NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 9879.

Samospráva obecní: K výkladu § 37 obec. zříz. česk. o povinnosti obce k náhradě škody.
Řízení správní: Pro obnovu řízení správního nelze použíti ani analogicky předpisů § 530 civ. řádu soud.
(Nález ze dne 6. května 1932 č. 13232/31.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 5158/25, 5529/26, 6603/27, ad II. Boh. A 1413/22.
Věc: Obec Č. proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. Otilii a Karla Š. v Č. adv. Dr. Art. Kornell z Ml. Boleslavě) o náhradu škody podle § 37 čes. obec. zříz. — Č. 9879 —
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Karel Š. žádal podáním z 5. července 1921 u osp-é v Čáslavi za rozhodnutí, že obec Č. jest podle § 37 čes. obec. zříz. povinna nahraditi mu škodu, kterou utrpěl dne 29. prosince 1919 pádem na veřejné cestě, totiž na schodech, vedoucích kolem domku čp. . . . na hrázi rybníka v Č., které byly ve špatném stavu, nebyly posypány a měly vadné zábradlí, jež neposkytovalo bezpečné opory. Výměrem z 1. září 1921 rozhodla osp v Čáslavi, že obec Č. není povinna nahraditi Karlu Š. škodu řečeným úrazem mu způsobenou, poněvadž pokládala za zjištěno, že schody, na nichž se mu úraz přihodil, nejsou veřejným statkem, nýbrž patří ke mlýnu čp. . . ., který jest vlastnictvím inž. Emila P., a obec Č. není povinna udržovati schody ty ve schůdném stavu. Rozhodnutí toto, proti němuž nebylo podáno odvolání, nabylo právní moci. Kar. Š. domáhal se pak náhrady škody na inž. E. P. a na firmě P. v Č., jako spoluvlastnících mlýna čp. . . ., soudní žalobou. Pravoplatným rozsudkem krajského soudu v Hoře Kutné z 9. května 1922 byla však jeho žaloba zamítnuta z toho důvodu, že soud vzal místním ohledáním a nálezem a posudkem měřičského znalce za prokázáno, že schody, o které jde, jsou součástí poz. parc. č. k. . . ., zapsané jako veřejný statek v seznamu veř. statku, jsou proto statkem veřejným, a žalovaní nemají povinnosti udržovati je ve stavu způsobilém pro chůzi obecenstva. Opíraje se o tento rozsudek jako o důkaz, že schody nejsou soukromým vlastnictvím, jak uvádělo rozhodnutí osp-é v Čáslavi z 1. září 1921, takže spočívá na mylném podkladě, žádal Kar. Š. podáním z 30. června 1922 u osp v Čáslavi opětně, aby vydala rozhodnutí, že obec Č. jest povinna nahraditi mu škodu, kterou úrazem na oněch schodech utrpěl.
Výměrem z 19. července 1922 vyslovila osp, že obec Č. jest k této náhradě povinna. Odvolání z výměru toho obcí podanému zsp v Praze nevyhověla. K dalšímu odvolání obce min. vnitra rozhodnutím z 31. května 1927 výměry obou nižších stolic zrušilo a nařídilo, aby o žádosti Karla Š. bylo znovu rozhodnuto, v podstatě z toho důvodu, že výměr osp-é z 1. září 1921 nabyl formální právní moci a mohl býti změněn jen po předchozím aneb alespoň současném povolení obnovy řízení, kterou však k tomu příslušná osp ještě nepovolila.
Podáním z 11. července 1927 žádali pak Ot. Š., manželka, a K. Š., syn zatím zemřelého Karla Š., jako jeho dědicové za povolení obnovy řízení a za nové rozhodnutí o povinnosti obce Č. k náhradě škody. Osp v Čáslavi na žádost Karla Š. z 30. června 1922 za obnovu řízení, kterou znovu přednesli dne 11. července 1927 jeho vdova a syn, tedy na obě tyto žádosti, přihlížejíc k ustanovení § 530 odst. 7. c. ř. s., povolila žádanou obnovu řízení, poněvadž měla za prokázáno, že K. Š. beze své viny nemohl před vydáním jejího rozhodnutí z 1. září 1921 a rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné z 9. května 1922 nalézti a použíti důkazu o tom, že schody, na nichž se úraz stal, jsou statkem veřejným. Ve věci samé pak, vyslechnuvši osk-i v Č. a vykonavši šetření, rozhodla, že obec Č. jest povinna nahraditi pozůstalosti po Karlu Š., resp. jeho zákonným — Č. 9879 —
dědicům, t. j. jeho vdově Otilii Š. a synu Karlu Š., veškerou škodu, která vznikla K. Š-ovi úrazem, jejž utrpěl dne 29. prosince 1919 na neschůdném veř. schodišti v Č.
Odvolání obce z výměru toho podané zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím zamítl.
O stížnosti uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí obsahuje dva judikátní výroky, a to jednak výrok procesní, kterým povolena byla obnova řízení, ukončeného pravoplatným rozhodnutím býv. osp-é v Čáslavi z 1. září 1921, jednak výrok meritorní. Stížnost čelí proti oběma těmto výrokům.
Pokud jde o výrok první, namítá stížnost především, že obnova řízení byla povolena výslovně podle předpisů civ. řádu soudního, ale nebylo při tom hleděno k jeho ustanovením, týkajícím se doby, lhůty a legitimace, daným v §§ 534 a 536 c. ř. s., které musí platiti, nejsou-li politickými zákony předepsány podmínky obnovy.
Námitku tuto nelze však uznati důvodnou. Stížnost vychází při ní z předpokladu, jakoby obnova řízení byla povolena podle předpisů c. ř. s. Předpoklad tento jest však mylný. Jest sice pravda, že první stolice povolila obnovu řízení »přihlížejíc k ustanovení § 530 odst. 7 c. ř. s.«, jak ve svém výměru výslovně uvedla; leč žal. úřad v nař. rozhodnutí, které jedině jest předmětem kognice nss-u, tohoto důvodu první stolice nepřevzal, nýbrž naopak analogické použití příslušných předpisů c. ř. s. o materielních a formálních náležitostech obnovy řízení odmítl, a její povolení odůvodnil ve shodě s nál. Boh. A 1413/22, jehož se dovolal, všeobecnými zásadami platnými pro řízení správní. Výtka stížnosti, že ač obnova řízení byla povolena podle předpisů c. ř. s., nebylo hleděno ke všem jeho ustanovením, obnovu upravujícím, nepostihuje tedy odůvodnění nař. rozhodnutí a jde proto mimo jeho obsah. Pokud pak stížnost vyslovuje všeobecně právní názor, že předpisy c. ř. s. o obnově řízení musí platiti pro řízení správní proto, že podmínky její v rozhodné době politickými zákony ještě předepsány nebyly, nelze s tímto názorem souhlasiti, neboť mezery vyskytující se ve správním právu procesním nelze vzhledem k často odchylné jeho povaze a k účelu tohoto řízení vyplňovati obdobným použitím ustanovení daných v civilním řádě soudním, upravujícím procesní formy jen pro určitý výsek formálního práva a k cíli uplatnění jen určitých, na pořad práva odkázaných nároků soukromoprávních.
Dále dovozuje stížnost, že rozhodnutí soudu ve sporu s jinou stranou, ve kterém stěžující si obec neměla možnosti uplatniti své námitky a provésti na svou obranu rozhodné důkazy, nemá pro ni významu, a že důkaz výpovědí geometra a mapou pozemkovou o vlastnictví schodů nelze podati.
Proti tomu nutno poukázati k tomu, že pro posuzování otázky náhradní povinnosti obce s hlediska § 37 č. obec. zříz. jest otázka vlastnictví schodů, na nichž K. Š. utrpěl úraz, bez právní relevance, neboť — Č. 9879 —
rozhodné jest tu toliko, že schody ty nebyly v bezvadném, pro chůzi po nich bezpečném stavu, o což měla obec po zákonu pečovati, ježto jí to ustanovení § 28 č. 3 čes. obec. zříz., na které žal. úřad správně poukazuje, výslovně ukládá. Dovozuje-li první stolice v důvodech svého rozhodnutí, které žal. úřad recipoval, ze soudních spisů, že ony schody jsou součástí poz. par. č. k. . . ., zapsané jako veřejný statek, a proto také veř. statkem a vlastnictvím obce, jsou tyto vývody pro rozhodnutí sporné otázky irelevantní, poněvadž na tom, v čí vlastnictví jsou schody, jak řečeno, nesejde. Rozhodné jest toliko, že obec zanedbala péči uloženou jí v oboru místní policie, t. j. o to, aby schody, jež nepopřeně byly veř. komunikací, byly udržovány v náležitém schůdném stavu (srov. Boh. A 5158/25).
Pokud stížnost vytýká jako vadu řízení, že nebyla vyšetřena kausalní souvislost viny s úrazem, jenž se Karlu Š. přihodil, a zda si jej nepřivodil sám svou vinou, stačí k vyvrácení této námitky poukázati na nál. Boh. A 5529/26, v němž nss vyslovil a zevrubně odůvodnil právní názor, při kterém trvá i v daném případě, že politický úřad, rozhoduje podle § 37 čes. obec. zříz., nemůže zkoumati, zda a pokud byla škoda spoluzaviněna poškozeným neb osobou třetí. Ustanovení § 37 obec. zříz., podle něhož má o výši náhrady rozhodovati řádný soud, má ten význam, že soudu náleží rozhodovati o všech těch otázkách, které jsou rozhodné pro ustanovení výše náhrady, která má býti dána obcí. Právě při stanovení částky, kterou obec jest povinna poskytnouti jako náhradu škody, bude záležeti na tom, zda a v jaké míře spolupůsobily ještě jiné okolnosti, než zanedbání obce, jako spolupůvodci škody, neboť podle toho bude náhrada rozvržena na všechny ony subjekty, které škodu spoluzavinily, podle míry spoluviny, za kterou každý z nich ručí (§§ 1301, 1302 a 1304 o. z. o.). Proto teprve u soudu mohou býti uplatněny námitky, které mají význam pro stanovení míry odškodnění, a jejichž účelem jest zjistiti existenci vlastního spoluzavinění, resp. zavinění osoby třetí, jež jest posuzovati podle práva soukromého (srov. Boh. A 6603/27).
V cit. nál. Boh. A 5529/26 byl dále vysloven a blíže odůvodněn také právní názor, že povinnost obce k náhradě škody podle § 37 obec. zříz., a tedy i kompetence politických úřadů, není omezena na případ, kdy obecní zastupitelstvo nepovolilo potřebné prostředky na ústavy a zařízení, jichž jest k vykonávání místní policie potřebí (§ 36 cit. zák.). V nál. Boh. A 5138/25 a 6603/27 bylo pak rovněž dovozeno, že politickým úřadům přísluší rozhodovati o povinnosti obce k náhradě škody podle § 37 obec. zříz. z důvodu zanedbání péče o snadnou a bezpečnou schůdnost veř. komunikace v obci, že povinnost tato jest povinností uloženou obci v oboru místní policie v § 28 č. 3 čes. obec. zříz., a že za škodu vzešlou z opominutí jejího ručí obec podle § 37 čes. obec. zříz.
Jest proto bezdůvodná i poslední námitka stížnosti, že obec neručí podle § 37 cit. zák. za úraz Š-ův, nýbrž jen za opominutí vytčená v § 36 a že v příčině jiných opominutí jest příslušný soud.

Citace:

č. 1086. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 57-59.