NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 10907.

Promlčení nároku přetrhuje se tím, že se oprávněný připojil se svým nárokem k trestnímu řízení jako soukromý účastník a že byl v trestním rozsudku odkázán na pořad práva podle § 366 tr. ř.
(Rozh. ze dne 26. června 1931, Rv I 602/30.)
Žalobu o náhradu škody zamítl procesní soud prvé stolice z důvodu promlčení zažalovaného nároku. Odvolací soud uznal podle žaloby a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Prvý soudce zamítl žalobu, zjistiv z trestních oznámení, že již v červenci 1926 byla žalobci osoba obou žalovaných jakož i výše škody známa, takže žaloba, podaná teprve 25. září 1929, jest podle § 1489 obč. zák. promlčena. Odvolací soud zjistil z trestního spisu, že se žalobce dne 23. června 1926 připojil jako soukromý účastník k trestnímu řízení co do 8000 Kč, a že byl rozsudkem odkázán se svými nároky podle § 366 tr. ř. na pořad práva soukromého. Trestní rozsudek se stal — jak zjistil již prvý soudce — pravoplatným teprve dne 7. ledna 1928. Z rozsudku ze dne 22. února 1927 vyplývá, že trestný čin obou žalovaných byl spáchán v prosinci 1925. I kdyby se počítala žalobcova vědomost o osobě škůdců a o výší škody již od prosince 1925 a nikoliv ode dne, kdy trestní oznámení bylo učiněno, jest připojením se k trestnímu řízení dne 23. června 1926 považovali promlčecí lhůtu § 1489 obč. zák. za přetrženu. Žalobce uplatňoval nárok na náhradu škody v trestním řízení a mohl očekávali, že v tomto řízení bude o jeho nárocích rozhodnuto. Toto přetržení promlčení trvalo, až bylo trestní řízení právoplatně skončeno, neboť teprve v tomto okamžiku bylo s konečnou platností zjištěno, zda žalovaní a v jakém rozsahu jsou uznáni vinnými. V témže smyslu zní rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1853 k. jud. čís. 17 a ze dne 2. května 1922, Rv I 129/22 sb. n. s. čís. 1651. Byla tudíž žaloba, podaná dne 25. září 1929 vznesena v tříleté promlčecí lhůtě a zamítnutí žaloby z důvodu promlčení spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, mimo jiné z těchto
důvodů:
Oba žalovaní spatřují dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. v ná¬ zoru odvolacího soudu, že promlčení žalobního nároku bylo přetrženo tím, že se žalobce připojil se svým nárokem k trestnímu řízení jako soukromý účastník a že byl v trestním rozsudku odkázán na pořad práva podle § 366 tr. ř. Tato výtka jest neoprávněná a dovolatelé se odkazují na důvody napadeného rozsudku a na rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 1651 sb. n. s. K tomu jest dodati, že, praví-li zákon v § 1497 obč. zák., že se promlčení přetrhuje, bylo-li před uplynutím promlčecí lhůty od oprávněného proti dlužníkovi »nastupováno« (belangt) a v žalobě řádně pokračováno, nemíní se tím jen pořad práva soukromého, nýbrž každý zákonem předepsaný postup, tedy také uplatnění soukromoprávního nároku v řízení trestním podle §§ 4, 47, 365 a 366 tr. ř., kteréž právě nahrazuje pořad práva a má jednodušším a rychlejším způsobem dopomoci poškozenému k odškodnění, pokud k tomu stačí výsledky trestního řízení. Až do skončení trestního řízení nemůže poškozený věděti, zda bude či nebude nucen nastoupiti řádný pořad práva.

Citace:

Čís. 10907. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 20-21.