NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1238.

Ručení dle § 1315 obč. zák. není ručením za vinu, nýbrž ručením za výsledek, podmíněným jen tím, že osoby, jichž bylo k úkonu užito, byly nezdatny.
K pojmu »zdatnosti« zřízence.
(Rozh. ze dne 12. října 1921, Rv II 216/21.) Žalovaná důlní společnost poddolovala dům Aloisa В-a a byla proto nucena dům opraviti a zříditi nové dřevěné schody. Schody byly však zřízeny tak ledabyle, že se pod žalobkyní sřítily, při čemž tato utrpěla úraz. I domáhala se na důlní společnosti náhrady škody. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl a uvedl mimo jiné v důvodech: Je zjištěno, že žalovaná schodů řádně nepostavila, což ve smyslu 1299 a 1324 obč. zák. sluší považovati za hrubé zavinění, následkem kterého se stalo, že schody s podstavce sjely a žalobkyně dopadla na zem. Následkem tohoto zavinění ručí žalovaná dle §§ 1293 a 1295 obč. zák. žalobkyni za škodu, kterou jí způsobila, a nelze schvalovati názor žalované, že není k žalobě oprávněna, nýbrž že by žalobu bylo lze vznésti pouze na majitele domu, neboť žalovaná musela při zhotovení schodů s tím počítati, že bude jich používáno domácími lidmi majitele domu, a je žalovaná ze způsobené škody žalobkyni práva již podle ustanovení § 1315 obč. zák. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Aby mohla žalovaná k zažalované náhradě škody býti odsouzena, musilo by býti dokázáno mimo jiné zejména i to, že má vinu na úrazu žalobkyně (§ 1295 obč. zák.). Dle názoru žalobkyně záleží vina žalované v tom, že nebyly schody, které žalovaná zřídila, zhotoveny řádně, že byly nebezpečny; nejsouce dosti dlouhými, musely býti schody podloženy, podložka však nebyla pevně do země zasazena, také nebyly schody nahoře ke zdi připevněny, takže bylo nebezpečí, že schody ujedou a při tom, jak se i stalo, škodu způsobí. Protože žalobkyně nebyla k žalované v žádném smluvním poměru, který by ji opravňoval žádati od ní zřízení takových, pevně zasazených schodu, nýbrž takovýto smluvní poměr byl toliko mezi žalovanou a majitelem domu, v němž schody byly postaveny, nevzešla škoda žalobkyně z porušení smluvní povinnosti mezi žalobkyní a žalovanou a nelze mluviti o vině žalované, záležející v porušení nějakého smluvního závazku. Jde tudíž o to, zdali jinaká vina na úrazu žalobkyně žalovanou stíhá, pokud se týče, zdali taková vina byla žalovanou prokázána. Než důkaz ten nebyl podán. Úraz prvý povstal vadností schodů. Žalovaná dala zříditi schody polírem Pavlem K-ou a tesařem Vojtěchem Z-em, svými to zaměstnanci. Jak první soudce zjistil, byly schody postaveny vadně. Za pochybení svých zřízenců vůči třetím osobám (§§ 1313 a 1315 obč. zák.) ručí zaměstnavatel a ručila by tedy žalovaná vůči žalobkyni — neboť tato, co se týče zřízení schodů, jest třetí osobou — jen tehdy, kdyby se dokázalo, že k výkonu díla použito bylo lidí neschopných. Důkaz tento ohledně žalované nepodán. Neschopným ještě není, kdo jen jednou ukázal se nezpůsobilým. V tomto případě však více o jmenovaných zaměstnancích, než právě to, že schody, o které jde, vadně postavili, dokázáno nebylo; proto nelze říci o žalované, že při zřízení schodů použila lidí neschopných. Proto žalovaná vinu na škodě žalobkyně nenese, pokud se týče vina přičísti se jí nedá.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Výklady dovolání, pokud se zabývají bezpodmínečným ručením právnické osoby za její representanty, míjí se cílem, protože zaměňují representanty se zřízenci; v tomto případě nejde o representanty, neboť stavbyvedoucí M., polir K. a tesaři D. a Z. nejsou representanty žalované společnosti, těmi jsou osoby, jež podle útvaru společnosti dle zákona a stanov k její řízení a zastupování povolány jsou, a které tedy pro případ důkazu výslechem stran měly by za ni vypovídati jako strana (§ 373 odstavec třetí c. ř. s.), nikoli však jako svědci. Za representanty ručí podnik arci bezvýjimečně, za zřízence však toliko v rámci § 1315 obč. zák., t. j. jsou-li nezdatni. Zdali však jmenované osoby byly zřízenci žalovaného podniku, to jest právě otázkou, o niž jde. Rovněž tak míjí se cílem vývody dovolání, pokud dovozují, že, ručí-li stavbyvedoucí za nevyvěšení výstražné tabulky, ručí tím spíše za špatné provedení stavby, neboť se tu zaměňuje stavbyvedoucí se stavebníkem; žalovaný podnik nebyl stavbyvedoucím, t. j. osobou, která stavbu provádí — tou zde byl nejvýše M., nýbrž stavebníkem, t. j. osobou, na jejíž příkaz a účet stavba se provádí. Konečně nelze také s dovoláním sahati až k předpisům horního zákona (§ 170 lit. a) o ručení držitele hor za škody vzniklé osobě nebo majetku provozováním horního podniku, při němž náležité opatření proti nebezpečí úrazu a škod věcných opomenuto bylo, neboť úraz a škoda zde nevznikly proto, že staré schody poddolováním staly se nepotřebny, nýbrž proto, že nové schody nebyly řádně zřízeny. O ručení dle horního zákona bylo by lze mluviti, kdyby žalobkyně byla utrpěla úraz na schodech starých, poddolováním poškozených, nikoli však, když tyto byly odstraněny a zřízeny nové a teprv na těch úraz se stal. Že žalovaná neručí žalobkyni dle § 1313 a) obč. zák., jest jasno, neboť vůči ní neměla závazku, postaviti schody, ten závazek převzala smlouvou vůči majiteli domu B-ovi. Zbývá za daného stavu věci jen ručení dle § 1315 obč. zák. Toto předpokládá, aby osoby, jichž žalovaná ku zřízení nových schodu použila, byly bývaly nezdatny. Odvolací soud popírá, že by tu tato náležitost byla, neboť nebylo prý o jmenovaných dělnících prokázáno, že by byli neschopni, protože není prý neschopným již ten, kdo pouze jednou ukázal se nezpůsobilým, o těchto dělnících, že však nic více prokázáno nebylo, než že tyto schody postavili vadně. Odvolací soud vychází však z nesprávného pojmu, když mluví o schopnosti nebo způsobilosti, kdežto zákon žádá zdatnost. Zdatnost ovšem nutně předpokládá způsobilost, ale to nestačí, vedle té musí tu býti také co nejlepší vůle, své schopnosti k zřízení díla skutečně vynaložiti, předpokládá se ještě náležitá píle, dokonalá svědomitost, naprostá dbalost. O nedbalém pracovníku nelze říci, že jest zdatným, byť způsobilost jeho byla nad všechnu pochybnost. I kdo by byl kvalifikován jako geniální, ale nedbalý, není zdatným. I svědomitému a dbalému může se sice přihoditi nedopatření, neboť chybovati jest lidské, a proto pochybení zdatnosti sice ještě nevylučuje, ale nesmí to býti pochybení vědomé, smí to býti právě jen nedopatření, jehož si pracovník není vědom, neboť, jakmile učiní chybu vědomě (volky), nebo sice třeba nevědomě (nevolky), ale nechá ji platiti a díla neopraví, i když chybu seznal, je to již nedbalost, při níž nelze mluviti o zdatnosti. V případě, o nějž jde, byly dle toho, co nižší stolice zjistily, schody postaveny tak nedbale, že naprostá vadnost a nebezpečnost zřízení musila býti již každému laiku patrna, nebylať upevněna ani podlaha, jíž krátké schody byly nastaveny, a schody nebyly upevněny ani dole na podlaze, ani nahoře u půdy, takže bylo zřejmo, že každou chvíli musí povoliti a sřítiti se. Musili si tedy dělníci býti chyby, která byla valně hrubá a nápadná, docela dobře vědomi, jednali nedbale, a to velmi hrubě, a nemohou proto zváni býti zdatnými. К tomu doložiti dlužno, že neprávem odvolací soud má za to, že § 1315 obč. zák. předpokládá zavinění žalované. Jak ze znění jeho a také z motivů vychází, je to nikoli ručení za vinu, nýbrž ručení za výsledek, ač nikoli dokonalé; při plném ručení za výsledek ručila by žalovaná za vadnost díla a tudíž za úraz z ní pošlý naprosto, kdežto zde ručí jen, byli-li dělníci nezdatni, nicméně nepředpokládá to její zavinění, protože ručí i tehdy, když jí to nebylo a ani třeba nemohlo býti známo, že jsou nezdatni. Zůstává pak již jen otázka, zdali žalovaná těchto dělníků k opatření této své záležitosti užila, byli-li tedy jejími zřízenci buď vůbec aneb aspoň pro tento úkon, zda je ona tam poslala. Odvolací soud praví, že jmenovaní dělníci byli zaměstnanci žalované. Kdyby tomu tak bylo, byla by i tato otázka vyřízena, a to kladně, ve smyslu ručení. Avšak odvolací soud skutečnosti té neuvádí ani jako zjištění, ani nepraví, na jakém základě ji přijímá. Také první soud neudal, proč o dělnících těch mluví jako o »zřízencích« žalované, jak je ve skutkové podstatě v přednesení žalobkyně jmenuje, ač žalobkyně sama o nich toho výrazu nepoužila a vůbec poměru jejich k žalované nevyložila. Žalovaná v prvé stolice uvedla, že schody byly zřízeny za dohledu palíra K-a, tesaři Z-em a D-em, a dále, že k dozoru nad prací dostavil se tam opětovně stavbyvedoucí M. od žalovaného těžařstva, tedy od ní, z čehož také není zřejmo, uznává-li je za své zřízence či nikoli. V odvolání bránila se v ten rozum, že pověřila tím úkolem stavitele M-а, státně zkoušeného a způsobilého a že bylo povinností žalobkyně dokázati nezdatnost osob, jež schody stavěly, což opět je nejasné. Žalobkyně v dovolání pak stojí na stanovisku, že žalovaná svěřila to »svým neschopným lidem«. Dlužno tedy na přetřes vzíti a zjistiti předem poměr dělníků k žalované, zda byli jejími zřízenci, a bylo-li na ně řádně dohlíženo (případná nedbalost v dozoru). Objevilo-li by se, že dělníci nebyli zřízenci žalované, bylo by se zabývati otázkou zdatnosti M-ovy, o němž žalovaná v odvolání doznává, že ho k tomu zřídila. To vše mělo se dle § 182 c. ř. s. státi hned v prvé stolici, a, když se tak nestalo, mělo to odvolacím soudem dle § 496 čís. 3 c. ř. s., jenž s §em 182 koresponduje, býti nařízeno.

Citace:

č. 1518. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 200-201.