Č. 670.

Učitelstvo: I. * Otázku, zda má býti určité místo učitelské obsazeno bez konkursu a tím také bez účastenství místní školní rady, či zda má býti volena normální cesta §§ 1, 5 a násl. zák. z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. čes., rozhodují vyšší školské úřady jako úřady a rozhodnutí tomu musí se podrobiti i místní školní rada, která tu vystupuje jen jako nejnižší školní úřad, aniž může nastoupiti cestu instanční. — II. * Městskému zastupitelstvu v městech, které nečiní o sobě zvláštní školní okres dle § 22 zák. ze dne 24. února 1873 č. 17 z. z. čes., nepřísluší legitimace ku stížnosti proti obsazení definitivního místa učitelského bez vypsání konkursu. — III. * Místní školní rada nemůže z ustanovení §§ 1 a 5 zák. ze dne 19. prosince 1875 č. 86 z. z. čes. odvozovati subjektivní právo ke stížnosti proti obsazení definitivního učitelského místa definitivním přeložením z příčin služebních dle § 16 cit. zák., nařízeným zemskou školní radou, poněvadž úkony v §§ 1 a 5 označené jsou místní školní radě uloženy jako její úřední povinnosti a ona je vykonává jménem svým jako úřad.
(Nález ze dne 19. ledna 1921 č. 296.)
Věc: Městské zastupitelstvo a německá místní školní rada na Král. Vinohradech (adv. Dr. Th. Bartošek z Král. Vinohrad) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze stran definitivního přeložení Alfreda S. na německou obecnou školu na Král. Vinohradech.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zamítnuta byla stížnost, kterou podala místní školní rada pro německé školy na Král. Vinohradech a městské zastupitelstvo tamtéž do vynesení zemské školní rady z 18. ledna 1918 č. 2 A 111/1, jímž byl z příčin služebních přeložen definitivní učitel na obecné škole v B. Alfred S. definitivně na německou obecnou školu na Král. Vinohradech, pro nedostatek legitimace stěžovatelů k podání stížnosti. Při tom přihlížel žalovaný úřad k tomu, že ani městské obci Král. Vinohrad ani stěžující si místní školní radě nepřísluší, jak i ve stížnosti samé se doznává, právo presentace na místo učitelské, na něž učitel S. byl přeložen, i nebylo prý tedy porušeno právo presentační stěžovatelů a nejsou proto legitimováni k podání stížnosti v záležitosti svrchu dotčené.
Proti tomu obrací se stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, namítajíc:
1. že stěžovatelům legitimace k stížnosti přísluší, poněvadž dle § 5 zemského zákona ze dne 19. prosince 1875 č. 86 z. z. má místní školní rada právo učiniti okresní školní radě návrh tří osob, aby uprázdněné místo učitelské bylo obsazeno. Právo stížnosti do nedodržení tohoto zákonného ustanovení jest logickým důsledkem tohoto práva. Legitimace městského zastupitelstva jest prý založena v § 27 zákona z 24. února 1873 č. 17 z. z., dle kterého mu náleží správa veřejného školství, jakož i vyhrazená tam práva při konečném obsazení míst učitelských. V odpor braným rozhodnutím byli ze soutěže vyloučeni vlastní příslušníci obce, způsobilí pro místo, o jehož obsazení jde.
2. Naříkané rozhodnutí jest neúplné, poněvadž nevzalo v úvahu a nevyřídilo námitky ve stížnosti uplatňované, že nebyl při obsazení definitivního místa proti výslovnému ustanovení § 1 zákona z 19. prosince 1875 vůbec ani konkurs vypsán, dále že zemská školní rada naprosto nedbala práva presentačního, jež patronům a obecním zastupitelstvům dle §§ 16 a 7 téhož zákona přísluší a s obejitím těchto zákonných ustanovení jmenovala učitele, který vůbec nebyl navržen a k jehož přeložení nebylo také žádných skutečných služebních důvodů, tak že jde zřejmě o porušení zákona.
3. Tím, že konkurs nebyl vypsán, bylo místní školní radě znemožněno učiniti návrh předepsaný v § 16, dle jehož znění prý přeložení definitivního učitele vůbec je vyloučeno.
4. Uvedeným nedbáním zákonných ustanovení porušeno bylo přímé právo stěžovatelů, aby vykonali vliv v mezích zákona jim příslušející na definitivní obsazení místa, o něž jde, poněvadž navrhování, resp. presentace osob učitelských tvoří skutečné subjektivní právo korporací v §§ 5, 6, 7 a 16 cit. zákona jmenovaných.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
Žalovaný úřad zamítl stížnost místní školní rady a městského zastupitelstva na Král. Vinohradech jedině z důvodu formálního, pro nedostatek legitimace těchto korporací k stížnosti proti rozhodnutí zemské školní rady ze dne 18. ledna 1918 čís. 2 A 111/1, ježto ani jedné ani druhé stěžující si korporaci nepřísluší právo presentace na místo učitelské, na něž učitel S. definitivně byl přeložen.
Stížnost naproti tomu dovozuje oprávnění stěžovatele ke stížnosti
z §§ 5 a 16 zákona ze dne 19. prosince 1875 č. 86 z. z. a z § 27 zákona z 24. února 1873 č. 17 z. z. Ale neprávem. Pokud jde o městské zastupitelstvo na Král. Vinohradech, jest předem vytknouti, že jest stížnost této korporace úplně na omylu, domnívá-li se, že dle § 27 z. z. z 24. února 1873 přísluší městskému zastupitelstvu správa veřejného školství a že jsou jí proto vyhražena určitá práva při konečném obsazování míst učitelských při školách.
Stížnost přehlíží, že ustanovení § 27 cit. zákona vztahují se toliko na města, která činí o sobě zvláštní okres školní a že jenom zastupitelstvům obecním v takových městech přísluší právo presentační, které jinak vykonává dle § 26 okresní školní rada, kdežto naopak okresní školní radě v takovém zvláštním městském okresu, jak § 29 tohoto zákona jest jasným dokladem, právo presentační nepřísluší.
O tom, že město Král. Vinohrady netvoří pro sebe zvláštní školní
okres, nemůže býti sporu. Neboť není ani městem se zvláštním zřízením obecním, ani neobdrželo ve smyslu § 22 1. c. povolení ke zřízení zvláštního okresu školního, o kterém tento § a §§ 27, 28 a 29 uvedeného zákona jednají. Vysvítá to ostatně i z toho, že si jak proti postupu zemské školní rady, tak i proti naříkanému rozhodnutí, jež má za předmět obsazení učitelského místa ve škole na Král. Vinohradech, stěžuje i místní školní rada, která, kdyby tvořilo město Král. Vinohrady zvláštní městský okres školní, by školy tohoto městského okresu vůbec nemohla zastupovati (§ 10 cit. zákona).
Není-li však město Král. Vinohrady samostatným zvláštním městským okresem školním, pak nepřísluší po zákonu obecnímu zastupitelstvu tohoto města vůbec právo nějakého spolupůsobení při obsazování míst učitelských na veřejných obecných školách a byla tedy této korporaci vším právem naříkaným rozhodnutím odepřena legitimace ke stížnosti v záležitosti předložené.
Tím vyřízeny jsou i námitky podle č. 2, 3 a 4 ve stížnosti uvedené,
pokud dovozují z předpisu §§ 1 a 16 cit. zákona nějaké subjektivní právo městského zastupitelstva k podání stížnosti, ježto i všechny tyto námitky vycházejí z premisy, že zastupitelství toto správou školství dle § 27 1. c. jest nadáno.
Pokud pak stížnost na to poukazuje, že nabývá učitel ustanovením
na definitivní místo domovského práva v obci, čímž této vzcházejí důležité právní závazky vůči němu, jest na to odpověděti, že závazky takové ukládá obci zákon, jest tedy dotyčná povinnost obce jenom důsledkem zákona, proti kterému nemůže se obec vzpírati.
Z této povinnosti nemůže však obec vyvozovati nějaké subjektivní
právo, brániti se proti definitivnímu ustanovení učitele, právě tak jako není oprávněna stěžovati si z tohoto důvodu proti ustanovení státních úředníků ve svém obvodu a pod.
Co se týče stížnostní legitimace místní školní rady, nelze přehlížeti, že místní školní rada jest v zásadě obdařena dvojí funkcí, z nichž každá ji odívá v jinou právní povahu. V prvé své funkci vystupuje jako representantka školní obce nebo školy v jejich vlastnosti jako subjektů právních a nositelů určitých subjektivních práv, ve funkci své druhé jeví se úřadem školským, obdařeným kompetencí, z níž plyne její úřední oprávnění, ale současně i úřední povinnost prováděti určité úkony a vydávati závazná vyřízení.
V prvé své funkci má místní školní rada vždycky postavení strany
a jest následkem toho i oprávněna ve sporu, na němž jest zúčastněna školní obec resp. škola jí zastupovaná, dovolati se proti vyřízením, kterými je zasaženo v subjektivní práva obce školní nebo školy, v předepsané cestě instanční rozhodnutí úřadů vyšších. Může tudíž v této své funkci vystoupiti i stížností proti rozhodnutím vyšších úřadů školních.
Jinak však, kde nejde o subjektivní práva ani obce školské ani školy jako školy, kde tedy neuplatňuje se nižádné z oněch oprávnění, která jsou těmto subjektům jako osobnostem právnickým přiznána a spadají ponejvíce v obor majetkových nároků, nýbrž kde jde o oprávnění, jež místní školní rada vykonává za sebe a jménem svým jako úřad.
Oprávnění taková, která jsou zároveň i součástkou úředních povinností, neposkytují úřadu jimi nadanému zásadně nikdy v konkrétní záležitosti, kde dochází k výkonu těchto oprávnění, postavení procesuální strany a nemůže proto úřad podřízený proti rozhodnutím úřadu vyššího v takové záležitosti učiněným vznésti stížnost a domáhati se změny u orgánu vyššího.
Měla-li by býti z této zásady připuštěna výjimka, bylo by třeba, aby byla v zákoně samém způsobem jasným a nepochybným stanovena, buď že právo na určitý výkon se výslovně prohlásí za subjektivní právo dotčeného úřadu jako strany, nebo že se mu právo ke stížnosti proti určitým rozhodnutím zvláště propůjčí.
Posuzuje-li se sporná otázka dle těchto úvah, dospěje se k následujícímu výsledku:
Obsazení místa učitelského na určité škole není právem subjektivním, jehož nositelkou by byla školní obec nebo škola, nýbrž obsazení děje se vyššími úřady školskými jako úřady u výkonu jejich úředních práv.
Vystupuje tudíž i místní školní rada, pokud jest ve smyslu § 11 č. 9 zákona ze dne 24. února 1873 č. 17 z. z. pro Čechy povolána spolupůsobiti při obsazování učitelských míst, v této činnosti jako úřad školní, jenž všem rozkazům vyšších úřadů školních musí se podrobiti.
Nějakých zvláštních subjektivních práv v tomto oboru působnosti, jež by místní školní radu povznášela na procesní stranu, oprávněnou stěžovati si do rozhodnutí neb opatření vyšších orgánu správních,
zákon jí nikde neposkytuje.
Zejména nelze takové subjektivní právo odvozovati z §§ 1 a 5 zákona z 19. prosince 1875 č. 86 z. z., kde místní školní radě je přikázáno, aby každé uprázdnění místa na škole ohlásila okresní školní radě a aby, až obdrží žádosti o místo vypsané od školní rady, podala návrh tří osob.
Vždyť oba tyto úkony uloženy jsou místní školní radě jako její úřední povinnosti a nikde není v zákoně předepsáno, ani že by okresní školní rada návrh místní školní radou učiněný musila respektovati, ani že by byla povinna ve všech případech jej žádati.
Naopak jest jisto, že toto navrhování tří osob nemá nikdy povahu
»presentace«, které dbáti by úřad obsazující byl vázán a rovněž nemůže býti bráno v pochybnost, že mohou určitá místa učitelská obsazena býti bez konkursu a tím i bez žádosti uchazečů.
V případech těchto, kde již napřed jest osoba pro místo ono vyhlédnuta, odpadá však již sama sebou možnost vybírati tři kandidáty nejvhodnější a tím ztrácí se i možnost dotčeného spolupůsobení místní školní rady při obsazování takovém.
Otázku však, zda má býti určité místo učitelské tímto způsobem bez konkursu a tím i bez účastenství místní školní rady obsazeno či zda má býti volena normální cesta §§ 1 a 5 a násl. cit. zák. z r. 1875, rozhodují vyšší školní úřadové jako úřady a rozhodnutí tomu musí se bezvýminečně podrobiti i místní školní rada, která, jak ukázáno, tu vystoupiti může jen jako nejnižší školní úřad, aniž může nastoupiti cestu instanční, která jen stranám je otevřena.
Jeví se tudíž i odepření legitimace místní německé školní rady Vinohradské důvodným a bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 670. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 112-116.