NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Č. 355.

Honební právo (Čechy): * Zemský správní výbor nepřekročil mezí volného uvážení, když nenařídil pronájem společenské honitby dražbou, nýbrž — hledě k racionelnímu provozování honitby — potvrdil pronájem z volné ruky přes to, že bylo podáno několik nabídek.
(Nález ze dne 13. března 1920 č. 1958.)
Věc: Jan Vácha a spol. v Táborských Radimovicích proti zemskému správnímu výboru v Praze stran pronájmu společenské honitby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením honebního výboru v Táborských Radimovicích ze dne 16. prosince 1918 zadána byla tamní společenstevní honitba na základě podmínek současně schválených dosavadnímu nájemci, obecnímu starostovi Josefu Novákovi na 6 roků za roční nájemné 120 K z volné ruky. Na zakročení Františka Vojty zrušil okresní výbor rozhodnutím ze dne 18. ledna 1919 č. 104 toto usnesení výboru honebního a nařídil obecnímu představenstvu, aby provedlo zadání veřejnou dražbou. V rekursu honebního výboru, k němuž připojil se větší počet majitelů pozemků, bylo namítáno, že honební výbor jest po zákonu při svém rozhodování samostatným a že rozhodnutí jeho smí dozorčími orgány býti zrušeno jen pro nezákonnost, nějaké nezákonnosti však že v daném případě nebylo, ježto formálně bylo postupováno správně a ježto k druhé pachtovní nabídce jménem Františka Vojty podané nebylo lze již pro její formu hleděti. Dále vytýkáno, že nebyl slyšen honební výbor, a dovoláváno se zájmů majitelů pozemků při provozování honitby, jichž většina se zadáním honitby Josefu Novákovi souhlasí. Rovněž poukazováno k tomu, že nabídka Fr. Vojty nezmiňuje se o škodě zvěři způsobené, kdežto Josef Novák zavázal se škodu tuto nahraditi.
Po zjištění obecním úřadem, že honitba má výměry 1200 měr, že s pronájmem Josefu Novákovi souhlasí majitelé 834 měr, kdežto pro veřejnou dražbu že jsou majitelé 201 míry, zrušil žalovaný úřad naříkaným rozhodnutím usnesení okresního výboru a schválil pronájem honitby z volné ruky, na němž se usnesl honební výbor.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti takto:
Stížnost namítá především, že Josef Novák, jemuž honitba bvla pronajata, neměl dle § 16 honebního zákona býti vůbec k pachtu připuštěn, ježto prý nemá zbrojního pasu.
Nejvyšší správní soud nemohl se však touto námitkou zabývati, neboť otázka tato nebyla vůbec předmětem řízení správního (§§ 5 a 6, odst. 1 zákona o správním soudě).
Další námitka stížnosti, že rekurs, o němž žalovaný úřad byl rozhodl, podaly osoby, postrádající legitimace rekursní, z čehož stěžovatelé patrně vyvozují, že žalovaný úřad nebyl oprávněn pouštěti se do rozhodování o věci samé, shledána byla bezdůvodnou. Neboť rekurs proti rozhodnutí obecního výboru podán byl nesporně i honebním výborem, jemuž rekursní legitimaci upříti nelze, a byl tedy žalovaný úřad již k rekursu tohoto stěžovatele povolán ve věci rozhodnouti, takže je zcela lhostejno, zdali také ostatní osoby, které rekurs honebního výboru spolupodepsaly, byly k rekursu oprávněny čili nic.
Ale ve věci samé není stížnost odůvodněna.
Žalovaný úřad svým rozhodnutím vyslovil v podstatě toliko, že za daných okolností nepovažuje za vhodné, aby společenstevní honitba pronajata byla dražbou, a důsledkem toho schválil pronájem z volné ruky, na němž se usnesl honební výbor.
O otázce, zda má se dáti přednost pronájmu dražbou či pronájmu z volné ruky, předpisuje § 13 česk. hon. zákona toliko, že honební výbor má ustanoviti způsob pronájmu dle daných okolností. Poněvadž zákon neobsahuje v tom směru žádnou jinou podrobnější direktivu, rozhoduje jak honební výbor, tak i úřady povolané usnesení honebního výboru přezkoumávati (§ 23 hon. zákona, § 77 zák. o okr. zast.) dle svého volného uvážení. Rozhodnutí vynesené správním úřadem dle volného uvážení může však nejvyšší správní soud zkoumati toliko po stránce formální; po věcné stránce pak toliko v tom směru, zdali úřad užívaje volného uvážení nepřekročil mezí, které zákon jeho volné úvaze vytknul (srovn. nález z 21. ledna 1919 č. 191, sbírka č. 13).
Zemský správní výbor založil své rozhodnutí na úvaze, že zamítnutá nabídka Františka Vojty není příznivější, než nabídka Josefa Nováka a že pronájem Josefu Novákovi vyhovuje hospodářským zájmům členů společenstva. Není sporu, že Josef Novák krom nájemného 120 K zavázal se k náhradě škody zvěří způsobené, naproti tomu neplyne ze spisů nikterak, že i František Vojta byl se nabídl tuto škodu hraditi a stížnost ani netvrdí, že se tak stalo. Stěžovatelé domnívají se ovšem, že závazek tento byl by stihl i Františka Vojtu, ježto pojat byl jako podmínka pronájmu do podmínek »dražebních«, správně smluvních.
Domněnka tato jest však mylná, neboť ze spisů není patrno a stěžovatelé ani sami netvrdí, že František Vojta kdy na tak řečené »podmínky dražební« přistoupil. Vycházel-li žalovaný úřad za tohoto stavu věci z předpokladu, že nabídka Fr. Vojty není příznivější, než přijatá nabídka Josefa Nováka, je předpoklad tento se spisy v úplném souladu. Spisy potvrzují také další předpoklady žalovaného úřadu, že veliká většina členů honebního společenstva vyslovila se již napřed pro zadání honitby některému domácímu majiteli pozemků, jenž spíše ušetří polního majetku než cizinec, a že dodatečně vyslovili se pro dosavadního nájemce Josefa Nováka.
Že by žalovaný úřad byl měl snad hleděti ještě k některým dalším okolnostem v daném případě významným nebo že přihlížel k momentům, ležícím mimo okruh »daných okolností«, jejž zákon má na zřeteli, stížnost nevytýká.
Když pak žalovaný úřad uváživ, že nabídka Františka Vojty není příznivější, nežli konkurující nabídka Josefa Nováka a že pronájem honitby tomuto uchazeči hoví potřebám a přáním veliké většiny členů honebního společenstva, nepřiznal nabídce Vojtově takové váhy, aby pronájem honitby z volné ruky musil býti zrušen a veřejnou dražbou proveden, nevybočil tím nikterak z mezí volného uvážení zákonem jemu svěřeného. Ježto tedy naříkané rozhodnuti netrpí žádnou formální vadou, k níž by soud musil hleděti, ani není v rozporu se zákonem, bylo nutno stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 355. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 198-200.