ukázáno, že doslov § 2, odst. 2, zejména slova zde rozhodná nevylučují bezpodmínečně onen užší výklad, který je dán v naříkaném rozhodnutí. Ale nemůže také býti tvrzeno, že podle doslovu zákona by byl možný jen tento užší výklad a že naproti tomu by bylo nemožné, pod slova »příslušníci jazyka této menšiny« subsumovati cizince.
Naopak lze i s hlediska gramatikami interpretace uplatniti pro druhé stanovisko, že
1. jazykový zákon v této své vlastnosti presentuje se netoliko jako zákon o ochraně jazykových minorit, nýbrž dává zásady o použití jazyka při soudech, úřadech, orgánech, ústavech a podnicích republiky vůbec a tudíž plně platí i pro cizince, pro něž nižádného zvláštního ustanovení nechová, a že
2. jak listina ústavní, tak i zákon jazykový sám všude, kde obsahují ustanovení jen pro státní občany platná, to vždy zřetelněji vyjadřují, používajíce termínu »státní občané« nebo »státní občané československé republiky« (srovn. na př. §§ 1, 9, 10, 14, 15, 46, 56, 106, 108, 122, 127, 128, 130, 132 ústavní listiny, § 2 jaz. zák.).
Jestliže pak sama zde rozhodná norma § 2, odst. 2, jež rovněž hoví téže terminologii, mluvíc o »státních občanech téhož, však jiného než československého jazyka«, v následujícím volí termín od tohoto obratu se uchylující a používá slov »příslušníci jazyka této menšiny«, pak nezbývá nic jiného, než přiložiti tomuto jinému širšímu výrazu také jiný širší smysl.
3. Tomuto výkladu nepříčí se naprosto ani úvodní věta § se svým poukazem na 1. odst. St. Germainské smlouvy, poněvadž není dojista možno tento první odstavec vykládati v tom směru, jako by určoval neb omezoval obsah disposic zamýšlených a učiněných v odstavcích následujících. Nemožnost tohoto výkladu plyne již z toho, že smlouva St. Germainská na místě zde rozhodném čl. 7, odst. 4 republice československé toliko ukládá závazek poskytnouti československým občanům státním jiného než českého jazyka přiměřenou možnost, aby směli použíti před soudy ústně nebo písemně svého jazyka.
Právě tak jako § 2, odst. 2 daleko přestoupil tuto mez, stanoví-li jazykové výhody menšin i pro jejich styk s jinými veřejnými orgány než toliko se soudy, aniž by věta úvodní této disposici stála v cestě, tak také nemůže tato věta překážeti tomu, aby tato hranice byla překročena i v ohledu subjektivním. To, co stát chtěl poskytnouti a skutečně poskytl k ochraně jazykových práv minorit, jest zjistiti tedy výlučně z obsahu dispositivních ustanovení jazykového zákona bez zřetele na smlouvu St. Germainskou. Poukaz na tuto smlouvu v úvodu § 2 jaz. zák. má jen naznačiti, že československá republika v tomto předpisu zákonném plní závazek čl. 1 a čl. 7, odst. 4 smlouvy převzatý, upravujíc ve formě ústavního zákona použití jazyka a zaručujíc při tom i minoritám přiměřenou ochranu.
Může-li však text § 2, odst. 2 býti pojímán v širším smyslu právě vyloženém, pak možno vzhledem na vůli zákonodárce shora vzpomenutou pokládati jen tento širší výklad za jedině správný a nutno proto opačné nazírání naříkaného nálezu označiti za nezákonné.
II. Výnos v odpor vzatý však nespokojuje se toliko s tím, že řeší předložený případ z jazykového zákona, nýbrž odvolává se také na § 33 o. z. o., který ustanovuje toto:
»Cizincům přísluší vůbec stejná občanská práva a povinnosti jako domácím, není-li k požitku těchto práv žádána výslovně vlastnost státního občana. Také musí cizinci, by používali stejného práva s domácími, v případech pochybných dokázati, že stát, kterému náleží, se zdejšími státními občany ohledně práva, o něž jde, stejně nakládá jako se svými«.
Ježto, jak již ukázáno, k požitku práva v § 2, odst 2 jaz. zák. stanoveného nejen není výslovně žádána vlastnost státního občana, nýbrž naopak právo toto poskytnuto je dle úmyslu zákonodárce i cizincům, nelze první věty uvedeného předpisu již z tohoto důvodu pro stanovisko naříkaného rozhodnutí uplatniti, nýbrž naopak věta tato mluví proti němu.
Zbývá jen uvážiti, zda nelze rozhodnutí to opříti o druhou větu § 33. V té příčině budiž nejdříve zdůrazněno, že celý § 33 a tudíž také jeho druhá věta může jen tenkráte přijíti k platnosti, když vlastní zákonodárství neobsahuje nižádného ustanovení sporné právo cizincovo upravujícího. Ale takové ustanovení jest právě v § 2 al. 2 dáno. Jest sice pravda, že také toto subjektivní právo cizincům poskytnuté za určitých podmínek může býti cizinci pro chování státu, kterému cizinec náleží, odepřeno. Ale toto opatření, které by se rovnalo svým obsahem a účelem suspensi platnosti § 2, al. 2 jaz. zák., spadalo by již pod pojem retorse, kterou by cizí stát měl býti přidržen k nějakému plnění, poskytnutí nebo trpění. Retorse však, která se dotýká poměru státu ke státu, nemůže býti proklamována jednotlivým soudem nebo jednotlivým úřadem státu, nýbrž její přípustnost nebo nutnost mohla by býti vyslovena jen zákonem anebo jinou normou všeobecně závaznou. Poněvadž takové normy, která by z důvodu, retorse nařizovala suspensi § 2, odst. 2 jaz. zák., vůbec není, padá i tento druhý argument naříkaného nálezu.
Ze všech těchto úvah dospěl nejvyšší správní soud k zrušení naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost

Citace:

č. 966. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 810-815.