NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13146.

Časové obmezení věcného ručení nemovitosti za opětující se dávky na ní zajištěné podle § 18 knih. zák. a § 216, druhý odstavec, ex. ř. vztahuje se i na peněžitou náhradu, nastoupivší na místo naturálních dávek.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1933, Rv II 868/31.)
Na polovici nemovitosti nyní žalobkyni připsané bylo usnesením ze dne 30. dubna 1918 vloženo právo bydlení pro nezl. Františka J-a do jeho 24. roku a právo na byt, stravu a šatstvo do jeho 17. roku. František J. se narodil dne 30. ledna 1905. Tvrdíc, že František J. překročil čtyřiadvacátý rok svého věku, takže vtělené břemeno vázne v pozemkové knize neprávem, domáhala se žalobkyně na Františku J-ovi, by jeho právo v pozemkové knize bylo vymazáno. Mezitimnímu určovacímu návrhu žalobkyně, by bylo zjištěno, že právo a nárok žalovaného Františka J-a proti žalobkyni na byt, stravu a šatstvo až do jeho 17. roku z prohlášení ze dne 22. dubna 1918 a z odevzdací listiny ze dne 30. ledna 1914 zajištěné ve vložce čís. 612 zaniklo a není již po právu, — procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: jde o zástavní právo omezené časově do 17. pokud se týče do 24. roku žalovaného jest nesporné a poručenským spisem zjištěno, že má dnes žalovaný 26 let. Podle § 468 obč. zák. zaniká zástavní právo uplynutím času, na který bylo obmezeno, byla-li ovšem tato okolnost věřiteli známa nebo z veřejných knih mohla býti známa. Že v souzeném případě žalovanému tato okolnost z veřejných knih. známa býti mohla, jest nepochybné. Zástavní právo jest tedy pokládati za zaniklé. Na tom nemůže nic změniti ani ustanovení § 1483 obč. zák., ježto se ustanovení to vztahuje na promlčení zástavního práva nijak neobmezeného. V souzeném případě zástavní právo nebylo promlčeno, jak se omylem domnívá strana žalující, nýbrž zaniklo projitím času. I právo samo zástavním právem zajištěné zaniklo. Právo toto se skládá z dvou různorodých součástí. Právo bytu jest pokládati za služebnost, kdežto právo na živení a šacení za reálné břemeno. Podle § 527 obč. zák. zanikají služebnosti uplynutím času, mohlo-li býti majiteli služebnosti z veřejných knih známo, že právo takové má. Není pochybnosti, že žalovanému z veřejných knih tato okolnost známa býti mohla. O reálných břemenech a o jejich zániku nemá zákon zvláštní ustanovení. Exekuční řád nakládá s nimi jako se služebnostmi. Občanský zákon má všeobecná ustanovení o zrušení veškerých práv a závazků v hlavě III. § 1449 stanoví výslovně, že veškerá práva, pokud jsou smlouvou omezena, pomíjí projitím času. Že čas prošel, jest nesporné. Poukaz k tomu, že se snad žalovaný o svém právu nedověděl až do podání žaloby, jest nerozhodný, neboť zákon nevyžaduje, by věřitel o svém právu věděl, nýbrž žádá jen, by se to z, veřejných knih dověděti mohl. Takováto možnost v souzeném případě tu byla, že v tomto směru byly překážky, nebylo ani tvrzeno. Nelze tudíž podle jasného doslovu zákona rozhodnouti jinak, než že právo žalovaného, ať již zástavní, ať již věcné nebo obligační zaniklo projitím času. Zda snad žalovanému příslušejí nějaké nároky na náhradu z bezdůvodného obohacení neb z jiných právních titulů, nelze v této souvislosti řešiti a pro rozhodnutí mezitimního návrhu určovacího jest okolnost ta nerozhodna. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Soud prvé stolice správně posoudil věc po stránce právní, vysloviv, řídě se předpisem § 1449 obč. zák. o zániku práv projitím času, že právo a nárok žalovaného zanikly, neboť předpis ten se vztahuje na všechna práva. Tomuto výroku nemohou vaditi možné snad důsledky tohoto výroku, to jest výmaz práva a zánik zástavy (hypotéky), která podle vůle stran byla určena k tomu, by sloužila za zástavu a za úkojný předmět jen do dosažení 17. roku žalovaného. Stanoví-li zákon v § 468 obč. zák. i zánik práva zástavního uplynutím času, bylo-li nebo mohlo-li býti oprávněnému z veřejných knih toto časové obmezení známo, nemůže to míti jiný význam, než, že oprávněný, jenž do určené doby ukojení svého práva ze zástavy nehledá, ztrácí možnost ukojení ze zástavy. Tu nemá oprávněný zástavu dále v rukou, nýbrž jen do určité doby, a nelze tu užíti ustanovení § 1483 obč. zák. Bylo věci žalovaného, by včas použil práva na ukojení ze zástavy. Vyslovil-li soud prvé stolice, že právo a nárok uplynutím času zanikl, jest jeho výrok správný, neboť nárok v této souvislosti jest totožný s právem. Napadený soudní výrok se nedotkl případných nároků žalovaného pro nesplnění závazku před dosažením 17. roku, jež žalovaný chce uplatňovati z důvodu náhrady škody nebo z jiných právních titulů. Správně uvedl prvý soud, že pro rozhodnutí o mezitímním návrhu určovacím jest nerozhodné, zda žalovanému nějaké nároky pro dřívější neplnění přísluší a proto otázku takovýchto nároků v této souvislosti neřešil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nižší soudy neposoudily věc nesprávně po právní stránce. Podle § 18 knih. zák. přísluší nárokům na roční důchody, výživné a jiné opětující se dávky totéž pořadí jako právu na jich pobírání jen potud, pokud jsou zadrženy za tři léta. Podobně ustanovuje i § 216 druhý odstavec ex. ř., že důchody, výživné a jiné opětující se dávky, které, příslušejíce ze smlouvy nebo ze zákona, nejsou zadrženy déle tří let přede dnem příklepu, mají stejnou přednost s právem k vybírání dávek. Z toho plyne, že nemovitost, na které jest zajištěno právo na výživné nebo na jiné opětující se dávky, jest zavázána za zadrželé dávky jen, pokud nejsou starší než tři léta (sb. n. s. čís. 391), za starší jen, byly-li zvlášť zástavním právem zajištěny. I kdyby se tedy mělo za to, že žalovaný jest oprávněn žádati peněžitou náhradu za dávky, které mu příslušely podle jeho práva na byt, stravu a šatstvo, zajištěného na nemovitosti vl. č. 612, a že tato náhrada nastupuje na místo naturálních dávek, zaniklo věcné ručení nemovitosti i za tuto náhradu, poněvadž od doby. kdy přestalo jeho právo na byt, stravu a šatstvo, uplynula doba tří let již dnem 30. ledna 1925. Zda žalovanému bylo lze domáhati se soudně peněžité náhrady, je pro otázku věcného ručení nemovitosti nerozhodné.

Citace:

Čís. 13146. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 697-699.