Čís. 441.

Žaloba o zrušení nájemní smlouvy, opírající se o dohodu, dle níž může pronajímatel žádati za zrušení smlouvy, nebude-li nájemce najatou věc udržovati v řádném stavu, mine se s úspěchem, byly-li opravy provedeny sice teprve po výpovědí, ale ještě před žalobou.
(Rozh. ze dne 10. března 1920, Rv I 100/20.) Dle odstavce III. nájemní smlouvy byli nájemci povinni najaté nemovitosti v řádném stavu udržovati a je opravovati. Dle odstavce IV. byl pronajímatel oprávněn smlouvu zrušiti, pakli by nájemci neplnili odstavec III. smlouvy. Ježto nájemci neudržovali stodolu v řádném stavu, dal jim pronajímatel dne 13. července 1919 výpověď, načež nájemci, nepřijavše výpověď, potřebné opravy provedli. Žaloba pronajímatelova, podaná po provedení oprav a domáhající se zrušení smlouvy a odevzdání pachtovaných nemovitostí, byla procesním soudem prvé stolice zamítnuta. Důvody: By nastalo přerušení dalšího trvání nájemní smlouvy, je třeba výpovědi při nájemních smlouvách, sice na určitou dobu uzavřených, avšak s výhradou výpovědi, jakož i při smlouvách nájemních uzavřených na dobu neurčitou (§ 1114, 1116 obč. zák.). Takového případu tu není. Smlouva nájemní byla uzavřena na určitou dobu a nebyla smluvena výpověď. Dle odst. IV. nájemní smlouvy jsou sice pronajímatelé oprávněni, žádati za předčasné zrušení smlouvy, kdyby nájemci kterékoliv z podmínek ve smlouvě uvedených nesplnili, ale tím nebyla ustanovena výpověď. Tím stanovena pouze určitá podmínka rozvazovací a, má-li následkem splnění této podmínky nastati předčasné zrušení smlouvy, jest třeba žaloby, výpověď je však vyloučena (§ 1116, 1118 obč. zák.). Okamžitou výpovědí, kterou žalobce dal dne 13. července 1919 žalovaným, smlouva nájemní tudíž zrušena nebyla. Ježto žalobce opírá žalobní nárok pouze o to, že touto výpovědí smlouva nájemní byla zrušena, jest již bezdůvodnost žaloby prokázána. Žalobce dal dle svého přednesení žalovaným výpověď dne 13. července 1919 proto, že přes jeho vyzvání stodoly neopravili, a sám uvedl, že po výpovědi — tedy ještě před podáním žaloby — stodolu opravili. Z toho vysvítá, že žalobce ani na základě odstavce IV. nájemní smlouvy na její zrušení více žalovati nemůže ze zmíněného důvodu a postrádá tudíž žalobní nárok jakéhokoliv právního základu. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvé stolice v podstatě z týchž důvodů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce jest jako pronajímatel oprávněn podle odstavců III. a IV. nájemní smlouvy žádati zrušení této smlouvy, kdyby nájemcové neudržovali veškeré najaté předměty v řádném stavu. Dle toho, co sám žalobce přednesl před soudcem prvé stolice, dal žalovaným výpověď z nájmu, poněvadž přes jeho vyzvání nespravili chatrné stodoly, načež však, po této výpovědi, které nepřijali, opravili stodolu, dříve než byla žaloba podána. Vzhledem na to přisvědčiti jest právnímu názoru nižších soudů, že žalobce nemůže domáhati se zrušení nájemní smlouvy podle jejích odstavců III. a IV. pro neopravení stodoly a že tedy žalobní žádost jest nedůvodna. Výpovědí, kterou žalobce dal dne 13. července 1919 žalovaným manželům s vyzváním, by se hned vystěhovali, nepominul poměr nájemní, protože žalovaní výpovědi té neuznali; vždyť výpověď nájemní smlouvy jest jednostranným projevem vůle jedné ze stran smluvních; není-li druhou stranou přijata, nepůsobí sama o sobě zrušení a tedy pominutí smlouvy nájemní, nýbrž k tomu potřebí jest buď právoplatného příkazu soudního, vydaného o výpovědi podle § 562 c. ř. s. nebo soudního rozsudku, vyneseného podle § 572 c. ř. s., jímž výpověď uznána jest účinnou. Žalobce neopatřil si ani onoho příkazu dle § 562, ani rozsudku dle § 572 c. ř. s., nýbrž podal žalobu o zrušení smlouvy nájemní; k této žalobě sice byl formálně oprávněn podle odstavce III. а IV. smlouvy nájemní, ale nemůže dosíci příznivého rozsudku, poněvadž v době podání žaloby neměl pro tuto žalobu zákonného důvodu, jejž v ní na základě smlouvy uplatňoval, totiž opominutí žalovaných, stodolu opraviti.

Citace:

č. 441. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 168-170.