Čís. 9284.

Podstatným znakem trestného činu podle § 286 bod d) voj. tr. zák. jest i okolnost, že byla způsobena ztráta nebo nepotřebnost předmětu, určeného k odvrácení zahraničního nebo vnitřního nebezpečí. Civilní soud jest vázán i v tomto směru zjištěním odsuzujícího rozsudku vojenského trestního soudu.
(Rozh. ze dne 18. října 1929, R I 773/29.)
Československý erár domáhal se na Josefu Č-ovi náhrady škody, ježto v době, kdy byl vojínem, nechal,státi soumary bez dozoru, čímž se stalo, že jeden soumar přerazil druhému nohu, takže tento musel býti poražen. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by po případném dalším jednání znovu o odvolání rozhodl.
Důvody:
Jde o žalobu podle § 3 zákona ze dne 6. června 1887, čís. 72 ř. zák., kterou se uplatňuje náhrada škody způsobené trestním činem. Brigádní soud uznal rozsudkem ze dne 16. května 1928 žalovaného vinným přečinem nešetření služebních předpisů podle § 286 lit. d) voj. tr. zák., ježto dne 1. prosince 1927, převzav spolu s vojínem R-em u evidence koní v L. soumary Chunchuze a Chaltaie k dopravě do M., zašel v Š. do hostince, nechav koně bez dozoru státi před hostincem, čímž se stalo, že Chaltai, odvázav se, přiblížil se k soumaru Chunchuzovi a, kopnuv jej, přerazil mu pravou přední nohu, takže musil býti soumar Chunchuz poražen, že tedy zavinil zanedbáním povinného dozoru na soumary, které byly mu k dozoru svěřeny, vážné zranění a odporažení jednoho soumara. Odvolací soud správně uvádí, že civilní soudy jsou podle § 268 c. ř. s. vázány odsuzujícími rozsudky vojenských soudů, ale mýlí se, pravě, že podstata trestného činu vyčerpána jest zjištěním, že žalovaný nechal koně bez dozoru, a že další rozsudeční výrok »čímž se stalo atd.« nesouvisí již s podstatou trestného činu, pročež prý není civilní soud vázán touto částí rozsudečného výroku. O nešetření služebních předpisů jedná vojenský trestní zákon v desáté hlavě II. dílu (§§ 271—292), v níž jsou shrnuty rozličné skutkové podstaty. Zejména sem patří delikty uvedené v § 286, jichž podstata záleží v tom, že nešetřením služebních předpisů byla způsobena ztráta věcí určených k odvrácení zahraničního nebo vnitřního nebezpečí nebo jich nezpůsobilost k potřebě. Podstata deliktu specielně v bodě d) § 286 uvedeného záleží v tom, že k oněm pro zdatnost branné moci škodlivým následkům dojde tím, že vojenská osoba, která k tomu byla zvlášť určena, opomene předměty tam blíže uvedené, zejména služební koně a soumary, dobře udržovati a uchovávati. Podstatným znakem deliktu podle § 286 bod d) jest tedy i okolnost, že byla způsobena ztráta nebo nepotřebnost některého z uvedených předmětů. Proto patří zjištění, které jest obsaženo v části rozsudečného výroku počínající slovy »čímž se stalo atd.«, ke skutkové povaze deliktu, jímž byl žalovaný uznán vinným. V důsledku toho jest civilní soud podle § 268 cřs. tímto zjištěním, vázán i potud, pokud se v trestním rozsudku zjišťuje příčinná souvislost mezi trestným činem žalovaného a škodou. Ručí tudíž žalovaný podle § 1295 obč. zák. za škodu ze zranění soumara Chunchuze. Z řečeného jest patrno, že nelze se civilnímu soudu dále obírati otázkou, zda jest tu příčinná souvislost mezi trestným činem žalovaného a škodou. V řízení před prvou stolicí hájil se žalovaný jen tím, že mu nebylo dáno poučení, jak má s koňmi zacházeti, přes to, že poprvé koně vedl, a přes to, že před tím nebyl nikdy u koní zaměstnán. Tato námitka, jíž žalovaný uplatňoval spoluvinu orgánů žalujícího státu, není již proto opodstatněna, poněvadž škoda nevznikla tím, že s koňmi nesprávně zacházel, nýbrž tím, že je nechal bez dozoru, ač již při obyčejných schopnostech musil věděti, že to činiti nesmí, tak že není příčinné souvislosti mezi tvrzeným opomenutím řádného poučení a škodou. Ani výši škody netřeba zjišťovati, an žalovaný v prvé stolici nenamítal přemrštěnost požadované částky, omeziv se na doznání, že zanechal soumary bez dozoru, a na zmíněnou námitku. Není proto třeba, by jednání bylo doplňováno podle pokynů odvolacího soudu, i bylo proto k rekursu žalující strany rozhodnouti tak, jak se stalo.

Citace:

č. 9284. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 456-457.