NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Č. 11787.

Samospráva obecní: I. Opatření vydané politickým úřadem na základě § 93 odst. 1 slez. obec. zříz. je aktem dozorčím, nikoliv rozhodnutím instančním. — II. V mezích takovéhoto opatření může úřad učiniti též opatření nápravné.
(Nález ze dne 12. března 1935 č. 24026/34.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 8561/30, 10551/33.
Věc: Město Slezská Ostrava proti zemskému úřadu v Brně o zastavení usnesení obecního zastupitelstva o nemocenské podpoře provisorních obecních úředníků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Městská rada ve S. se usnesla ve schůzi, konané dne 9. června 1921, aby provisorní úředníci byli pojištěni u okr. nemoc. pokladny za dobu jich provisoria, aby si platili sami na ně připadající kvótu nemocenských příspěvků a v případě jich onemocnění aby obdrželi plný plat, ale za to aby byli povinni odváděti celou nemocenskou podporu. Na základě tohoto usnesení vyplácela stěžující si obec Marii T., učitelce mateřské školy ve S., po dobu jejího onemocnění, t. j. od 24. ledna do 15. dubna 1922, od 15. listopadu do 30. listopadu 1922 a od 20. října 1924 do 15. března 1925 jí příslušející služební požitky, avšak dávala si vypláceti okr. nemoc. pokladnou ve Slezské Ostravě peněžité dávky, na které měla Marie T. nárok z titulu svého nemocenského pojištění v úhrnné částce 6216 Kč.
Podáním k osp-é ve Frýdku z 5. května 1926 a podáním k min. soc. péče z 28. ledna 1927 domáhala se Marie T. toho, aby jí obec S. vydala neprávem přijaté nemocenské podpory.
Osp ve Frýdku výnosem z 2. června 1927, vyřizujíc tato podání Marie T., prohlásila se nepříslušnou rozhodnouti o požadavku Marií T. uplatněném z důvodu, že nejde o nároky, které by byly na základě ustanovení nemoc. zák. a to z veřejnoprávního titulu uplatňovány. V daném případě jde o soukromoprávní nárok vůči městu S., který nutno uplatňovati pořadem práva civilního. Rozhodnutí to dala osp na vědomí min. soc. péče, které postoupilo věc zsp-é v Opavě k případnému kompetentnímu opatření se stanoviska §§ 62 a 63 nemoc. zák. Zem. úřad v Brně upozorniv na § 92 slez. obec. řádu vyzval výnosem z 15. ledna 1932 okr. úřad ve Frýdku, aby potřebné zařídil. Po konaném šetření okr. úřad ve Frýdku výměrem z 11. dubna 1932 k podnětu stížnosti Marie T., rozhoduje na základě ustanovení § 93 odst. 1 obec. zříz. slez., zrušil jako nezákonné usnesení měst. rady ve S. z 9. června 1921, pokud jím bylo stanoveno, že v případě onemocnění provisorních úředníků obdrží tito po dobu své nemoci plný plat, jsou však za to povinni odváděti obci S. celou nemocenskou podporu, a nařídil obci S., aby neprávem přijatou nemocenskou podporu v částce Kč 6216 vrátila okr. nemoc, pojišťovně v Místku, jež je povinna ji vyplatili Marii T.
Odvolání obce S., podané z tohoto výměru, zem. úřad v Brně nař. výměrem nevyhověl a potvrdil výměr okr. úřadu, pokud jím bylo usnesení měst. rady ve S. z 9. června 1921 zrušeno jako nezákonné a měst. radě bylo nařízeno vrácení neprávem přijaté podpory okr. nemoc, pojišťovně v Místku, zrušil však z moci úřední výměr okr. úřadu, pokud jím bylo vysloveno, že okr. nemoc, pojišťovna je povinna uvedenou částku vyplatiti Marii T. V důvodech, pokud se týkají zamítnutí odvolání, uvedeno, že námitka měst. rady, že okr. úřad k vydání napadnutého výměru vůbec nebyl oprávněn, poněvadž v této věci již rozhodl pravoplatným rozhodnutím z 2. června 1927, je bezpodstatnou, ježto v tomto druhém případě nejde o rozhodnutí o stížnosti jako takové, nýbrž o vykonávání dozorčího práva, náležejícího státním správním úřadům na základě ustanovení obecního řádu, k němuž podaná stížnost Marie T. jenom zavdala podnět. Tomuto vykonání dozorčího práva není na újmu, že ve věci bylo již vydáno nějaké rozhodnutí a vykonání dozorčího práva není také vázáno žádnou lhůtou. Taktéž námitka měst. rady, že podmínka, že smluvní zaměstnanec je povinen po dobu svého onemocnění se vzdáti nároku na nemocenské, za to však obdrží po dobu své nemoci celý plat, neodporuje ustanovení § 63 nemoc. zák., poněvadž taková úprava není v neprospěch zaměstnanců, je bezdůvodná, neboť zákon nemá na zřeteli prospěchu zaměstnavatelů, nýbrž prospěch zaměstnanců. Byl-li tedy zmíněným usnesením městské rady zaměstnanci přiřknut nárok na celý plat po dobu onemocnění, nesmí tento nárok býti vázán na podmínku obsahující výhodu pro zaměstnavatele, t. j. braní nemocenské podpory. Tímto omezují se nároky zaměstnance podle § 6 nemoc. zák., což odporuje ustanovení § 63 cit. zák., neboť tyto nároky příslušejí zaměstnanci podle ustanovení § 6 nemoc. zák. bez ohledu na to, pobírá-li po dobu onemocnění svůj plat dále či ne. Také ustanovení § 9 c) bodu 4 nemoc. zák., že pojištěncům, kteří v případě onemocnění mají vůči zaměstnavateli nárok na vyplacení plné mzdy nebo platu po dobu tohoto nároku, neposkytuje se nemocenské, není tu překážkou, neboť v tomto případě nesmí býti vůbec vyplaceno nemocenské, nikoli však místo zaměstnanci zaměstnavateli. Pro tento právní názor svědčí také ustanovení § 8 odst. 2 zák. o obchod. pomocnících, podle něhož obnosy, které pobírá zaměstnanec po čas překážky na základě veřejnoprávního pojištění, nesmějí býti započteny do peněžitých požitků. Zákon nerozeznává mezi definitivními a provisorními zaměstnanci, nebo z kterého právního titulu plynou jejich platové nároky. Bezpodstatnou je dále námitka měst. rady, že okr. úřad nebyl oprávněn na základě ustanovení § 93 slez. obec. řádu uložiti měst. radě vrácení neprávem přijatých nemoc, dávek nemocenské pojišťovně. Právo toto plyne z úplného zrušení zákonu odporujícího usnesení, k němuž patří také právo učiniti potřebné, aby byl odstraněn nezákonný stav a zaveden dřívější stav ... Podle právě řečeného nejde v tomto případě o nějaké rozhodnutí okr. úřadu o nárocích Marie T. vůči obci jako zaměstnavatelce nebo o nároku pojišťovny, nýbrž o příkaz dozorčího úřadu, daný měst. radě za účelem obnovení stavu, který byl před nezákonným usnesením, tudíž o adm. nařízení. Poněvadž na nemocenskou podporu měla s hlediska nemoc. zák. nárok pouze Marie T. sama, přijala obec nemocenskou podporu neprávem a v důsledku toho měla by také nemocenská pojišťovna požadovati vrácení této částky cestou civilně-právní jako vrácení nedluhu podle § 1431 o. z. o. Nárok na vrácení nedluhu se promlčuje v řádné 30leté době promlčecí.
O stížnosti, podané na toto rozhodnutí, uvážil nss toto:
Opatření okr. úřadu ve Frýdku z 11. dubna 1932 i nař. rozhodnutí opírají se o ustanovení § 93 odst. 1 slez. obec. zříz., jež zní: Nešlo-li by o nějaké usnesení zastupitelstva obecního, z něhož odvolání jde podle § 90 k úřadu okresnímu, přísluší také politickému úřadu okresnímu rozhodovati v příčině stížností, podaných proti nějakému opatření neb nařízení rady obecní, kterýmž zákon byl porušen nebo chybně vyložen (čl. XVI zák. daného dne 5. března 1862). Nss vyložil již v nál. Boh. A 8561/30 a 10551/33, že opatření podle ustanovení § 103 čes. obec. zříz. (které je shodné s předpisem § 93 slez. obec. zříz.), jež bylo převzato z čl. XVI odst. 2 říš. zák. obecního z 5. března 1862 č. 18 ř. z., jsou akty dozorčími stejně jako opatření podle ustanovení § 102 čes. ob. zříz. (§ 92 slez. ob. zř.) a že podstatný význam odst. 2 čl. XVI říš. zák. obec. spočívá v tom, že zákon v případě tu uvedeném dává postiženému právní nárok na to, aby státní správa o jeho stížnosti do opatření obecního představenstva rozhodla. Nss setrval na právním stanovisku zaujatém v cit. nálezech, uváživ, že »rozhodování« úřadu okr. podle § 93 slez. ob. zříz. nelze považovati za působnost úřadu rozhodujícího v pořadu stolic o opravném prostředku také proto, že by výklad takový vedl k tomu důsledku, že by o téže věci mohlo býti instančně rozhodováno jednak pořadem stolic samosprávných podle §§ 38 a 90 slez. ob. zříz. (za práv. stavu, platného před organisací politické správy podle zák. č. 125/1927 Sb.), jednak politickými úřady státními podle § 93 slez. obec. zříz., tedy k důsledku s hlediska spořádané administrativy nežádoucímu a zákonodárcem zajisté nezamýšlenému. Je-li však opatření vydané politickým úřadem na základě § 93 odst. 1 slez. obec. zříz. aktem plynoucím z pravomoci dozorčí, nikoli rozhodnutím instančním, pak nepřicházejí tu v úvahu zásady, kterých má šetřiti úřad rozhodující jako stolice odvolací, zejména zásada vázanosti na petit odvolací, nýbrž zásady, jichž jest dbáti u výkonu dozoru.
Bylo proto uznati bezdůvodnými námitky stížnosti vytýkající, že okr. úřad neprávem považoval stížnost Marie T. za pouhý podnět svého zásahu, nikoli za základ a rámec své instanční činnosti rozhodovací, neboť při výkonu dozoru není úřad vázán návrhy a důvody dozorčí stížnosti, která dala podnět k dozorčímu opatření.
Dále vytýká stížnost, že usnesení měst. rady z 9. června 1921, okr. úřadem zrušené, neobsahovalo opatření nebo nařízení obecní rady jako vrchnostenského orgánu, nýbrž pouhý projev jedné ze stran soukromoprávního poměru služebního. Tato námitka je bezdůvodná, neboť stížnost přehlíží, že zrušené usnesení měst. rady z 9. června 1921 je podle svého znění usnesením všeobecným, aniž se dotýká určitého konkrétního služebního poměru, nelze je proto kvalifikovati jako soukromoprávní disposici smluvní strany v konkrétním smluvním poměru.
Vycházejíc z nesprávného předpokladu, že opatření podle § 93 odst. 1 slez. obec. zříz. jsou instančními rozhodnutími, bezdůvodně vy- týká stížnost, že žal. úřad nepřihlédl k tomu, že rozhoduje o druhé stížnosti Marie T. v téže věci, o které bylo již pravoplatně rozhodnuto osp-ou ve Frýdku výnosem z 2. června 1927. Tímto výnosem osp odmítla vydati meritorní rozhodnutí, poněvadž Marie T. uplatňuje svou žádostí soukromoprávní nároky vůči obci S., o tom však, zda usnesení měst. rady z 9. června 1921 odporuje zákonu nebo ne, se osp tehdy s hlediska svého dohlédacího práva vůbec nevyslovila. Taktéž bezdůvodná je výtka, že kdyby bylo považovati zrušení usnesení měst. rady z 9. června 1921 za akt dozorčí, nebylo uvedeno zákonné ustanovení, o které se onen dozorčí zásah opírá, neboť úřady opřely své opatření o předpis § 93 odst. 1 slez. obec. zříz., kterýžto předpis, jak bylo již nahoře vyloženo, normuje dozorčí právo státních úřadů ve věcech obecní samosprávy.
Ve věci vytýká stížnost především, že je nelogický onen pasus nař. rozhodnutí, kde se praví, že nemocenský zákon v § 63 nemá na zřeteli prospěch zaměstnavatelů, nýbrž prospěch zaměstnanců, neboť prý tento důvod nař. rozhodnutí obsahově zamítá námitku odvolání ze stejného důvodu, z kterého měla býti uznána důvodnou, kdyžtě v odvolání bylo tvrzeno, že disposice obsažená v sistovaném usnesení měst. rady je právě ve prospěch zaměstnanců, ne zaměstnavatelů. Výtku tuto neuznal nss důvodnou, neboť onen pasus, že zákon nemá na zřeteli prospěch zaměstnavatelů, nýbrž zaměstnanců, nutno čisti v souvislosti s další větou, kde se praví: »Byl-li tedy zmíněným usnesením měst. rady zaměstnanci přiřknut nárok na celý plat po dobu onemocnění, nemá tento nárok býti vázán na podmínku obsahující výhodu pro zaměstnavatele, t. j. braní nemocenské podpory. Tím omezují se nároky zaměstnance podle § 6 nemoc. zák., což odporuje ustanovení § 63 cit zák.« Touto argumentací dospívá tedy žal. úřad k závěru odporujícímu stanovisku stěžující si obce, a nelze tedy v nař. rozhodnutí nalézti nějaké nesrovnalosti.
V dalším dovozuje stížnost, že usnesení měst. rady z 9. června 1921 nebylo na úkor obecních zaměstnanců, neboť obec dobrovolně chtěla svým zaměstnancům přiznati výhodu, že jim bude poskytovati i v nemoci dále plný plat, i za dobu delší 4 týdnů, kterážto výhoda převyšovala nároky, které by jim jinak v případě nemoci příslušely podle nemoc. zák. vůči nemocenské pojišťovně. Poskytnutí této výhody se strany obce bylo však vázáno na podmínku, že zaměstnanec bude obci odváděti nemocenské; obě tato plnění byla ve vzájemné souvislosti, takže zaměstnanec buď mohl se podrobiti onomu usnesení v celku, nebo je v celku odmítnouti. Jakmile však zaměstnanec přijal výhody z nabídky, musí dodržeti i podmínky této výhody.
Ani v tom nemohl nss dáti stížnosti za pravdu. Podle ustanovení § 63 zák. o pojištění dělníků pro případ nemoci z 30. března 1888 č. 33 ř. z. nepřísluší ani zaměstnavatelům ani nemocenským pokladnám v tomto zákonu jmenovaným oprávnění, předem vyloučiti neb omeziti platnost ustanovení tohoto zák. v neprospěch pojištěnců smlouvami (řády). Ustanovení smluv, jež se příčí tomuto zákazu, nemají právního účinku. Podle ustanovení § 6 téhož zák. ve znění zák. z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. je nemocnému pojištěnci, trvá-li nemoc déle 3 dnů a je-li nemocný neschopen výdělku, poskytovati kromě lékařské pomoci a léků také denní nemocenské. Podle § 9 c) téhož zák. ve znění zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. může býti stanovami nemocenské pokladny určeno, že pojištěncům, kteří v případě onemocnění mají vůči zaměstnavateli nárok na vyplácení plné mzdy nebo platu nebo na bezplatné naturální opatření (byt a stravu), po dobu tohoto nároku neposkytuje se nemocenské vůbec nebo ne plnou měrou, v kterémžto případě jest stanoviti pro takové pojištěnce přiměřeně nižší příspěvky.
Že obecním zaměstnancům, jichž se usnesení měst. rady z 9. června 1921 týkalo, příslušel po dobu nemoci nárok na nemocenské podle cit. předpisu, je nesporno. Stížnost pouze vytýká, že ono usnesení měst. rady neodporuje § 63 nemoc. zák., poněvadž nejde tu o opatření, jež je v neprospěch pojištěných zaměstnanců obce. Leč tu stížnost přehlíží, že oním ustanovením byla omezena platnost předpisů nemoc, zák., že nemocenské má připadnouti vždy nemocnému pojištěnci, který je nemůže s právním účinkem postoupiti, zastaviti nebo jiným právním jednáním s ním disponovati; pohledávku na nemocenské lze také jen zcela výjimečně po- stihnouti exekucí (arg. § 62 nemoc. zák.). Jakmile by tedy bylo došlo k použití usnesení měst. rady z 9. června 1921 se souhlasem dotyčného obecního zaměstnance na konkrétní případ, nastalo by již tím disponování pojištěného zaměstnance s nemocenským, tedy k disposici odporující kogentním předpisům nemoc. zák., který prohlašuje disposici ta- kovou za právně neplatnou. Závazek zaměstnance odevzdati zaměstnavateli nemocenské, které podle zák. přísluší nemocnému pojištěnci, je objektivně zajisté v neprospěch pojištěného zaměstnance, při čemž okolnost, že tento neprospěch zaměstnance je snad v tom kterém případě vyvážen poskytnutím prospěchu zaměstnanci v jiné formě, je s hlediska předpisu § 63 nemoc. zák. lhostejná, neboť by v konkrétních případech bylo leckdy nesnadno předem posouditi, zda poskytnutý prospěch zaměstnanci není jen domnělý, nebo zda vskutku převyšuje či aspoň se rovná prospěchu, jenž plyne zaměstnanci z nároku na nemocenské.
Konečně se stížnost obrací proti příkazu, že stěžující si obec je povinna přijatou nemocenskou podporu v částce 6216 Kč vrátiti okr. nemoc. pojišťovně v M., namítajíc, že úřady neuvedly důvody a necitovaly zákonné ustanovení, které by jim takovou pravomoc dávalo. Po názoru stížnosti může státní dozorčí úřad vystupovati proti obci jen za těch podmínek a v těch mezích, pokud takovýto zásah v samosprávu zákon výslovně připouští. V daném případě však by podle obsahu rozhodnutí obou správních úřadů mohlo jíti jen o zakročení podle § 93 odst. 1 slez. obec. zříz., pro něž však v daném případě nebylo zákonných předpokladů. Ani zde nemohl nss uznati stížnost důvodnou. Již nahoře bylo dovoženo, že opatření okr. úřadu ve Frýdku z 11. dubna 1932 se opíralo o předpis § 93 odst. 1 slez. obec. zříz. a že bylo aktem dozorčím. Prostředkem dozoru není však pouze zrušení nebo sistace aktu úřadu dozoru podřízeného, nýbrž i opatření nápravné, které se může státi i ve formě dozorčího rozkazu (srov. Hoetzel: Československé správní právo, Část všeobecná, strana 334, Hácha, heslo: »Dozor« ve Slovníku veřejného práva).
Že by předpis § 93 odst. 1 slez. ob. zříz. nepřipouštěl vydání takového dozorčího příkazu za účelem zjednání nápravy stavu, vzniklého opatřením obecní rady, jež bylo pro nezákonnost z moci dozorčí zrušeno, to stížnost nenamítá, omezujíc se pouze na tvrzení, že v daném případě nebylo vůbec zákonných předpokladů pro použití tohoto předpisu, což však je stanovisko nesprávné, jak bylo již nahoře vyloženo.

Citace:

Č. 11895. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 922-925.