Č. 1041.

Sukcese států: I. Stát československý nevstoupil již pouhou skutečností, že vznikl na území býv. mocnářství rakousko-uherského, v majetkově-právní závazky bývalého mocnářství vůči osobám, jež k němu stály ve veřejném poměru služebním. — II. Přirozené právo jakožto souhrn požadavků, které činí filosofie vzhledem k positivnímu právu, není — pokud zákon nestanoví jinak — skutečným pramenem právním, který by mohl nahraditi chybějící positivní normu.
(Nález ze dne 5. prosince 1921 č. 11322.)
Věc: Adolf T. v K. proti ministerstvu národní obrany stran výplaty služebních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel nastoupil v r. 1914 vojenskou službu ve válce jako vojenský gážista v záleže a upadl do ruského zajetí. Nálezem správní komise náhradního praporu bývalého r. a u. pěšího pluku č. 9 ze dne 15. října 1918 č. 9786/7 K. byla uznána jeho pohledávka na požitcích ze zajetí ve zbytku 4186 K 65 h správnou, avšak nebyla mu vyplacena. Vzhledem k tomu žádal stěžovatel u intendence čs. zemského velitelství v Praze, aby mu byl vyplacen tento peníz, jakož i další jeho pohledávky, vzešlé mu do konce října 1918 a účtované penízem 957 K 90 h.
Čs. zemské velitelství zjistivši, že stěžovatel byl na základě své přihlášky přijat jako vojenský gážista do čs. vojska, předložilo tuto žádost ministerstvu národní obrany, jež naříkaným rozhodnutím vyslovilo, že požitků ze zajetí neuznává a v žádném případě nevyplácí.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti proti tomu podané toto:
Pokud stěžovatel vytýká, že nebyla mu dána příležitost, aby vyvrátil důvody, jež vedly k zamítavému rozhodnutí, může námitka tato míti jen ten smysl, že skutkové předpoklady nebyly vyšetřeny za jeho účasti. Leč o skutkové podstatě rozhodnutí není v pravdě žádného sporu. Stěžovatel znal, jak z jeho žádosti znějící intendanci čs. zemského velitelství v Praze a ze stížnosti na zdejší soud plyne, všechny okolnosti skutkové, od nichž úřad vycházel, a měl již v řízení správním příležitost k nim své stanovisko zaujmouti. Není tedy tato námitka důvodná.
Ani další formální výtku, že naříkané rozhodnutí neobsahuje žádného odůvodnění, neshledal nejvyšší správní soud důvodnou, neboť z obsahu stížnosti jest zřejmo, že stěžovatel neměl žádných pochybností o tom, ze kterých důvodů byla jeho žádost zamítnuta, a — jak rovněž stížnost k zdejšímu soudu podaná dokazuje, nebyl nijak ve svém právu obrany proti naříkanému rozhodnutí zkrácen.
Stěžovatel opírá svůj nárok na zaplacení shora zmíněných služebních požitků především o to, že čs. stát sukcedoval v právní postavení zaniklého státu, což snaží se dovoditi jednak z kontinuity zaniklého státu s čs. státem, jednak tvrzením, že čs. stát uznal a podrobil se hmotně právním závazkům zaměstnavatele vůči úředníkům, od zaniklého státu převzatým, a že jim fakticky služební platy vyplácel. Než i kdyby bylo lze mluviti o sukcesi čs. státu v práva a závazky zaniklého státu, vztahovala by se tato sukcese, přihlížejíc k stěžovatelovu státnímu občanství v čs. státu, pouze na jeho převzetí jako vojenského gážisty, tedy na jeho zařazení do statusu vojenských gážistů. Z tohoto převzetí, které neznamená nic více, než že převzatý jednotlivec vstupuje do služebního poměru k novému státu, nelze ještě odvozovati povinnost sukcedujícího státu, aby převzatému zaplatil splatné pohledávky, jež mu vzešly proti zaniklému státu, neboť nerozumí se samo sebou (bez zvláštní vnitrostátní normy), že veřejnoprávní nároky majetkového obsahu z poměrů služebních eo ipso přecházejí na stát tak řečený sukcesorní. Ani v právu mezinárodním se přechod takovýchto nároků neuznává (srov. Stier Somló Handbuch des Völkerrechtes, 2. sv., 2. odd., W. Schönborn Staatensukcession str. 55, 79, 117 a násl.).
Nárok na plnění závazků zaniklého státu mohl by dle toho vzniknouti jen tehdy, kdyby stát čsl. byl závazným způsobem projevil vůli, že přejímá buď všeobecně neb za určitých podmínek veřejnoprávní nároky a závazky majetkového obsahu, pocházející z veřejné služby konané zaniklému státu. Leč takovýto projev státní vůle nemůže stěžovatel uvésti.
Tvrdí-li stěžovatel, že čs. stát vyplácel úředníkům, které převzal od zaniklého státu, jejich pohledávky vzniklé proti zaniklému státu, nemůže z toho pro svůj nárok ničeho dovoditi, neboť i kdyby se tak bylo v jednotlivých případech stalo — což však prokázáno není —, plnil stát, pokud snad pro ten který případ nebylo zavazujícího projevu státní vůle, co plniti povinen nebyl, a nelze tedy z toho na prospěch stěžovatelův ničeho dovozovati.
Pokud stěžovatel dovozuje, že čs. stát, převzav součásti armády v jeho oblasti zbylé, zejména všechna vojenská zařízení zaniklého státu se všemi aktivy těchto zařízení, nemůže odpírati vojenským osobám platy a požitky, které jim náleží z jejich služebního poměru k zaniklému státu, odvolává se výslovně na právo přirozené.
Uváží-li se, že t. zv. přirozené právo jest pouze souhrn požadavků, které činí filosofie (rozum lidský) vzhledem k positivnímu právu, jest zřejmo, že t. zv. přirozené právo, pokud zákon nestanoví jinak, není skutečným pramenem právním a že nemůže tedy nahraditi chybějící positivní normu. Že pak pouhé úvahy o ekvitě nemohou býti zdrojem práv subjektivních, která jedině nejvyšší správní soud chrániti může (§ 2 zákona o správním soudu), není třeba zevrubněji vykládati.
Pokud konečně stěžovatel dovozuje, že nejde o takové nároky válečného zajatce, jež by mohl dle ustanovení mezinárodního práva uplatňovati proti státu, do jehož zajetí upadl, nýbrž o nároky za služby konané vlastnímu státu a založené na rozhodnutí panovníka rakousko-uherského mocnářství, má, jak se zdá, na mysli ustanovení haagských mírových konferencí, zvláště pak ustanovení čl. 17 úmluvy ze dne 18. října 1907, dojednané na II. haagské konferenci mírové (č. 180 ř. z. z r. 1913), dle něhož zajatí důstojníci obdrží od státu, do jehož zajetí upadli, týž plat jako náleží důstojníkům stejné hodnosti v zemi, kde jsou zajati.
I tyto vývody stížnosti budují stále na myšlence, že stát československý eo ipso vstoupil v majetkoprávní závazky bývalého mocnářství vůči osobám, jež stály k tomuto ve veřejném poměru služebním. Poněvadž však takovéto pojetí státní sukcese slušelo odmítnouti, padá tím základ i této námitky, takže není důvodu blíže se jí zabývati.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1041. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 999-1001.