Dr. Otakar Hanna, kanci, notářství, Praha II.:

Je notář jako soudní komisař opravdu orgánem soudním?

Uvádím pouze tento konkrétní případ:
K předlužené pozůstalosti po pí. H. B. přihlásil Dr. V. F. jako věřitel mimo jiné svou pohledávku per 4.000 Kč z titulu zápůjčky a ve svém podání tvrdil, že mu zůstavitelka postoupila částku v téže výši ze své pohledávky, kterou právní zástupce zůstavitelky, advokát Dr. K. R. vymáhal proti zůstavitelčině dlužníku li. J., a to postupem zajišťovacím, a že tento postup byl řádně ohlášen Dru K. R. Jako důkaz nabízel korespondenci, kterou v případě potřeby předloží.
Přes dvoje vyzvání se strany soudního komisaře k příkazu pozůstalostního soudu pozůstalost projednávajícího žádných dokladů Dr. V. F. nepředložil, ani při projednacím stání, k němuž byl obeslán, a zde jen trval na svých nárocích.
Pozůstalost byla odevzdána jako nepatrná iure crediti věřitelům.
Pozůstalá matka A. M., která přihlásila jako přednostní passiva pozůstalostní jí zapravené výlohy pohřební, uznala sice všechny pohledávky věřitele Dra V. F., avšak nikoliv neprokázanou cessi ani nárok na přednostní snad uspokojení v důsledku zastavení části jmění pozůstalostního.
Proti usnesením pozůstalostního soudu, jimiž zařazeny pohledávky Dra V. F. do poslední třídy dluhů pozůstalostních kde by nedošly úhrady ze jmění pro pohledávky (přednostní, a Dr. V. F. odkázán na pořad práva, podal týž rekurs, v němž žádal zrušení obou usnesení pozůstalostního soudu, jemuž vytýká, že se nezabýval otázkou, zda mu byl obnos 4.000 Kč zůstavitelkou postoupen.
Krajský soud civilní v Praze zrušil usnesením ze dne 18. listopadu 1933 č. j. R V 521/33-20, resp. R V 522/33-20 obě usnesení pozůstalostního soudu a vrátil věc témuž k novému projednání a rozhodnutí vytýkaje, že rozhodnutí pozůstalostního soudu jsou v rozporu se spisy a že se pozůstalostní soud měl zabývati otázkou, zda uvedená část pohledávky byla postoupena čili nic, a tvrdě, že tento soud neprovedl žádného šetření v tomto směru.
Proti tomuto usnesení podala pozůstalá matka A. M., jež se cítila býti zkrácena ve svém nároku na uspokojení ze jmění pozůstalostního, svým právním zástupcem revisní rekurs, v němž správně upozorňuje na to, že soudní komisař dvakráte bezvýsledně vyzval věřitele Dra V. F. k předložení důkazů, o čemž svědčí kopie dopisu ve spisech soudních založené, a že týž ani při stání projednacím dokladů nepředložil, nýbrž omezil se pouze na protest proti postupu soudního komisaře.
Nejvyšší soud nevyhověl revisnímu rekursu a v důvodech svého usnesení ze dne 4. května 1934 č. j. RI 344/34-1 uvádí, že soud pozůstalostní měl z úřední moci rozhodnouti o sporné otázce postupu po řádném šetření, že ze spisů nevyplývá, že by takové šetření byl konal, a konečně: — že »nelze také v tom, co předsevzal notář jako soudní komisař, spatřovati vyhledávací činnost soudu, jakou mají na mysli uvedená ustanovení zákona« (t. j. § 23. a 25. zák. č. 100/31). Tedy ne snad, že by činnost soudního komisaře nebyla bývala dostatečným šetřením, ale ona není šetřením soudním vůbec.
Toto rozhodnutí tedy prakticky znamená, že šetření soudního komisaře v řízení pozůstalostním nelze považovati za šetření soudní, a že soud pozůstalostní v každém případě, kdy rozhoduje, tudíž i když schvaluje soudním komisařem sestavený inventář a provedené projednání pozůstalosti a na základě tohoto projednání vydá odevzdací listinu neb usnesení o přenechání pozůstalosti iure crediti, soud, jemuž má soudní komisař »připraviti všechny úkony potřebné pro vydání odevzdací listiny« (§ 29., odst. III. nesp. pat. ve znění čl. XII. zák. 123/23), tento soud má v každém případě podrobně, t. j. výslechem všech osob, dotazy na ústavy peněžní atd., zkrátka prostým opakováním toho, co soudní komisař během projednání pozůstalosti sám podnikal a čím měl vlastně ulehčiti práci soudu pozůstalostnímu, zjednati základ ke svému rozhodnutí.1
Má pak vůbec ještě nějaký smysl funkce soudního komisaře?
Na štěstí nemají rozhodnutí Nejvyššího soudu dosud moci zákona, ale pro mnohého soudce bude jeho názor rozhodující.

Mimochodem budiž podotknuto, že § 29. nesp. pat., jako vůbec veškerá ustanovení téhož o projednání pozůstalosti, nebyla zrušena ani změněna ustanoveními zák. č. 100/31 vzhledem ke striktnímu znění § 1., odst. II. tohoto zákona.

Citace:

Kandidát notářství - JUDr. - substitut. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1936, svazek/ročník 18, číslo/sešit 9, s. 100-100.