Čís. 3829.

Žaloby o náhradu škody, způsobené přestoupením předpisů o plnění ohlašovací povinnosti zaměstnavatele vůči nemocenské pokladně, patří před úřady správní i tehdy, opírá-li se nárok o »uvedení v omyl« zaviněním zaměstnavatele.

(Rozh. ze dne 6. května 1924, R II 137/24.)
Žalobu o náhradu škody opřela okresní nemocenská pokladna o to, že žalovaný jako zaměstnavatel Františka P-а v době od 25. června 1921 až do 31. října 1921 nesplnil své zákonné ohlašovací povinnosti proti žalobkyni a tím žalobkyni způsobil škodu, již žalovaný má dle §u 32 zákona ze dne 30. března 1888, čís. 33 ř. zák. nahraditi. K námitce nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice žalobu odmítl, rekursni soud námitku zamítl. Důvody: Dle §u 41 zákona ze dne 30. března 1888, čís. 33 ř. zák. má o náhradě, jíž se žalobkyně domáhá, rozhodnouti dozorčí úřad. Jednáť se tu jen o porušeni zákonné povinnosti ohlašovací (Mischler-UIbrich: Staatswörterbuch 1. str. 240
a 248), tedy o použiti předpisů zákona o nemocenských pokladnách. Při ústním líčení v první stolici změnila však žalující strana původní právní důvod žaloby tvrzeními, že žaloba je žalobou o náhradu škody, kterou žalovaný zavinil tím, že ve svém potvrzení 8. července 1921 nesprávně potvrdil výši mzdy i výši srážek, tak že tím uvedl nemocenskou
pokladnu v omyl a škodu zažalovanou jí způsobil. Tím odpírá žalující strana žalobní nárok »o uvedení v omyl« zaviněním žalovaného (§ 1300 obč. zák. a Ehrenzweig: soustava II/1 § 398). Jedná se tedy o změnu
žaloby (§ 235 c. ř. s.), žalovaný nenamítal ničeho proti změně o projednal o ní. Dle náhledu rekursního soudu má tento nový právní důvod žaloby soukromoprávní povahu; neboť tento změněný žalobní nárok
jest ovládán občanským právem všeobecným, nikoli zákonem o nemocenských pokladnách (Pražák: spory I. str. 90).
Nejvyšší soud obnovil usneseni prvého soudu.
Důvody:
Podle §u 31 zákona ze dne 30. března 1888, čís. 33 ř. zák. jsou zaměstnavatelé povinni ohlašovati osoby, u nich zaměstnané, pojištění podrobené, pokud jich zaměstnání jest důvodem, aby byly členy okresní pokladny nemocenské. Dle vzorných stanov (vyhláška min. vnitra ze dne 20. října 1888, čís. 159 ř. zák.) má přihláška dle §u 6 obsahovati jméno a příjmení přihlášené osoby, třídu mzdy, denní výdělek, na nějž přihlášenec byl přijat, pokud se týče který průměrně se srovnává s jeho zaměstnáním. Dle §u 7 mají zaměstnavatelé koncem každého účetního roku, pokud byla za základ vzata pro vyměření příspěvků a podpor »obvyklá denní mzda« oznámiti výkazem okresní nemocenské pokladně změny v dělnické třídě, pokud se týče zmeěnу mzdy osob u nich zaměstnaných, ku pojištění povinných. Na základě toho výkazu
opraví okresní nemocenská pokladna na legitimačních lístcích výši mzdy, výměru nemocenského a pohřebného. Dle §u 32 zákona o pojišťování dělníků jsou povinní zaměstnavatelé, kteří nedostojí své ohlašovací povinnosti, nahraditi pokladně veškerý výdaj, který učinila na podporu osoby vůbec neohlášené, nebo teprve po onemocnění ohlášené. Rozepře mezi zaměstnavateli a okresními nemocenskými pokladnami o povinnost k placení příspěvků, neb o náhradu, jež dle §u 32 dána býti
má, rozhodovati přísluší dle §u 41 ve všech případnostech dozorčímu politickému úřadu. Žaloba uplatňuje nárok na náhradu škody, kterou prý zavinil žalovaný tím, že v potvrzení ze dne 8. července 1921 nesprávně potvrdil výši mzdy i výši srážek, tak že tím uvedl nemocenskou pokladnu v omyl a jí tím škodu způsobil. Z toho vidno, že žalobní nárok opírá se o porušení předpisů daných zaměstnavateli v příčině ohlašovací povinnosti jeho zaměstnanců a výše jich mzdy. Zákonný předpis přihlíží zde k žalovanému jako zaměstnavateli, jako ke členu organického
svazku, kterýž se jmenuje okresní nemocenskou pokladnou, a vzhle- dem k tomuto organickému svazku určuje práva i povinnosti jeho a to jedině vzhledem k postavení, jaké zaujímá v tomto spojení. Jest tudíž právni pravidlo, onen zákonný předpis, právem veřejným, kdežto pravidla právní, přihlížející pouze k samostatné existenci právních subjektů, jichž vzájemné styky nemají rázu organického, jsou pravidly práva soukromého. (Pražák: Spory o příslušnost I. díl str. 88.) Dle toho nepatří každá žaloba o náhradu škody před řádné soudy, nýbrž i zde jest rozhodným poměr, z něhož se nárok odvozuje. Náhrada škody jest vůbec prostředkem, kterým lze. někdy vyrovnati porušení práva. Pohledávka této náhrady nemůže však míti povahu jinou, nežli jest povaha porušení, z něhož vzniká (Pražák: Spory o příslušnost I. díl str.
120). Stalo-li se porušení, z něhož se odvozuje nárok náhradní, přestoupením předpisu práva veřejného, jako v tomto případě, náleží i žaloba o náhradu škody nikoli před soud, nýbrž před úřad správní. Předpisy o plnění ohlašovací povinnosti zaměstnateli vůči nemocenské pokladně, jsou předpisy práva veřejného a žaloby o náhradu škody z přestoupení těchto předpisů patří tudíž «před úřady správní, i kdyby § 41 cit. zák. toho výslovně nestanovil (§ 1338 poslední věta obč. zák.).
Nesprávně tudíž odkazuje rekursní soud tuto žalobu před řádný soud z důvodu, že žalobní nárok se opírá o »uvedení v omyl« zaviněním žalovaného, vždyť předpis §u 32 cit. zák. má, jak z něho zřejmo, též na mysli škody, které pokladna utrpěla omylem, způsobeným nesplněním nebo nesprávným splněním ohlašovací povinnosti zaměstnatelem. Učinil-li žalovaný nesprávné hlášení pokladně, učinil tak jako člen organického celku, k němuž patří jako zaměstnatel a prohřešil se tím proti povinnosti, jež ho stíhala, jako člena tohoto organického celku a nikoli jako jednotlivce. Předpis právní, kterým vzájemný vztah jeho k pokladně jest upraven, je předpisem práva veřejného a přísluší proto i žaloba o náhradu škody, kterou na něm vymáhá pokladna z důvodu přestoupení předpisu práva veřejného, k příslušnosti úřadu politického.

Citace:

Rozhodnutí č. 3829. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 728-730.