NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2568.

Školství (Morava): I. Okolnost, že min. nařízení ze 14. května 1907 č. 52 z. z. a z 1. srpna 1911 č. 53 z. z., vydaná k provedení § 20 t. zv. Perkova zákona byla zrušena výnosem min. škol. a nár. osv. z 1. září 1919 č. 40 064, nemá vlivu na platnost a užívatelnost zmíněného zákona. — II. Není vadou řízení, opřel-li úřad rozhodující podle cit. předpisu zákona svůj úsudek o národnosti dětí také o data zjištěná při sčítání lidu.
(Nález ze dne 27. června 1923 č. 11 297).
Prejudikatura: Boh. 1397 a 1398 adm.
Věc: Cyril F. a společníci v S. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o vyloučení dětí z návštěvy německé školy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. škol. vyslovilo nař. rozhodnutím, že dítky Emilie a Marie F., Adolf H., Felix P., Hedvika P. a Marie Z. vylučují se z návštěvy německé školy v S. a přikazují se tamní české škole menšinové, a to z důvodu, že jest po rozumu §u 20. zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 mor. z. z. z roku 1906 jedině slušno, aby uvedené dítky, o nichž bylo zjištěno šetřením, že jsou národnosti české a že mají vyučovací řeč českou, docházely nadále do svrchu naznačených českých škol menšinových, neboť návštěva jejich v německých školách nesrovnává se s cit. předpisem zákonným.
Rozhoduje o stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané, řídil se nss těmito úvahami:
Nálezem Boh. 1397 adm. nss vyslovil a zevrubně odůvodnil právní názor jednak že k rozhodnutí, jež vydává se po dni 1. ledna 1921 v té příčině, zda děti školou povinné náležejí do školy české či německé, když jedna z těchto škol je školou menšinovou, po rozumu zákona z 3. dubna 1919 č. 189 příslušným jest min. škol., jednak že po zákonu platí zásada, aby dítě docházelo do školy jazyka své národnosti, jejímiž znaky, které třeba v objektivním směru zjistiti, jsou místní a rodinný původ dítěte, jeho a jeho rodiny jazyk mateřský, po případě obcovací, vystupování v denním životě, zvyklosti, styky a ovšem také znalost určitého jazyka. Pouhá znalost určitého jazyka stanovená v odd. II §u 20 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 mor. z. z. ex 1906 za zevní znak národnosti, jest jenom jedním z těchto zevních znaků národnosti a není za všech okolností co do otázky, do které školy dítko má choditi, průkazem příslušnosti dítěte k národnosti téhož jazyka, naopak jest národnost tato zjistitelna — a v případě pochybnosti také musí býti zjištěna i jinými objektivními znaky. Při tomto svém názoru nss i nadále trvá a odkazuje na cit. nález podle §u 44 j. ř.
S tohoto hlediska slušelo posuzovati ony stížné body, které co do svého právního základu jsou k tomuto právnímu názoru v nějakém vztahu.
O jednotlivých námitkách nss uvážil: . Pokud stížnost namítá, že rozhodnutí bylo vydáno úřadem k tomu nepříslušným, ježto prý zákonně kompetentním byl jedině německý okresní výbor školní v N. J., jest bezdůvodnou se zřetelem k zmíněnému svrchu právnímu názoru, pokud se vztahuje na otázku kompetence a hledíc k tomu, že nař. rozhodnutí datuje z doby po dni 1. ledna 1921.
2. Stížnost dále namítá, že zákon z 27. listopadu 1905 č. 4 mor. z. z. z roku 1906, který tvoří právní základ nař. rozhodnutí, pozbyl platnosti, neboť prováděcí nařízení, kteráž k němu vydalo ministerstvo kultu a vyučování dne 14. května 1907 č. 52 mor. z. z. a dne 1. srpna 1911 č. 53 mor. z. z., byla výnosem min. škol. z 1. září 1919 č. 40 064 zrušena, »až do zákonné úpravy této otázky,« čímž nastalo prozatímní sistování provádění cit. zákona, takže prý právem dá se tvrditi, že tento zákon pozbyl platnosti.
Pokud stížný bod tím snad uplatňuje, že cit. zákon cestou min. nařízení byl v platnosti suspendován, tedy co do svého znění změněn, neboť podle svého oddělení III. vešel v působnost dnem 1. července 1906, jest stížnost bezdůvodná se zřetelem k předpisu § 55 úst. listiny, dle něhož nelze nařízením zákona měniti.
Pokud by se tím namítalo, že odstraněn byl nutný základ spočívající v provedení zákona cestou exekutivy, jest stížnost bezdůvodná z té příčiny, že působnost zákona, třebas podle jeho odd. IV bylo uloženo ministrům vnitra, kultu a vyučování, aby jej provedli, přes to nebyla odsunuta až do tohoto nařízeného provedení, nýbrž podle odd. IV. nastala bezvýminečně dne 1. července 1906. V ten den zákon vešel v působnost bez ohledu na to, že prvé prováděcí nařízení vydáno bylo teprve dne 14. května 1907 pod č. 52 z. z., a arciť také nepřestala působnost zákona, když jak cit. provád. nařízení, tak další provád. nařízení z 1. srpna 1911 č. 53 mor. z. z. byla odstraněna.
3. Dalším bodem stížným jest, že po zákonu jediné neznalost německého jazyka vyučovacího prý mohla býti důvodem vyloučení dětí z návštěvy německých škol (svrchu cit. § 20, odst. 2) nikoli sama o sobě národnost bez ohledu na znalost jazykovou a vycházel úřad z hlediska zákonu se příčícího, že rozhoduje jen národnost a že okolnost, že děti jsou v plné míře mocny německého jazyka, jest v důsledku toho nerozhodnou, pročež této okolnosti nevyšetřoval.
Ježto přihlížejíc k svrchu vytčenému stavu právnímu, jak podává se z cit. prejudikátu, nelze shledávati nějakého rozporu se zákonem v tom, že úřad otázku, do kterého jazyka školy děti náležejí, posuzoval, jak právě jediné zákonu odpovídá, podle jazyka jejich národnosti a že okolnosti, že děti jsou znalými jazyka německého, nepřisuzoval významu okolnosti, kterouž by měl výhradně býti určován jazyk školy, do níž dítě náleží — jest stížnost i v tomto bodu bezdůvodná.
4. Stížnost namítá, že vyloučené děti nejsou národnosti české, jak úřad zjistil a vytýká vadnost dotyčného řízení a to předem v tom směru, že porušena byla zásada slyšení stran, ježto nebyli k řízení přibráni zástupcové místní školní rady a okr. školního výboru. Stížnost po této stránce jest nepřípustná podle §§ů 2 a 21 zák. o ss, neboť porušení procesního práva nedbáním zásady slyšení stran mohli by st-lé namítati jen, pokud by oni opomenutím svého přivzetí k řízení byli do tčeni, nepřihlížejíc ani k tomu, že úřední orgán, jakýmž jest okr. školní výbor, nemůže míti postavení strany.
Mimo to stížnost vytýká jakožto vadu řízení, že bylo při něm použito jakožto prostředku průvodního výsledku úředního sčítání lidu, ač toto bylo prohlášeno úřadem za tajné.
V té příčině jde patrně o předpis §u 15. provád. nař. z 30. října 1920 č. 592 Sb. k zákonu o sčítání lidu, podle kteréhož §u sčítací komisaři jsou povinni zachovávati úřední tajemství, a o předpis §u 3, podle něhož o obsahu všech sčítacích archů musí býti zachováno úřední tajemství a porušení této povinnosti tresce se podle § 8 zák. o organisaci statistické služby z 28. ledna 1919 č. 49 Sb. Posléze uvedená norma pak stanoví, že všichni ti, jichž prostřednictvím se statistická data sbírají, zpracovávají neb uveřejňují, jsou povinni zachovávati o všech věcech při statistickém šetření zjištěných, pokud se dotýkají poměrů soukromých, přísnou mlčelivost vůči každému, také vůči jiným statistickým úřadům, zvláště berním; porušení této povinnosti, jakož i každé zneužití zpráv a údajů, získaných pro účely statistické tresce se soudy.
Z uvedených předpisů lze však jediné dedukovati, že orgány, které sčítání provádějí resp. jeho výsledky zpracovávají, jsou povinny o výsledku své činnosti zachovati úřední tajemství, pokud běží o soukromé poměry jednotlivců. Kdyby však i bylo přípustno z těchto předpisů dedukovati, že data o národnosti dětí neměla býti úřadem, do jehož působnosti spadá rozhodování v záležitostech sčítání, rozhodujícímu v přítomné věci úřadu dána k použití, nelze nahlédnouti, jaká by mohla v tom, že rozhodující úřad dat těchto skutečně použil, spočívati vada řízení, jak takové vady má na zřeteli § 6 zák. o ss, neboť zřejmě použití i toho pro průvodní prostředek, co podle platného právního řádu mělo po případě pro rozhodující úřad býti nedostupným, nemůže býti povahou svou ani porušením procesních forem, ani neúplností řízení, ani zakládati rozporu se spisy, když dedukce odvozené z dotyčného materiálu jsou logicky možny.
V tom tedy nějaké vady řízení shledávati nelze a nss ani sám v postupu při skutkovém zjišťování národnosti dětí, kterých se věc týče, neshledal nějaké neúplnosti, neboť bylo použito všech dostupných pramenů, které i skutečně podaly dostatečný obraz o poměrech, a nelze též tvrditi, že by skutkový úsudek, že děti jsou národnosti české, k němuž úřad dospěl, byl z daných premis podle pravidel správného myšlení neodvoditelným, aniž jest tu třeba, aby se nss jednotlivě zabýval konkrétními výtkami, které zástupce st-lů v tom směru uplatňoval teprv při ústním líčení (§ 18 o ss). Stížnost, která v žádném směru není opodstatněna, slušelo tudíž zamítnouti.

Citace:

č. 2568. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 405-407.