ROČNÍK LXXV.
PRÁVNÍK 1936.
SEŠIT 5.

Pokus o vědecký profil Karla Hermanna-Otavského.

Univ. prof. JUDr. Arnošt Wenig.
Vystihnouti vědecký význam Karla Hermanna-Otavského není právě snadným úkolem. Nesnáze působí tu jednak obor, ve kterém Hermann-Otavský vědecky se uplatňuje; právo obchodní je stále ještě ve stadiu vývoje, jeho hranice i metoda nejsou ještě ustáleny. Jiná obtíž leží ve vědeckém sanguinismu Hermanna-Otavského, jenž rád povoluje svému živému zájmu o zjevy nově se vyskytnuvší a dosud vědecky nezpracované, takže na první pohled zdá se býti jeho literární činnost vzájemně nesouvisejícími, ale duchaplnými a hlubokými průhledy do nejrůznějších oborů vlastního práva obchodního, zejména však do oborů, jimž by mnohý pozorovatel přiznal jen velmi vzdálenou souvislost s právem obchodním ve vlastním slova smyslu.
Pečlivému pozorovateli však vysvitne, že při těchto zdánlivě roztříštěných vědeckých exkursech vedl vědecký instinkt Hermanna-Otavského po správných cestách, po nichž jednou dospějeme k vystižení vědecké podstaty práva obchodního. Tento zdravý vědecký instinkt bývá velice často příznakem vědecké geniálnosti.
Jiná obtíž spočívá v nás všech, kteří vědeckou činnost Hermanna-Otavského dnes posuzujeme.
Jsme mu příliš časově blízcí, naše kritické stanovisko nemá dostatečný odstup, takže snad někdy nevidíme správně a mýlíme se tu ve prospěch, tu opět v neprospěch díla Hermanna-Otavského. Jednu vlastnost však, myslím, že můžeme pro svoje posudky reklamovati plným právem, totiž snahu po naprosté objektivnosti. Jsme sice téměř všichni žáky Hermanna-Otavského, jichž obdiv pro mistra, osobně tak drahého, je pochopitelný, аlе právě Hermann-Otavský vedl nás vždy k samostatnosti a svobodě úsudku, i když by úsudek měl vyzníti proti jeho vlastním názorům. Zakladatelem české vědy v oboru práva obchodního a směnečného je beze sporu Randa, veliký učitel nás všech českých civilistů. Než Randa byl příliš velikým duchem vědeckým, aby nevytušil budoucí mocný rozvoj tohoto zvláštního práva soukromého a nepostřehnul jeho značnou myšlenkovou různost od všeobecného práva soukromého; hledal proto, soustřediv se na svůj hlavní obor práva občanského, svého nástupce pro právo obchodní a směnečné. Volba jeho padla na Hermanna-Otavského a byla velmi šťastnou. Hermann-Otavský vybudoval vědní obor práva obchodního po stránce rozsahu i metody a je tvůrcem české školy komercialistů. 1
Pro tento úkol takřka předurčovaly Hermanna-Otavského tři vzácné vlastnosti jeho intelektu.
Jako prvou z těchto vlastností uvádím jeho neobyčejně živý zájem o všechny nové zjevy právní. Tento živý zájem, který je patrně důsledkem sanguinického temperamentu Hermannova vůbec, je neobyčejně cenným darem přírody pro badatele právě v právu obchodním. Právo obchodní, ač svými kořeny tkví hluboko ve starověku, nikdy neustrnulo ani ve formách ani v obsahu. Sledujíc ustavičně proměny obchodních styků uvnitř národů i mezi národy, vyvíjí se takřka před našima očima, nezná ani hranic teritoriálních ani uměle utvořených hranic právních oborů a proniká prudkou expansí do všech oborů činnosti lidské, jakmile se v nich objeví třeba jen nepatrné stopy základního prvku obchodu, t. j. podnikatelské spekulace. Pro tuto svoji zvláštní povahu vzdoruje právo obchodní tvrdošíjně všem pokusům teoretika proniknouti je pomocí ustálených a v jiných oborech osvědčených metod a spoutati je pevnými formami pojmů a konstrukcí, jakož i formami tradicionelní systematiky.
Badatelský temperament Hermanna-Otavského vyhovuje této zvláštní povaze obchodního práva znamenitě. Prů- kopnická touha pracovati v úsecích u nás dosud literárně nedotčených přivedla jej k tomu, že doplnil znamenité dílo Randovo o právu obchodním systematickým zpracováním čtvrté knihy obch. zákoníka o obchodech, které je u nás prvým a dosud jediným vědeckým zpracováním řečené knihy obchodního zákona. Hermann-Otavský dal nám též prvý úplný systém práva směnečného. Jeho dílem je jediný a prvý český systém práva pojišťovacího, jehož dokončení bohužel zabránily určité okolnosti legislativního rázu. Než Hermann-Otavský neuspokojuje se jen vědeckým badáním uvnitř tradicionelních hranic svého oboru. S mladickou vervou a neumdlévajícím zápalem proniká do právní oblasti všeobecně dosud málo probádaných práv na statcích nehmotných a zabírá ji pro vědeckou těžbu komercialistů. Řada větších pojednání a článků z oboru práva autorského a patentního dokazuje, že Hermann-Otavský dovede nalézti vždy námět originální a že činí postřehy, které sahají namnoze daleko do budoucího vývoje práva a vědeckého badání. Zejména jeho pojetí podniku jako immaterielního statku a subjektivního práva na podniku je velikým ukazatelem směru pro vývoj badání v oboru práva podnikového.
Pozorujeme-li tedy práci Hermanna-Otavského s hlediska vnitřní souvislosti jednotlivých publikací a nikoli s hlediska chronologického pořadu, v němž tyto publikace vznikaly, poznáme, že jde o záměrnou vědeckou činnost, jejímž cílem bylo jednak doplniti mezery v české vědecké literatuře obchodního a směnečného práva, jednak určití hranice právní komercialistiky jako vědeckého oboru. Obsahově vrcholí pak vědecká činnost Hermann-Otavského v určení pojmu podniku, jenž, jak se zdá, bude jednou ústředním pojmem obchodního práva, který svým významem zatlačí do pozadí dosud dominující pojem kupce, t. j. subjektu obchodního podniku.
Živost vědecké letory chrání Hermanna-Otavského před tím, aby ztrnul v některé metodě, aby stavěl budovy důmyslných konstrukcí, které vývoj nejbližší doby promění v krásný náhrobek mrtvé teorie. Hermann-Otavský nepřísahá v neomylnost žádné právně-vědecké školy. Normy positivního práva jsou mu pevným základem vědeckého badání,
1* účelnost práva jedině správným východiskem a přímá logičnost bezpečným vůdcem.
Druhou neocenitelnou intelektuální vlastností Hermanna-Otavského je jeho badatelská akribie; vlastnost tato se poměrně zřídka vyskytuje u tak živých povah vědeckých jako je Hermann-Otavský. Jako zvláště přístupné příklady této akribie tanou mi na mysli zejména dvě pasáže z jeho komentovaného vydání obchodního zákoníka (Čs. Kompas, 1929); je to úvodní slovo k pátému titulu první knihy obchodního zákoníka »O prokuristech a obchodních zmocněncích« a pak výklad k 2. a 3. odstavci čl. 208 obch. z. o právní povaze upsání akcie. Hermann-Otavský pečlivě sbírá všechny premisy úsudku, váží je na lékárnických vážkách svého hodnocení a tvoří přesně logický závěr, pevně formulovaný, když premisy byly shledány nepochybnými, velmi opatrný, když neobstály naprosto v ohni přísné kritiky. Předmět svého badání prozkoumává do nejmenších podrobností, a tak často nachází záhady tam, kde jsme pevně věřili, že konto vědeckého badání je dávno uzavřeno aktivním saldem.
O třetí vlastnosti Hermanna-Otavského, totiž o jeho veliké schopnosti autokritiky soudím, že v tom vysokém stupni, jak je u něho vyvinuta, je pro něho samého spíše darem danajským. Ve spojení s jeho vědeckým sanguinismem, který jej žene stále k řešení nových problémů, musí býti nesmírná autokritičnost pro Hermanna-Otavského zdrojem pravého utrpení. Můžeme jen tušiti, kolik asi hořkých chvil skrývá se za jeho dokonalým dílem. Než pátrati dále v duši, třebas mi byla sebe bližší, pokládal bych za indiskretnost. Vždyť má přec i vědecký badatel právo, aby utrpení, které přináší nutně každá tvůrčí činnost, prožil ve splendid isolation svého nitra.
Není pochybností, že přemíra autokritiky způsobila, že díla Hermanna-Otavského jsou obsahem i formou tak dokonalá, že zřídka najdeme podobná v literatuře právnické. Stěžejní zásady, přesně formulované, jsou spjaty systémem originálním, povaze předmětu odpovídajícím a pevně logicky skloubeným, spousta vyciselovaných detailů doplňuje harmonicky myšlenkovou architektoniku díla. Spisy Hermanna-Otavského mluví vytříbenou řečí, použito je vždy výrazů barvitých a slov pečlivě volených po stránce výstižnosti. Ale bojím se též, že velmi mnohou rozvoje schopnou myšlenku originální pohřbila vypjatá autokritika Hermanna-Otavského v zásuvkách jeho psacího stolu. Doufám, že Hermann-Otavský, jsa nyní procul negotiis, jimiž zahrnuje každého aktivního učitele vysokoškolského jeho úřad, nalezne čas, aby nám učinil přístupnými alespoň nejdůležitější projevy svojí myšlenkové pokladnice.
Byl jsem vždy přesvědčen, že úkol vědecky pracujícího právníka nekončí u čtyř stěn jeho pracovny, nýbrž že právnický badatel má své myšlenky a schopnosti uplatňovati ve veřejném životě. Vždyť věda je tvůrčí činností a vědcem není jen historik, který dějiny píše, ale též politik a státník, který dějiny svého národa a státu geniálně tvoří. Pozoroval jsem často, že u mužů, kteří působili zvláště vynikajícím způsobem v některém oboru veřejné činnosti, objevovaly se příznačné stránky vědeckého způsobu myšlení. Pro vědce je působnost ve veřejném životě zkušebním kamenem jeho schopností a únosnosti jeho myšlenek.
I v tomto směru osvědčil se Hermann-Otavský jako představitel vědy živé. Převrat postavil československé právníky před řadu obtížných úkolů legislativních, z nichž mnohé byly dalekosáhlého významu mezinárodního. Bylo dále zapotřebí zástupců práva znalých v různých významných institucích mezinárodních. Nebylo v tom směru u nás zkušeností, nebylo tradic, ani vzorů. Zde mohla se osvědčiti jen tvůrčí vědecká schopnost. I tu pochopil Hermann-Otavský správně úkol vědecky pracujícího právníka a dal svoje síly k disposici svému státu s iniciativou a duševní pružností jemu vlastní, i získal si záhy jméno a úctu doma i v kruzích zahraničních diplomatů a právníků. Je opravdu škoda, že mnohé myšlenky, které tu Hermann-Otavský projevil, zůstávají zachyceny v různých protokolech a vyjádřeních veřejnosti nepřístupných, anebo jsou skryty v anonymních elaborátech zákonů a prohlášení. Je to tím větší škoda, že právě při těchto příležitostech nutnost projeviti názor eliminovala často brzdicí účinek příliš vyvinuté autokritiky, který u Hermanna-Otavského nastává automaticky, jakmile se hlásí nová myšlenka. Literárního historika, jenž bude jednou usilovati o dokonalé vystižení vědeckého významu Hermanna-Otavského, čeká tu arci práce nemalá, ale práce tato bude nezbytná, neboť lite- provedení, vynikajíc podstatně nad ostatní teorie smluvní, mezi které svou podstatou arciť náleží. Později upoutala z cenných papírů literární zájem Hermannův hlavně směnka. Z jeho prací o ní byly samostatně vydány kromě systému výše citovaného spisy: »O osnově světového zákona směnečného usnesené na konferenci v Haagu v r. 1910« (1911) a »Die höhere Gewalt im Wechselrechte« (1913), v časopisech pak uveřejněny: »O přípravách k mezinárodní unifikaci směnečného práva« v Právníku L, »Novela k směnečnému řádu. Zákon z 30.11. 1912 o vlivu vyšší moci...« v tomtéž časopise LI, »Zásada o vyloučení námitek z osob předchůdců v jednotném řádu směnečném« ve Sborníku-Poctě Ottově a »O mezinárodním sjednocení směnečného a šekového práva podle konvencí ženevských« v Právnem Obzoru XIV. Šekem zabýval se Hermann-Otavský kromě v části pojednání právě uvedeného též ve starším článku »O šekových platebnách« v Právníku LI, duplikátem železničního listu nákladního ve Sborníku I. Již z nadpisu většiny pojednání výše uvedených jest patrno, že značnou pozornost věnoval jubilant pracím reformním, podnikaným s hlediska mezistátní unifikace, na nichž, jak bude níže ještě podrobněji vyloženo, připadla jemu úloha velmi významná. Nejnovější práce Hermannova o cenných papírech vyšla předminulého roku v Randově jubilejním památníku pod názvem »Randova teorie o cenných papírech s hlediska ženevské osnovy jednotného zákona směnečného«.
Řadu prací zabývajících se právem pojistným inauguroval Hermann-Otavský již habilitační přednáškou o životním pojištění a obsáhlým referátem o Ehrenbergově »Versieberungsrecht« v Právníku XXXIII. V r. 1897 vydal pak v Berlíně spis »Die rechtliche Verantwortlichkeit des Versicherers für seine Agenten«, jenž vzbudil, podobně jako jiné autorovy práce, zejména cizojazyčně vydané, zaslouženou pozornost též mimočeských právnických kruhů. I dnes, kdy otázky v něm řešené jsou upraveny částečně předpisy zákona o smlouvě pojistné, zachovalo si dílo to stále svůj význam pro problém odpovědnosti za agenty a pomocné třetí osoby vůbec. V letech 1901 a 1902 následovaly dvě práce o změně nebezpečí při smlouvě pojistné: obsáhlá úvaha v Grünhuts-Zeitschrift XXVIII a kratší stať v Oesterreichische Versicherungs-Zeitung 1902, dále pak pojednání o návrhu ke smlouvě pojistné »Zur rechtlichen Beurteilung der Antragserklärung« v Ehrenzweigově Assecuranz-Jahrbuch 1902. Uzavřením pojistné smlouvy zabýval se Hermann-Otavský v příspěvku do Pocty Cohnovy »Zur Konkludenz des Schweigens bei der Abschließung des Versicherungsvertrages« (1914) a ve dvou článcích v Právníku »Projev smluvního konsensu...« (roč. XLVII) a »O uzavření smlouvy pojišťovací podle řádu pojišťovacího« (LV). Vyvrcholením jubilantových prací z tohoto oboru stal se arciť prvý (všeobecný) díl »Soukromého pojišťovacího práva československého«, jenž byl vydán r. 1921, zatím co druhý — zvláštní — ač svého času připraven, dosud, bohužel, vydán nebyl. Po stránce konstruktivní i hloubkou svého založení druží se práce právě uvedená důstojně k systémům pojistného práva literatur světových. Své další články o právu pojistném uveřejňoval Hermann-Otavský od r. 1922 v tehdy právě založeném Pojistném Obzoru. Uvádíme z nich alespoň: »Právní pojem a obsah pojištění odpovědnostního« (roč. I), »Úvahy k námořnímu pojištění« (II), »Pojem uznání podle § 124 odst. 2 zákona o smlouvě pojistné« (IV) a »Z okruhu otázek o ztrátě práv ze smlouvy pojišťovací« (IX).
Takřka současně s právem pojistným počal věnovati jubilant intensivní činnost literární své další veliké vědecké lásce: právům ke statkům nehmotným. Z nich zabýval se pronikavě zejména problémy autorského práva. Přání vyslovené již Randou ve Sborníku v recensi výborného Hermannova spisu »Der internationale Urheberrechtsschutz zwischen Österreich und dem Deutschen Reiche ...« (Berlin, 1903), v němž vyřešil spolu in nuce mnohé sporné otázky rakouského zákona o právu původském z r. 1895, aby totiž využil svých velkých znalostí autorského práva k sepsání českého jeho systému, splnil jubilant pouze částečně slovníkovými pojednáními. Podobně jako vylíčil autorské právo podle zákona rakouského článkem »Urheberrecht« ve 2. vyd. díla »Österreichisches Staatswörterbuch«, učinil s hlediska zákona československého krásným hutným zpracováním hesla »Autorské právo« ve Slovníku veřejného práva československého. Ve svých četných dalších článcích z tohoto oboru, jež všechny nemůžeme zde vypočítávati, zabýval se pojmem autorského práva zvlášť co do jeho jednotnosti — naposled
2 v »Právo autorské jako moc disponovati dílem« (Soutěž a tvorba I), jeho exekvovatelností — »O přípustnosti a mezích exekuce autorskoprávní« (Sborník X), ochranou nemajetkových zájmů právem původským — již v práci k 1. právnickému sjezdu, dále v klasickém pojednání »Zur Frage des droit moral...« v Poctě Kleinově, autorskoprávní ochranou děl architektonických — podle československého zákona ve Stavitelských Listech XXIII, dále uměleckého přednesu — ve Sborníku k 60. výročí založení spolku čsl. právníků Všehrd, konečně pak mezistátní ochranou původskou — nejnověji v Soutěži a tvorbě I »Římská revise Bernské úmluvy o ochraně děl literárních a uměleckých«. Z ostatních pojednání o právech ke statkům nehmotným uvádíme alespoň dvě studie, zabývající se právem patentním : »Právo z vynálezu v rakouském zákonu patentním« ve Sborníku III a »Das Recht aus der Erfindung« v Österreichisches Patentblatt V, poměrně nevelkou, ale velmi významnou práci »Obchodní závod a práva ke statkům nehmotným« v Poctě Randově, která vyšla později též německy v Österr. Patentblatt VII, pojednání »Otázka z práva nakladatelského« v Právníku LVI, práci ke 2. právnickému sjezdu »Jak upraviti kolisi práva vlastnického s právy na statcích nehmotných?« a konečně dvě pojednání zabývající se právy osobnostními: důkladnou recensi příspěvku Dr. Emanuela Adlera: »Die Persönlichkeitsrechte im allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch« ve Festschrift zur Jahrhundertfeier des allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuches, uveřejněnou v Zeitschrift für das gesamte Handelsrecht und Konkursrecht LXXII a vytištěnou přednášku »Práva individuální a osnova zákona o právu autorském« v Právníku LXIII.
Z ostatních prací Hermannových, jež nelze zařaditi pod kategorie výše postavené, připojujeme ve výběru: »Abandon v československém právu námořním« ve Sborníku XXII, článek »Nekalá soutěž« ve Slovníku veřejného práva a rozhlasovým právem se zabývající studií »Mezinárodní úprava radiodiffuse s hlediska ochrany rozhlasových podniků proti obchodnímu využívání jejich emissí« ve Sborníku-Poctě Horáčkově.
Pro velmi významnou, obsáhlou tuto činnost literární, jež právě byla nastíněna, nelze ovšem zapomenouti na Herman- novu universitní činnost učitelskou. Předkládal ve svých přednáškách, cvičeních i učebnicích jasným a při stálém zřeteli ku praksi přísně vědeckým, pedagogicky bezvadným způsobem svým posluchačům výsledky vědy soukromého práva obchodního v širším smyslu, t. zv. práva pospojového čili stykového, k nimž přispěl sám měrou velmi významnou. Dovedl auditorium zaujmouti pro tento obor a pro právní vědu vůbec, v části z nich pak, zejména v seminářích, vzbuditi zájem o samostatnou práci vědeckou, jíž zůstali mnozí věrni i při své činnosti praktické.
Jako zkušební komisař při judiciálních, jejichž jest předsedou, a historických státních zkouškách, jakož i při rigorosech pečuje vždy svědomitě o spravedlivé zhodnocení vědomostí kandidáta, při němž — jsa až pedantický ve své snaze nikomu neublížiti — koná arciť svou povinnost i tam, kde špatný výsledek nutí k úsudku nepříznivému. Mnozí vzpomenou si však jistě na to, jak dovede jakožto předseda zkoušky kandidátovi oznamovati výsledek pro něj nepříznivý — spíše jako vlídné povzbuzení pro budoucnost, než jako trestající ortel.
Osobní poměr Hermanna-Otavského ke studentstvu byl vůbec vždy neobyčejně srdečný. Po stránce sociální péče zasloužil se o studentstvo tím, že v r. 1923 věnoval z Adámkovy ceny, které se dostalo při prvém jejím udělování jeho spisu »Soukromé pojišťovací právo československé«, polovici ceny, t. j. částku 10.000 Kč, pro účel léčení plicně chorých právníků; vzešel z toho pak při spolku »Všehrd« zvláštní fond účelu tomu věnovaný.
Z hodností universitních zastával jubilant dvakrát úřad děkana fakulty právnické (1904—05, 1922 až 1923), v památném roce 1918—19 byl pak prvým rektorem právě obnovené Karlovy university, v období nad jiná významném pro její dějiny. Instalace jeho konala se za přítomnosti mnoha vynikajících osobností, zejména též presidenta - Osvoboditele, a pronesl při ní inaugurační přednášku »O nejbližších úkolech v našem životě právním«, vydanou tiskem v publikaci »Slavnostní inaugurace rektora, konaná dne 29. ledna 1919 na české universitě Karlově v Praze v prvém roce svobody«, v níž zabýval se hlavními úkoly zákonodárství, správy i právovědecké práce, jakož i pěstěním právního citu
2* v našem lidu v československém státě právě v život vstoupivším, projeviv plné pochopeni pro časové požadavky praktického života. Uplynula sice již řada let od jejího proslovení, mnohé vývody zaslouží však i dnes, aby byly čteny a bylo o nich uvažováno. Své zprávy rektorské pronesené při instalaci Dra Zubatého, svého nástupce, dne 3. prosince 1919 použil Hermann-Otavský k tomu, aby se rázně vyslovil proti tehdejší »nivelisaci« co do kvalifikace při obsazování míst.
Tím, co bylo dosud napsáno, není životní dílo jubilantovo ovšem zdaleka vyčerpáno.
Z činností spolkových stojí v popředí působení v Právnické jednotě, členem jejíhož ředitelství jest Hermann-Otavský od r. 1892, r. 1922 počínajíc jako starosta. Po řadu let byl redaktorem »Právníka« jí vydávaného. Dále jest čestným členem Jednoty pro vědy pojistné, jejímž byl dříve předsedou, kterou funkci zastává po dlouhá léta též v československém odboru Association littéraire et artistique internationale v Paříži.
Znovunabytí naší státní samostatnosti postavilo Hermanna-Otavského před nová pole činnosti. Stává se československým zástupcem na řadě mezinárodních konferencí a kongresů, jejichž účastníkům zapsal se do paměti skvělými svými vývody právnickými i dokonalým a milým vystupováním společenským. Již r. 1920 zastupoval Československo v Paříži na jednání o konvenci s Francií v příčině úpravy otázek o majetku, právech a účastenstvích. R. 1925 účastnil se konference Mezinárodní unie pro ochranu živnostenského vlastnictví v Haagu, o tři roky později pak konference Mezinárodní unie pro ochranu děl literárních a uměleckých v Římě, jakož i tamtéž konaného právnického kongresu o bezdrátové telegrafii. Skvělým uznáním vědeckého díla Hermanna-Otavského bylo zajisté, když Společnost Národů jej pozvala do ankety o mezinárodní ochraně proti nekalé soutěži (1924), později pak (1927 a 28) o unifikaci práva směnečného a šekového. Mezinárodní konference o této odbývané v Ženevě v letech 1930 a 1931 účastnil se jubilant jako vůdce československé delegace. V r. 1933 fungoval za Československo jako národní soudce na podzimním zasedání Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti v Haagu ve sporu maďarské university Petra Pazmányiho proti československému státu. Důležitá úloha připadla Hermannovi-Otavskému jako účastníku porad o osnovách československých zákonů, jež spadaly do jeho oboru (o smlouvě nakladatelské, o právu autorském, proti nekalé soutěži, zákonu směnečném, zákonu o říční plavbě a j.), Velmi významná funkce jest jubilantovi svěřena též jako předsedovi Vědecké komise k přípravě a projednání nového obchodního zákoníka. Osobnost jeho přispěje tu jistě k tomu, že komise docílí výsledku zdárného a na výši doby stojícího.
Jest přirozené, že muži takového významu dostalo se četných poct. Tak jest Hermann-Otavský officier de ľinstruction publique, chevalier de la légion d’honneur, řádný člen České Akademie a Šafaříkovy učené společnosti v Bratislavě, jakož i člen československé Národní rady badatelské.
Nechtěli jsme podati arciť žádnou závěrečnou bilanci jeho činnosti. Doufáme, že mnoho dalších ještě let bude pracovati, svěží a čilý jako dosud, ve své milované vědě a ku prospěchu jejímu i celého našeho státu. K četným přáním, jež došla jubilanta k jeho sedmdesátinám — jsou to ze jména také přání presidenta republiky a ministra školství a národní osvěty — připojují se jistě všichni čtenáři Právníka, přejíce Hermannu-Otavskému, významnému našemu vědci a dobrému člověku, do jeho životního podzimu hojnost zdraví a spokojenosti.

O vědeckém poměru Hermanna-Otavského k Randovi uveřejnil jsem krátký článek v publikaci »Kniha o Karlu Hermannu-Otavském«, kterou za mojí spoluredakce vydalo několik ctitelů a spolupracovníků Hermanna-Otavského k oslavě jeho sedmdesátých narozenin. Řečený článek měl býti původně součástí pokusu o vědecký profil Hermanna-Otavského; z důvodů redakčních byla však partie o vědeckém poměru k Randovi vyjmuta ze svojí souvislosti a uveřejněna jako článek zvláštní. Toto rozdělení způsobilo přirozeně jistou kusost obou nyní samostatných pojednání. Doufám však, že pozorný čtenář obou statí sám snadno najde vnitřní jejich souvislost.

Citace:

WEYR, František. Národ. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 779-782.