Č. 6018.

Státní občanství: Lhůta pro opci pro čsl. stát občanství občanem říše německé podle § 4 č. 6 úst. zákona č. 236/1920 končila 10. ledna 1922.
(Nález ze dne 2. listopadu 1926 č. 21748.)
Věc: Ida L. v Berlíně (adv. Dr. Vil. Magerstein z Prahy) proti ministerstvu vnitra stran státního občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Prohlášení podané dne 15. září 1922 u Čsl. vyslanectví v Berlíně, jímž pruská státní příslušnice Ida L., roz. W., narozená 23. října 1870 ve Frant. Lázních, dovolávajíc se ustanovení § 4 č. 6 úst. zák. č 236/20, optovala pro čsl. státní občanství, bylo nař. rozhodnutím odmítnuto jako opožděné, poněvadž dvouletá lhůta opční uplynula již dnem 10. ledna 1922; při tom bylo vysloveno, že jinak musila by býti opce odmítnuta jako nepřípustná, poněvadž k opci podle uvedeného zákonného ustanovení byli po rozumu článku 2. smlouvy o státním občanství mezi republikou Čsl. a říší Německou z 29. června 1920 č. 303 Sb. z r. 1922 oprávněni jen ti Čechoslováci, kteří jsou čsl. rasy a jazyka, při čemž hlavním znakem tu jest, mluví-li optant od dětství jazykem čsl. jakožto jazykem mateřským, naopak nepokládá se v tomto smyslu za Čechoslováka, kdo pochází od otce německé rasy a německého jazyka; optantka ani neprokázala uvedené předpoklady ani z matričních listin israelitských matričních úřadů v Ch. a v P., jež byly předloženy, nikterak neplyne, že optantka jest národnosti čsl. Zároveň bylo nařízeno, aby strana byla zpravena s tím, že se nestala tímto prohlášením čsl. státní občankou.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss: — — — Stížnost namítá, že je nesprávný názor žal. úřadu, že opční lhůta podle § 4 č. 6 úst. zák. č. 236/20 uplynula již dnem 10. ledna 1922.
Námitku tu neshledal nss důvodnou.
Nss vyslovil již opětně (tak na př. v nál. Boh. 1079 adm.) právní názor, že mezinárodní smlouva podle své juristické povahy jako právní jednání mezi státy může v sobě míti právní účinky, zakládati práva a povinnosti jenom pro státy, nikoli také přímo pro jednotlivce. Stát, uzavíraje mezinárodní smlouvu, projevuje smluvní vůli toliko naproti druhému státu, jako koordinovanému kontrahentu; v tomto projevu však nelze spatřovati ještě manifestaci výsostné vůle státu vůči jednotlivcům, aby se dle toho, co ve smlouvě ustanoveno, chovali. Aby smlouva nabyla účinnosti v tom směru také uvnitř státu, k tomu je zapotřebí dalšího aktu, jímž stát přikáže plnění smlouvy těm státním příslušníkům, jichž se úprava smlouvou stanovená týče. Ustanovení smlouvy mezinárodní stávají se tedy uvnitř státu účinnými teprve tím, že stát, prováděje smlouvu, učiní potřebné opatření, zejména dá svým orgánům i jednolivcům předpisy, aby se dle nich zachovali. Pokud podle platného právního řádu vnitrostátního předpisy takové mohou se platně státi jenom ve způsobě normy právní, nabudou ustanovení mezinárodní smlouvy této povahy a stávají se jako právní pravidla účinnými pro jednotlivce tím, že je stát vydá, při čemž bude podle právního řádu ve státě platného posuzovati, jakých náležitostí k tomu třeba, zejména, je-li zapotřebí formy zákona či nikoli. Ustanovení mezinárodní smlouvy mohou býti recipována do právního řádu vnitrostátního nejen tím. že stát vydá zvláštní zákony a nařízení k jich provedení potřebné, nýbrž i tak, že ve formě potřebné ke vzniku takového právního pravidla, tedy, kde bylo třeba zákona, ve formě předepsané pro vydání zákona již předem smlouvu po případě všecky smlouvy určitého druhu určitým způsobem uveřejněné prohlásí za součást právního řádu vnitrostátního.
Podle § 4, odst. 2 ústavní listiny určuje zákon podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství. Vyhovujíc tomuto ustanovení úst. listiny, vydala Čsl. republika zákon z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., jenž prohlášen za zákon ústavní a v němž recipovány byly zásady, stanovené mírovými smlouvami a smlouvou Saint-Germainskou s Československem.
Tento ústavní zákon ve smyslu toho, co shora uvedeno, jediné pro posouzení sporné otázky rozhodný, ustanovil v § 20 výslovně, že lhůty, pro které nestanoví jiného počátečního dne, počnou oněmi dny, kterými zákon ten nabude účinnosti. Za den této účinnosti určen v témž §, pokud jde o poměr k říši Německé, den, kdy vstoupí v platnost mírová smlouva uzavřená s říší Německou ve Versailích 28. června 1919, t, j. podle vyhlášky min. vnitra v dohodě s min. zahr. z 20. srpna 1920 č. 492 Sb. den 10. ledna 1920. O tom, že smlouva Versailská nabyla účinnosti tohoto dne, není pochybnosti. Vychází to z doložky, která je na smlouvě té připojena. Pak je však nerozhodno, byl-li tento fakt prohlášen vládním nařízením nebo vyhláškou jednotlivého ministra a není proto odůvodněna ani námitka v tom směru přednesená zástupcem stížnosti při veř. ústním líčení.
Ustanovil-li tedy uvedený úst. zákon v § 4 č. 6, že možno optovati podle tohoto bodu v propadné lhůtě 2 let, končila opční lhůta pro osoby v tomto bodě označené dnem 10. ledna 1922, jak nař. rozhodnutí vyslovilo.
Na tom nemůže ničeho měniti, jak stížnost mylně za to má, že § 20 úst. zák. č. 236/20 užívá budoucího času »vstoupí«, poněvadž zákon užil tohoto času zřejmě jen vzhledem k tomu, že mluví současně o mírové smlouvě s Rakouskem, jež v době té v platnost ještě nevstoupila.
Dovolává-li se stížnost na oporu svého stanoviska smlouvy o státním občanství mezi republikou Českoslovenkou a říší Německou č. 308 Sb. z r. 1922, tu stačí poukázati k tomu, že i kdyby bylo lze smlouvu tu považovati za provedení úst. zák. č. 236/20 ve smyslu jeho § 19, nezměnilo by se na stanovisku zde zastávaném ničeho, když tato smlouva jiného počátečního dne opční lhůty podle § 4 bodu 6 nestanovila, tudíž pro tento počátek podle § 20 úst. zák. zůstal rozhodným, den 10. ledna 1920, jak shora uvedeno.
Namítá-li konečně stížnost, že vyslanectví Čsl. republiky samo hájilo názor, že opční lhůta dne 4. srpna 1922 ještě neprošla a že se o tom právnímu zástupci dostalo několikrát ujištění, stačí poukázati k tomu, že názor jednotlivým funkcionářem vyslanectví snad vyslovený je pro posouzení věci zcela nerozhodný již proto, že k rozhodnutí o opčních prohlášeních i po stránce jejich včasnosti je příslušno jedině min. vnitra, že tudíž názor ten nebyl pro tento jedině kompetentní úřad nijak závazný.
Nelze tedy shledati, že nař. rozhodnutí, pokud odmítlo opční prohlášení st-lčino jako opožděné, jest v rozporu se zákonem. — — —

Citace:

č. 6018. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 544-546.