NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2939.

Veřejní zaměstnanci: I. Zákon ze 7. února 1919 č. 74 Sb. o přejímání zaměstnanců státu rak. a mocnářství rak.-uh. atd. netýká se zaměstnanců, kteří ustanoveni byli na Slovensku. — II. Služební poměr zaměstnanců nadále ponechaných na Slovensku podle § 2 zák. č. 64/1918 byl jen prozatímní.
Státní občanství: Zaměstnanec stát. drah na Slovensku, prozatímně nadále ponechaný podle § 2 zák. č. 64/1918, není skutečným zaměstnancem státního podniku ve smyslu § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/1920.
(Nález ze dne 1. prosince 1923 č. 20 592.) Věc: Julis N. v Bratislavě (adv. Dr. Kalabis z Prahy) proti ministerstvu vnitra (min. rada Jos. Houdek) o uznání československého státního občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím min. vnitra v Praze z 20. února 1923 bylo vysloveno, že Julius N. není státním občanem čsl. a to z těchto důvodů:
»Julius N. usadil se — jak sám doznává — v Žilině v roce 1907 a od dubna 1910 zdržuje se v Bratislavě. V Žilině nenabyl domovského práva ani dle § 10 ani dle § 11 zák. č. XXII z r. 1886, nestal se tedy státním občanem dle § 1 č. 1 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb.
Žádost st-lova za přiznání čsl. státního občanství dle § 9 úst. zákona č. 236/20 byla rozhodnutím min. pro Slov. z 13. prosince 1921, vydaného jménem min. vnitra pravoplatně zamítnuta. St-l novou žádost za přiznání čsl. státního občanství dle cit. § 9 do 31. prosince 1921 nepodal.
Julius N. nestal se státním občanem čsl. ani dle § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20, ježto dle potvrzení ředitelství čsl. státních drah v Bratislavě z 30. září 1921 definitivním čili skutečným zřízencem čsl. státních drah nikdy nebyl.
Jelikož nebylo prokázáno a Julius N. ani sám netvrdí, že by byl nabyl čsl. státního občanství na základě jiných než svrchu uvedených ustanovení zák. č. 236, sluší za to míti, že Julius N., státní příslušník maďarský, se státním občanem čsl. nestal.«
Rozhoduje o stížnosti, Juliem N. do tohoto rozhodnutí podané, řídil se nss následujícími úvahami:
Stížnost čelí proti uvedenému rozhodnutí, pokud jím vysloveno bylo, že Julius N. se nestal čsl. státním občanem dle ustanovení § 1 č. 1 a 4 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb.
Dle § 1 č. 1 tohoto zákona jsou státními občany čsl. osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství rak.-uh., jež náleží nyní čsl. republice.
Vzhledem k tomuto ustanovení zabývalo se min. vnitra ve svém rozhodnutí zcela právem otázkou, zda st-l nabyl domovského práva v Žilině, kde se do r. 1910 zdržoval, ježto jenom toto nabytí domovského práva by bylo s hlediska cit. ustanovení úst. zák. pro posouzení otázky, je-li st-l čsl. státním občanem, rozhodné. Že by žal. úřad na tuto otázku byl nesprávně odpověděl, stížnost vůbec netvrdí, nýbrž dovolává se jen st-lova nepřetržitého 4letého pobytu v Bratislavě.
Leč z tohoto pobytu a z eventuelního jím dle § 10 zák. čl. XXII z r. 1886 získaného domovského práva v Bratislavě nemohl by st-l ničeho dovozovati pro nabytí čsl. státního občanství dle cit. ustanovení, ježto pobyt ten spadá dle vlastních údajů stížnosti do doby po 1. lednu 1910, následkem čeho jsou okolnosti, na něž se tu poukazuje, pro úsudek, je-li st-l dle cit. § 1 č. 1 čsl. státním občanem, nerozhodný a námitka toliko na okolnostech těchto se zakládající nedůvodná.
Ustanovení § 1 č. 4 úst. zák. přiznává od 28. října 1918 čsl. státní občanství osobám, které měly před tímto dnem právo domovské v některé obci bývalého mocnářství rak.-uh. mimo území republiky čsl. a staly se skutečnými úředníky nebo zřízenci čsl. státu nebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku.
Z toho jest patrno, že dle tohoto ustanovení je zcela bez významu, byla-li osoba, o niž jde, dříve, t. j. před založením poměru služebního tu označeného, vůbec ve státní neb jiné veřejné službě a po případě jakou povahu onen služební poměr před 28. říjnem 1918 měl, zejména bylo-li jej dle tehdy platných služebních předpisů považovati za skutečný (definitivní) či za provisorní. Následkem toho jest nerozhodné, co st-l o svém služebním poměru před 28. říjnem 1918 a právním charakteru tohoto poměru tvrdí.
Žal. úřad popřel, že by se byl st-l stal skutečným zřízencem čsl. státních drah, tedy čsl. státního podniku po rozumu cit. § 1 č. 4. Tento výrok pokládá st-l za nesprávný; poukazuje k tomu, že po 28. říjnu 1918 jako zřízenec státních drah dále sloužil a slib poslušnosti čsl. republice složil.
Tomuto názoru nelze přisvědčiti.
Především jest uvésti, že zákon ze 7. února 1919 č. 74 Sb., dle něhož státní úředníci a trvale ustanovení zřízenci býv. státu rak. a mocnářství rak.-uh. jakož i podniků a fondů těchto států za splnění podmínek v zákoně tom uvedených zůstali nadále státními zaměstnanci čsl. republiky, se nevztahuje na osoby, které v podobném poměru ustanoveny byly na Slovensku (§ 1), jako tomu bylo u st-le.
Ohledně osob těchto praví předpis § 2 zákona z 10. prosince 1918 č. 64 Sb., který stanoví, že úředníci a zaměstnanci býv. král. uherského, tedy i zřízenci zaměstnaní při podnicích státu uherského, ponechávají se prozatímně ve svých úřadech s dosavadními požitky, složí-li slib poslušnosti čsl. republice a uzná-li zmocněnec vlády, že i jinak jsou se své úkoly.
Z toho plyne, že st-l i když složil slib poslušnosti a i když byl ponechán ve službě, byl v ní ponechán přece jen prozatímně, a nestal se tedy skutečným zřízencem.
Že poměr všech těchto zaměstnanců na Slovensku byl jen prozatímním, potvrzují též normy, které byly vydány pro přejímány jednotlivých kategorií zaměstnanců býv. státu uherského do služeb republiky čsl.
Tak zejména zákon z 15. dubna 1920 č. 269 Sb., který v § 2 stanoví, že jen ti z úředníků a zřízenců ustanovených při úřadech státních býv. státu uherského na Slovensku stávají se čsl. státními úředníky a zřízenci, kteří podali včas žádost za své trvalé ustanovení (§ 4) a byli příslušným ústředním úřadem republiky čsl. také ustanoveni.
Pokud pak jde specielně o zaměstnance státních podniků býv. státu uherského na Slovensku, tedy i zaměstnance při státních drahách, stanoví § 10 tohoto zákona, že poměry jejich budou obdobně upraveny nařízením, které však dosud vydáno nebylo.
Z toho všeho resultuje, že není všeobecné normy, na základě které by se byl stal st-l skutečným zřízencem státního podniku čsl. na čemž právě s hlediska § 1 č. 4 úst. zákona záleží.
Ovšem by bylo možno, že by se st-l byl stal skutečným zřízencem individuelním přejímacím aneb jmenovacím aktem. Leč, že by tu takovýto akt byl, stížnost netvrdí, a žal. úřad to popřel, dovolávaje se v té příčině potvrzení ředitelství státních drah v Bratislavě z 30. září 1921, dle něhož st-l definitivním zřízencem vůbec nebyl.
O toto potvrzeni, vydané orgánem, jemuž vědomost toho, zda st-l byl u čsl. státních drah skutečným zřízencem jmenován čili nic, upříti nelze, mohl žal. úřad svoje tvrzení právem opříti. St-l se mýlí, přikládá-li tomuto potvrzení význam co do posuzování jeho dřívějšího služebního poměru a vytýká-li, že tento byl dle služebních předpisů definitivním. Na povaze tohoto dřívějšího poměru — jak bylo dovozeno — vůbec nezáleží, a proto jsou také výtky stížnosti, že nebyla povaha tato řádným řízením za účasti st-lovy zjištěna, bezpodstatné.
Pakli za tohoto právního a skutkového stavu věci žal. úřad vyslovil, že st-l také dle § 1 č. 4 cit. úst. zák. čsl. státním občanem není, nelze ve výroku tom shledati nezákonnost ani uznati, že by spočíval na vadném řízení.
Proto byla stížnost jakožto bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

č. 2513. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 316-318.