Č. 9169.

Vodní právo: I. § 99 odst. 1 vod. zák. nejedná o útratách stran, ale o náhradě výloh za úřední intervenci úřadu, úředních orgánů a znalců. — II. Náhrada útrat přísluší straně v řízení vodoprávním, kdykoliv se střetla práva účastníků řízení. — III. O jednotnosti projektu vodoprávního.
(Nález ze dne 1. dubna 1931 č. 5189.)
Prejudikatura: ad I.: Boh. A 7939/29, ad II.: Boh. A 7692/29.
Věc: Jaroslav R. v Ch. (adv. Dr. Leopold Stein z Pardubic) proti ministerstvu zemědělství o meliorační podnik vodního družstva v K. a náhradu útrat právního zastoupení.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká náhrady útrat právního zastoupení, se zrušuje pro nezákonnost. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vodoprávním nálezem osp-é v K. z 12. července 1927 bylo vodnímu družstvu pro K. a okolí za četných podmínek uděleno vodoprávní povolení k provedení melioračního projektu a regulace potoka v-ského a odpadů. V bodě 8. bylo pak mimo jiné vodnímu družstvu uloženo postarati se o řádný příjezd na parcelu č. kat. ... zřízením příjezdní cesty přes parcelu č. kat. ..., náležející st-li, v šíři nejméně 4 m. Vysloveno, že pro zřízení této cesty bude zapotřebí vykoupiti z parcely na jižním konci plochu 40 m2 odříznutím pruhu rovnoběžně s hranou odpadu, družstvu pak uloženo, aby se za tím účelem o výkupu části pozemku č. kat. ... dohodlo, a nebude-li dohody docíleno, použije osp-á na žádost vodního družstva ustanovení § 49 vod. zák., resp. § 14 zák. ze 14. června 1884 č. 116 ř. z., ježto zákonné podmínky pro vyvlastnění jsou v tomto případě dány. Vodoprávním konsensem uloženy byly dále k provedení vodního díla dle § 28 lit. b) vod. zák. některé služebnosti, zejména pak i služebnost vedení trativodu přes pozemek č. p. ..., náležející st-li.
Odvolání st-lovu nebylo rozhodnutím zsp-é v Praze z 11. února 1928 vyhověno v podstatě z tohoto důvodu, že pozemek st-lův č. kat. ... nebyl vůbec pojat do družstevního podniku, a že se na něm práce odvodňovací neprovádějí, nýbrž bylo pouze stanoveno, že část pozemku toho může býti pro zřízení příjezdné cesty na pozemek č. kat. ... vykoupena; ježto nař. vodoprávním konsensem nebylo vlastnické ani jiné právo st-lovo porušeno, bylo odvolání zamítnuto jako bezdůvodné a zamítnut byl i jeho nárok na náhradu výloh právního zastoupení, poněvadž zsp neshledala v daném případě zavinění vodního družstva podle § 99 vod. zák. k podání odvolání.
Na další odvolání st-lovo byla nař. rozhodnutím ona část rozhodnutí zsp-é, jakož i ona část nálezu I. stolice, pokud se týkají zřízení příjezdní cesty na pozemek č. kat. ... a výkupu potřebné části pozemku č. kat. ..., a pokud se jimi uznává, že jsou dány podmínky pro vyvlastnění této části uvedeného pozemku, zrušena pro vadnost řízení, kdežto v ostatním byl rekurs st-lův zamítnut. Pokud jde o zřízení cesty přes pozemek st-lův, je rozhodnutí odůvodněno v podstatě v ten smysl, že zřízení této cesty nebylo vůbec navrženo v projektu, a že byla navržena teprve v průběhu vodoprávního řízení změna na projektu v tomto směru. St-l je touto změnou původního projektu ve svých právech dotčen a měla mu tedy jako zájemníku býti poskytnuta možnost, podati proti změně projektu námitky. Ježto se tak nestalo, jest řízení potud vadné, pokud má býti podkladem pro rozhodnutí o řečené změně projektu. Pokud pak jde o služebnost vedení trativodu přes pozemek st-lův, vycházel žal. úřad ze zjištění, že zřízení této služebnosti bylo navrženo již v původním projektu. Vyhláška o zavedení zkráceného řízení vodoprávního vztahovala se i na st-le jakožto zájemníka. Poněvadž však st-l neuplatnil včas své námitky proti navrženému zatížení svého pozemku služebností, sluší po rozumu §§ 82 a 83 vod. zák. toto opominutí považovati za souhlas st-lův ke zřízení této služebnosti. Námitky st-lovy, uplatněné teprve v odvolání, byly jako opožděné zamítnuty. Oproti výtce st-lově, že nebyl k řízení pozván, uvedl žal. úřad, že opominutí výslovného pozvání zájemníka nemá podle § 83 vod. zák. za následek zmatečnost řízení a neplatnost rozhodnutí vodoprávních úřadů, nýbrž že v tom případě je pouze ponecháno st-li, jestliže k řízení se nedostavil, aby svá soukromá práva uplatnil pořadem práva. K odůvodnění svého výroku o náhradě útrat odvolání uvedl žal. úřad, že předpokladem nároku na náhradu útrat jest, že protistrana podlehla ve vodoprávním sporu. Zde však nešlo o vodoprávní spor ve smyslu § 99 vod. zák., ježto se jednalo o vodoprávní schválení družstevního projektu dle § 17 vod. zák. Podá-li zájemník proti projektu takovému námitky, nelze mluviti o vodoprávním sporu a tedy ani o tom, že jedna nebo druhá strana ve sporu podlehla.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Stížnost obsahuje v podstatě dva stížné body: První z nich obrací se proti tomu, že žal. úřad uznal námitky st-lovy proti oné součástce melioračního a regulačního projektu vodního družstva pro K., jež týká se zřízení služebnosti vedení trativodu přes pozemek st-lův, za prekludované. Druhý stížní bod obrací se proti výroku, kterým byl popřen st-lův nárok na náhradu útrat odvolání.
První stížní bod jest ve stížnosti proveden v ten smysl, že není možno rozlišovati — jak činí žal. úřad — dvě části projektu, a to jednak zřízení příjezdné silnice přes pozemek st-lův, jednak zřízení služebnosti trativodu přes jeho pozemek. Uznal-li úřad řízení, pokud jde o prvou část projektu, za vadné, musí prý býti nutně vadným i řízení o druhé části projektu, neboť obě části týkají se soukromých práv st-lových a obě tvoří nerozlučné součástky jednoho a téhož celku.
Těmito vývody chce patrně stížnost dovoditi, že žal. úřad neprávem uznal st-lovy námitky proti zřízení služebnosti trativodu na jeho pozemku za prekludované. Nss však neshledal argumentaci st-lovu správnou. Jest snad možno připustiti, že některé součástky projektu jsou navzájem tak spjaty, že vyloučením jedné z nich projekt přestane býti projektem úřadu ke schválení předloženým, a lze také připustiti, že v takovémto případě jedna z obou součástek projektu sdílí procesní osud součástky druhé, takže vada v řízení o jedné součástce činí vadným i řízení o druhé součástce. Ale takovéto úzké spojitosti mezi zřízením příjezdné cesty a zřízením služebnosti trativodu přes pozemek st-lův není, i když jak zřízení cesty, tak zřízení trativodu jest za účelem projektovaného díla nutné. Než i kdyby bylo naprosto jisto, že zřízení nějaké příjezdné cesty jest nutnou součástkou projektu, je myslitelno a stížností není popřeno, že nutný příjezd může býti vyřešen způsobem různým, nehledě ani k tomu, že ten, kdo má nárok na zřízení přejezdu, může se tohoto nároku vzdáti. Projekt zřízení přejezdu tak jak in concreto byl navržen, není tedy aspoň v této podobě podstatnou součástkou melioračního a regulačního projektu, nýbrž je spíše jen modalitou, která může bytí změněna, aniž se tím podstata vlastního projektu mění. Může-li změna této modality býti provedena i dodatečně, když již původní projekt byl schválen — což je podle § 17 vod. zák. zcela nepochybné —, může se tak státi již i v průběhu původního řízení vodoprávního návrhem modality jiné. Argumentace stížnosti, že co platí o zřízení příjezdné cesty, musí nutně platiti i o zřízení služebnosti trativodu, je tedy pochybená, třeba slušelo připustiti, že v obou případech jde o zásah do právní sféry st-lovy. Proti rozhodným skutkovým momentům, na nichž žal. úřad založil svůj výrok o preklusi námitek proti zřízení trativodu, však stížnost stížního bodu neformuluje. Jest tedy stížnost v této své části bezdůvodná.
Druhý stižní bod týká se útrat řízení vodoprávního. Proti výroku žal. úřadu o náhradě útrat brojí stížnost především námitkou, že § 99 vod. zák. jedná o záležitostech stran, a že výlohy komis, jednání nese ta strana, která o podnik žádá. O sporu předpis tento vůbec prý nemluví. Stížnost má v této námitce zřejmě na mysli předpis odst. 1 § 99 vod. zák., přehlíží však, že odst. 1 cit. § nejedná o útratách stran, nýbrž o náhradě nákladů za komis, šetření a jednání, tedy o náhradě výloh za úřední intervenci úřadu, úředních orgánů a znalců. To opětně vyslovil nejen býv. ss (srov. Budw. 1990 A a 8864 A), nýbrž i nss (srov. Boh. A 7939/29).
Stížnost míří však svými vývody i na ustanovení § 99 odst. 2 vod. zák., který vskutku jedná o útratách stran. Žal. úřad odepřel st-li náhradu těchto útrat. Vycházel z právního názoru, že nárok na náhradu útrat přísluší jedné ze stran řízení jen v případě vodoprávního sporu, a zdůraznil, že v předmětném řízení o žádný spor nešlo. Tento právní názor je však mylný. Nss vyslovil již v nál. Boh. A 7692/29 v úplné shodě s nál. Budw. 9667 A, že náhrada útrat přísluší straně v řízení vodoprávním, kdykoliv střetla se práva účastníků řízení, což může se státi i v řízení konsensním. Dav se vésti svým mylným právním názorem nehleděl žal. úřad k oněm okolnostem, které podle zákona nárok na náhradu útrat právního zastupování stran zakládají, zejména nezabýval se otázkou, zda jedna strana straně druhé výlohy svým zaviněním způsobila. Bylo proto nař. rozhodnutí v tomto bodě zrušiti pro nezákonnost a bude věcí úřadu, aby vyšetře relevantní okolnosti případu, rozhodl, zdali zákonné předpoklady pro přiznání útrat jsou splněny, zejména zdali dá se mluviti o podlehnutí zúčastněné strany a o jejím zavinění. K tomu jest jen ještě poznamenati, že zástupcové vodního družstva při veř. ústním líčení namítali, že svoje prohlášení z 23. dubna 1928 o resignaci na výkup části pozemku st-lova pro účely příjezdné cesty na parcelu č. kat. .. odvolali svým prohlášením ze 7. ledna 1929 jenom proto, že zamýšlená změna příjezdu na pozemek č. kat. .. nebyla dozorčím úřadem schválena.

Citace:

č. 9169. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 658-661.