Čís. 14947.
K § 571 c. ř. 8.
Po podání námitek nemůže býti výpověď vzata zpět bez svolení vypovídaného, leda že se vzdá vypovídající nároku. Prohlášením, že ustupuje od výpovědi, vzdává se vypovídající žalobního nároku.
(Rozh. ze dne 13. února 1936, R I 15/36.)
Podle obsahu námitek žalované proti výpovědi dostala tato dne 6. července 1935 písemnou výpověď mimosoudní ke dni 15. července 1935. Námitky došly soudu 12. července 1935. Prohlášením ze dne 26. července 1935 vzal žalobce výpověď zpět bez souhlasu žalované. Prvý soud vzal toto prohlášení na vědomí a vyrozuměl strany, že k ustanovený na den 2. srpna 1935 nebude se konati. K rekursu žalované uložil rekursní soud prvému soudu, by o námitkách žalované proti výpovědi po zákonu jednal. Důvody: Po podání námitek proti výpovědi, jichž podáním se spor zahajuje, lze vžiti žalobu (výpověď) pět buď se souhlasem žalované nebo bez jejího souhlasu, když žalující (vypovídající) se vzdá žalobního nároku (srov. Komentář Neumannův § 237 c. ř. s.). Žalující vzala výpověď (žalobu) zpět bez přivolení žalované a nevzdala se žalobního nároku. Prvý soud neměl proto zpětvzetí výpovědi vžiti na vědomí a ustanovený rok zrušiti, nýbrž měl zpětvzetí odmítnouti a ve věci dále sporně jednati.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Jde o otázku, zda a za jakých předpokladů může vypovídající strana vžiti zpět mimosoudní výpověď, proti které již byly podány námitky. Předpisy upravující nájemní řízení (§§ 560—576 c. ř. s.) tuto otázku neřeší a jest ji proto řešiti podle zásad, z nichž vychází zákonodárce v obdobných případech. V úvahu tu přicházejí předpisy §§ 237 a 552 c. ř. s, při čemž jest arciť přihlíželi k zvláštnosti nájemního řízení, zejména pokud jde o mimosoudní výpověď. Při takové výpovědi vstupuje soud v činnost teprve podáním námitek (§ 566 c. ř. s.). K námitkám včasně podaným jest pak položiti rok k ústnímu jednání a jest stranu, od které vychází výpověď, pokládati za žalobce (§ 571 c. ř. s.). jest to jakási zákonná fikce žaloby a námitky mají právní povahu přípravného spisu, o němž se ustanoví rok k ústnímu jednání (viz plenární usnesení ze dne 21. května 1931 Pres. 221/31 čís. 10807 Sb. n. s.). V nájemních sporech mají tudíž námitky podané proti mimosoudní výpovědi význam žalobní odpovědi (viz Klein, Vorlesungen, strana 220, 221) a vstupují za první rok, pokud se týče za první ústní jednání, neboť již podáním námitek stává se výpověď sporná a nastává nutnost sporného ústního jednání. Zásady vyslovené v § 237 c. ř. s. jest proto použiti jen s obmezením, jak je obsaženo v § 552 III. c. ř. s., totiž, že po podání námitek nemůže býti vzata výpověď zpět bez svolení žalovaného, leč se žalobce nároku vzdá (rozhodnutí čís. 7323 Sb. n. s.). Než i při řešení otázky vzdání se žalobního nároku jest přihlížeti k zvláštnosti nájemního řízení záležejícího v tom, že v rozsudku, jímž se vyřizuje řízení o námitkách, jest vyřknouti, zda a pokud výpověď se uznává za účinnou nebo za zrušenou (§ 572 c. ř. s.). I když se výpověď zruší, nezaniká tím výpovědní právo žalobcovo vůbec, nýbrž zruší se jen výpověď již daná a jest žalobci zachována možnost, aby ve lhůtě smlouvou nebo zákonem stanovené (§ 560 c. ř. s.) dal žalovanému znovu výpověď pro některé z příštích nájemních období. Žalovaná dostala dne 7. července 1935 písemnou mimosoudní výpověď k 15. červenci 1935. Námitky proti této výpovědi došly k soudu dne 12. července 1945. Prohlášení žalobcovo, že béře výpověď zpět, došlo k soudu dne 26. července 1935, tudíž ještě před ústními jednáním, jež bylo ustanoveno na 2. srpna 1935. Tímto prohlášením zanikl za daného stavu věci žalobní nárok (mimosoudní výpověď), neboť žalobce nemohl tuto výpověď, danou k 15. červenec 1935, obnoviti; každá z několika výpovědí téhož nájemního předmětu individualisovaná datem jest samostatným žalobním důvodem a nejde snad o rozsouzenou věc, byla po pravoplatném zrušení jediné z nich dána druhá (rozhodnutí čís. 10084 Sb. n. s.). Prohlášením, že béře zpět výpověď, o jejíž účinnosti mělo býti rozhodnuto v tomto sporu, vzdal se tudíž žalobce — byť i se to nebylo stalo výslovně — žalobního nároku. Žalované nehrozí tudíž po zpětvzetí žaloby (výpovědi), táž žaloba (výpověď) znovu, takže jejího souhlasu k zpětvzetí výpovědi (žaloby) nebylo třeba.