NPD documents search: Všehrd, 14 (1933) - Jindřich Spáčil: Kroměřížský sněm 1848-1849

Noční průvodkyně pana Vomáčky.

(Okresní soud pro přestupky v Praze.)

Noc byla temná, bez hvězd a pan Vomáčka měl nový klobouk. Tramwaye nejezdily.
Pan Vomáčka se zamyslil. Vzpomenul si na ženu, která mu před jeho odchodem radila: „Alois, neber si ten novej klobouk, bude pršet!" Na tuto ženinu předzvěst si pan Vomáčka vzpomněl a teskně se zasnil. Náhle vykročil v pevném rozhodnutí, spatřil totiž dámu, jež nesla nad sebou roztažený deštník. Než bys pět napočítal, byl pan Vomáčka u ní a zdvořile se představiv, vklouzl pod její deštník. „Račte prominout," dodal a přičinil faktickou poznámku: „To prší!"
„Prší,“ odpověděla dáma a mile se usmála. Tím dodal si pan Vomáčka odvahy a pokračoval:
„Budete tak laskava a vezmete mne na kousek cesty s sebou?“
„Jen kousek? Ale kdepak! Já vás dovedu až domů!" odvětila dáma.
„I hrome!“ pravil si v duchu pan Vomáčka. „Takhle jsem to nemyslil!" A nahlas si zalhal:
„Já ještě nejdu domů."
„Vy půjdete domů a já s vámi!" pravila dáma resolutně a vykročila.
Panu Vomáčkovi začalo být z toho dobrodružství horko. Nabídl své společnici zastávku ve vinárně; ona však odmítla. Chtěl ji tedy obelstít a chtěl jíti cestou, která vedla opačným směrem.
Ale dáma ihned projevila nepokoj a pravila: „Jdeme špatně!" a táhla pana Vomáčku na správnou cestu.
„Jak vy víte, kde já bydlím?" zašeptal uděšený Vomáčka, ale dáma se jen zasmála a táhla jej dále. V těžkých myšlenkách kráčel vedle ní, spíš mrtvý, než živý. A tak došli až do ulice, kde pan Vomáčka bydlel.
„Tady se rozloučíme!" prohlásil, sebrav zbytek posledních sil.
„Co vás to napadá!" odmítla dáma. „Já s vámi půjdu až do domu nahoru!"
„Dnes to nejde!!" zvolal zoufale Vomáčka a v mysli vyvstala před ním postava jeho ženy. Ale dáma nedbala, dotáhla jej až před dům, otevřela domovní dveře vlastním klíčem, vytáhla Vomáčku do prvního patra, kde se smíchem prohodila: „Tak tady se rozloučíme. Vy bydlíte v prvním poschodí, ale já až ve třetím!“ To řkouc zmizela.
Pan Vomáčka, tápaje ke dveřím svého bytu, zahořekoval: „Jesli se tohle na mě šťouchne!“
A „šťouchlo“ se to. Veselá jeho společnice vypravovala příhodu kde komu a kde kdo si z pana Vomáčky dělal legraci, ovšem kromě jeho ženy, která si o té věci se svým mužem pohovořila velmi vážně. Pan Vomáčka dlouho snášel svůj osud pokorně, ale konečně mu trpělivost došla a on veřejně a nahlas zvolal, že ona dáma je domýšlivá husa.
Tento jeho výrok šířil se organisovaným ústním podáním, až došel k sluchu noční společnice pana Vomáčky. Zažalovala ho a pan Vomáčka ocitl se na lavici obžalovaných před soudcem vrch. r. Sittou. Ten prohlásil, že říci o dámě, že je husa, není dovolenou kritikou, a doporučil obžalovanému, aby se s žalobkyní smířil. Pan Vomáčka poslechl, smířil se s paní a dobře si ji prohlédl. To proto, aby se po druhé už nespletl.
—as—

Citace:

Noční průvodkyně pana Vomáčky. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 3, s. 37-38.