Č. 818.

Pozemková reforma: I. * Vlastník statku, resp. ten, kdo na statku hospodaří, jest legitimován i ke stížnosti na nejvyšší správní soud do rozhodnutí, kterým byly stanoveny osoby vnucených pachtýřů dle § 63, odst. 4 zák. příděl. — II. * Při volbě vnucených pachtýřů dle § 63, odst. 4 zák. příděl. jest úřad vázán na okruh osob a sdružení osob v odst. 1 téhož paragrafu zmíněných. Rozhodnutí o osobách vnucených pachtýřů i o pozemcích, které jest přiděliti, má se státi na podkladě zevrubného řízení správního, provedeného za účasti vlastníka statku, resp. i toho, kdo na něm hospodaří. — III. * Do prozatímního pachtu dle § 63 zák. příděl. může býti přidělena jakákoli půda zemědělská (tedy i louka), ba i každá půda jiná. — IV. * Nárok na náhradu užitečného nákladu dle § 63, odst. 5 zák. příděl. nemusí býti vznesen již v řízení dle předchozích odstavců téhož paragrafu.
(Nález ze dne 20. dubna 1921 čís. 4815.)
Věc: Firma Adolf K., spol. s ruč. obm. v Praze (adv. Dr. Jan Žáček z Prahy) proti Státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran přídělu půdy do zatímního pachtu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení, pokud obsahuje v sobě i výrok, že se přidělují pozemky osobám ve stížnosti uvedeným z obcí Ž., H., S., B., L. a Žd. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná, resp. nepřípustná.
Důvody: — — — — — — — — — — —
Okresní správa politická v Plzni uložila stěžovatelce po předchozím šetření, aby přepustila od svých dvorců Ž., S., H. a Ú. H., patřících k velkostatku H., žadatelům z obcí Ž., S., Žd., B., H., L. a L. přesně udané výměry polí a luk, jež byly co do čísel katastrálních vypočítány v protokolech v řízení sepsaných, a to louky ihned, pole na podzimní setbu.
Proti tomuto přídělu podala firma Adolf K., spol. s r. o., stížnost na státní pozemkový úřad, v níž uplatňovala, že se příděl stal bez jejího souhlasu proti všem vzneseným prostestům. Zejména vytýkáno, že
1. přiděleny byly i louky, o jejichž přídělu zákonu není ničeho známo,
2. z polí přiděleny komplexy v bezprostřední blízkosti dvorů se nalézající, čímž souvislost pozemků byla porušena a racionelní hospodaření a dohled znemožněn,
3. podělení žadatelé nevyhovují zákonným předpisům, ježto přidělena půda i železničním zřízencům a osobám, jejichž výživa jest dostatečně zajištěna.
Stížnost rozvádí dále sub A, že příděl pozemků ze zmíněného velkostatku do prozatímního pachtu vůbec neměl býti ukládán, ježto celková výměra jednotlivých dvorů sklesla pod 150 ha a že dalším redukováním půdy, okleštěné již přenecháním pozemků dlouholetým pachtýřům a odprodejem k účelům stavebním, by bylo racionelní hospodaření tak ohroženo, že by výnos ani nedostačoval na výživu sedmi samostatných rodin, jimž velkostatek patří, a zamýšlené investice k zvýšení výnosnosti by se staly nemožnými.
Stížnost vytýkala sub B, že stěžovatelům nebylo ani oznámeno, kdo jest vlastně uživatelem dotčených pozemků a žádost jejich o vyhotovení a doručení seznamu byla prostě odmítnuta. Dále stížnost podotkla, že na nárok na náhradu za jarní úklid luk (pohrabování, hnojení atd.) nebyl vzat zřetel a končila žádostí, aby byl uvedený výnos zrušen a nařízeno eventuelní nové jednání, které by se drželo v mezích zákona.
Naříkaným výnosem zamítl Státní pozemkový úřad po dobrozdání okresní politické správy v Plzni tuto stížnost z následujících důvodů:
ad. 1. Louky přiděleny dle instrukce pozemkovým úřadem dne 5. června 1920 vydané tam, kde přídělem takovým dosaženo bude zajištění nejnutnější obživy.
ad 2. Přídělem rolí nikterak neutrpěla arondace velkostatku. Jedině významná parcela určená pro obec V. přidělena byla z toho důvodu, že pozemek ten leží těsně při domcích pachtýřů, jsa vklíněn mezi pozemky občanů z V.
ad. 3. Přídělu dostalo se po prozkoumání jednotlivých přihlášek ve schůzích poradních výborů jen těm uchazečům, kteří požívají zákonitého nároku v míře instrukcím odpovídající.
ad 4. Přidělená výměra 48.30 ha po odečtení as 100 ha pozemků do dlouhodobého pachtu spadajících činí nepatrné procento, t. j. 11,28 proc. Výnos dále prohlašuje za nesprávný názor, »že neměly přicházeti v úvahu přídělu dvory, jichž výměra zemědělské půdy po odečtení přídělu klesla pod 150 ha, poněvadž i takto zůstává dotyčný dvůr majetkem zabraným«, a že
ad B. o seznam pachtýřů nebylo stěžovatelkou dle vyjádření okresní politické správy v Plzni žádáno, takže jest bezdůvodné tvrzení, že žádost o vyhotovení a doručení seznamu byla prostě odmítnuta.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost, která vznáší následující námitky:
1. Příděl luk do prozatímního pachtu neodpovídá zákonu. Instrukce pozemkového úřadu nemohla změniti zákon.
2. Příděl pozemku č. kat. 278 u H. do drobného pachtu, ležícího v bezprostřední blízkosti dvora H. a jeho cihelny, osobám, bydlícím v obci cizí, porušuje zájmy výroby panství H. a jest nepravdou, že pozemek ten jest vklíněn mezi pozemky občanů z V. Pozemek ten, měřící přes 12 ha, může býti obděláván stroji, a jest pro dvůr H. pozemkem nejvýhodnějším. Půda za něj stěžovatelkou nabízená byla pro žadatele půdy rovnocenná. Kromě toho části téhož pozemku jest zapotřebí pro firmu k tomu, aby mohla pracovati ve své cihelně.
Rovněž ohrožuje hospodářskou výrobu statku příděl pozemku v oboře Ž., ježto pak nelze v oboře této chovati zvěř a tím utrpí i zájmy zásobování lidu zvěřinou.
3. Půda byla do pachtu dána četným osobám, které stížnost uvádí, ač nevykazují náležitostí žádaných v § 1 č. 1 zák. příděl., který ve svém výpočtu neuvádí na př. zřízence státních drah a tovární dělníky a p., mající příjem, který kryje výživu jejich rodiny.
4. Zákon byl také tím porušen, že nebyla stěžovatelce přiznána náhrada za užitečný náklad ve smyslu § 63, odst. 5, vynaložený na pozemky k docílení nové úrody. Stěžovatelka musela louky pohrabovat a uklízeti a uplatňovala z toho důvodu dle zákona náhradu za tuto práci, okresní správní komise v Plzni však nárok tento prostě ignorovala. Pozemkový úřad námitku v tom směru učiněnou vůbec neřešil.
Nejvyšší správní soud řídil se, vyřizuje stížnost, těmito úvahami:
Námitka ad 4. vznesená nebyla v řízení správním před I. stolici učiněna a není o ní proto v usnesení okresní správy politické v Plzni ze dne 19. června 1920 zmínka. Teprve ve stížnosti ke státnímu úřadu pozemkovému bylo ad B. zcela všeobecně vytknuto, že na nárok stěžovatelem na náhradu za jarní úklid luk (pohrabování, hnojení atd.) nebyl vzat zřetel. Žalovaný úřad neměl tedy po té stránce ani potřebného podkladu pro rozhodnutí a lze v tom, že se námitkou zmíněnou nezabýval, tím méně spatřovati porušení zákona, když vznesení nároku dle § 63, odst. 5 zák. příděl. se nemusí státi již v řízení dle předcházejících odstavců téhož paragrafu. Není proto tím, že se naříkané rozhodnutí o nároku tom nezmiňuje, nikterak vyloučeno jeho dodatečné uplatnění a není následkem toho možno v tomto opomenutí shledávati porušení ať procesních, ať materielních práv stěžovatelčiných.
Bezdůvodnou jest i námitka ad 1., jež popírá, že by mohly po zákonu býti do prozatímního pachtu dány i louky. Zákon označuje za předmět prozatímního pachtu »půdu«, kterýmžto slovem — jak z § 2 zák. zábor. i v § 63 zák. příděl. citovaného jasně vyplývá — rozuměti jest nejen role. nýbrž i luka, zahrady, vinice a chmelnice, ba i každou jinou půdu.
Námitka ad 2. a 3. míří proti výběru pozemků a výběru osob vnucených pachtýřů.
Již v nálezu ze dne 21. března 1921 č. 2747 (Boh. č. 774) rozvedl nejvyšší správní soud zevrubněji, že celé řízení, které upravuje § 63 a jehož cílem jest přivésti půdu dto prozatímního pachtu, rozpadá se ve dvě samostatná a ve své právní podstatě různá stadia.
Ve stadiu prvém, v prvém odstavci § 63 blíže předepsaném, jež končí příkazem daným tomu, »kdo na půdě hospodaří«, aby přiměřenou výměru své půdy přenechal do prozatímního pachtu, jest vyhrazeno — arciť s určitými obmezeními — právo disposice vlastníka, na půdě hospodařícího, jak co do výběru pozemků, které chce dáti v zatímní pacht, tak i co do volby osob pachtýřů.
Teprve když vlastník nevyhoví příkazu mu danému ve lhůtě, kterou jest mu stanoviti, a přistoupí se proto ke stadiu druhému, jež zváti lze donucovacím, a které upraveno jest ve 4. odst. § 63, přechází právo uzavírati dotčené pachtovní smlouvy na úřad, který zde může sám jak pozemky vybírati, tak i osoby vnucených pachtýřů voliti, jsa vázán jenom tím, že musí při tom »slušně přihlížeti k zájmům obou stran«.
Stěžovatelka by byla tudíž mohla v konkrétním případě uplatňovati, že nebyl zachován tento postup zákonem předepsaný, zejména že nebyl napřed vydán toliko rozkaz stanovící sice přiměřenou výměru půdy, již jest dáti v pacht, avšak přenechávající majiteli, aby i objekt i osoby tohoto budoucího pachtu si sám vybral a tak příkazu vyhověl.
Stížnost však zkrácení tohoto práva majitele statku nikterak nenamítá, nýbrž stavíc se na stanovisko, úřadem zaujaté, který sám již pozemky, jež jest dáti do pachtu, individuelně určil a sám i pozemky tyto určitým osobám přidělil, pouze uplatňuje, že touto volbou byly dotčeny zájmy výroby, resp. že byl zákon porušen potud, pokud při volbě osob úřad nedbal předpisu § 1 zák. příděl.
Tím se stěžovatelka vzdává práva na předchozí náležité provedení stadia prvého a spokojuje se s tím, že si úřad ihned vedl, jako kdyby šlo o stadium donucovací, o němž jedná odst. 4, §u 63. Musí tudíž i nejvyšší správní soud při posuzování správnosti obou dotčených námitek vycházeti toliko z předpisu §u 63, odst. 4.
Dle tohoto ustanovení jest uloženo úřadu pozemkovému, aby »při výběru osob vnucených pachtýřů a pozemků přihlížel slušně k zájmům obou stran«.
Tyto »zájmy« jsou jednak v zákoně samém na tolik stanoveny, že musí i pozemkový úřad dbáti direktiv daných v odstavci 1. a 2. tohoto předpisu, t. j. obmeziti se při své volbě osob na ony, jež mají onu kvalifikaci, jakou uvádí odst. 1, a že při této akci nesmí býti opatřením úřadu ohroženy zájmy výroby na těch kterých hospodářských celcích.
Vedle těchto zájmů, které již zákon sám vytýká, poukazuje dojista odst. 4 i na zájmy čistě soukromohospodářské, jaké na př. záleží v tom, že při stanovení pachtovného musí býti dbáno běžné a v místě obvyklé jeho výměry (srvn. odst. 1 §u 63 slova »za běžných pachtovních podmínek«), a že nesmí se díti příděl pozemku na patrný prospěch jedné a očitou škodu strany druhé, nýbrž že tam, kde jest mezi stranami spor, třeba spor tento tak vyřešiti, by bylo šetřeno stejně spravedlivě a rovnou měrou zájmů obou stran.
Šetření všech těchto zájmů však vyžaduje, aby otázky tyto byly již v pořadí instančním zevrubně probrány a námitky stran konkretisovány tak, aby mohly nejen úřady administrativní o nich rozhodnouti, nýbrž i nejvyšší správní soud mohl přezkoumati správnost rozhodnutí toho na podkladu daných skutkových okolností.
V tomto směru jeví se dle spisů následující stav: Stěžovatelka ve své stížnosti na státní pozemkový úřad nikterak nekonkretisovala ani svoji námitku proti přídělu určitých pozemků ani proti volbě jednotlivých osob. V prvním směru obmezila se jen všeobecně na poznámku, že z polí byly přiděleny komplexy (které?) v bezprostřední blízkosti dvorů (jakých?) se nalézající, čímž byla porušena souvislost pozemků. Teprve ve stížnosti na nejvyšší správní soud vystupuje konkrétně proti přídělu pozemku č. kat. 278 u H. a pozemku ležícího v oboře v kat. obci Ž. a odůvodňuje, proč právě příděl těchto pozemků se příčí zájmům její výroby.
Tato takto konkretisovaná námitka nebyla však ve stížnosti na státní pozemkový úřad přednesena, ač přednesena býti mohla, ježto stěžovatelce byly již konkrétní pozemky, jichž se příděl týkal, jak z děje shora patrno, úplně známy.
Nebyla tedy námitka tato předmětem naříkaného rozhodnutí a nemůže se s ní proto také nejvyšší správní soud vzhledem k §§ 5 a 6 svého zákona meritorně obírati a jest nucen stížnost i v tomto směru odmítnouti jako nepřípustnou.
Zbývají tudíž jen námitky směřující proti volbě určitých osob jako pachtýřů, jimž stížnost vytýká, že nevyhovují předpisům § 1 zák. příděl. Nejvyšší správní soud musil si, než vešel na tuto věcnou výtku, nejprve zodpovídati dvě formelní otázky a to, zda i tyto námitky nejsou přípustné, ježto jsou obsaženy teprve ve stížnosti na nejvyšší správní soudí, a zda stěžovateli vůbec přísluší legitimace uplatňovati, že osoby vnucených pachtýřů nevyhovují podmínkám 1. odst. §u 63.
Co se legitimace dotýče, nutno především poukázati k tomu, že řízením dle odst. 4 § 63 zák. příděl. má býti jen ve skutek uvedeno to, co bylo dle odst. 1 majiteli statku uložiti a co tento ve stanovené lhůtě učiniti opomenul. Jako donucovací výkon resp. jako plněni náhradně nesmí ani akt předsevzatý dle odst. 4 § 63 úřadem pozemkovým jíti na úkor osoby, proti níž čelí, dále, než kam sahala povinnost osoby této, jíž se má cestou donucovací zjednati průchodu. A poněvadž dle odst. 1 §u 63 povinnost toho, kdo na statku hospodaří, dáti přiměřenou výměru půdy v prozatímní pacht, jest obmezena tím, že není vázán dáti pozemky v pacht i osobám, které požadavkům obsaženým v tomto předpisu nevyhovují, nesmí ani úřad pozemkový, když přistupuje na místo této osoby sám dle odst. 4 k uskutečnění tohoto nařízeného přenechání půdy, za vnucené pachtýře vybrati osoby jiné, než ty, které mají náležitosti odst. 1, t. j. spadají pod předpis § 1 resp. 17, odst. 5 a nejsou ani dle § 3 ani proto vyloučeny, že neposkytují záruky řádného hospodaření.
Aby toto zákonné obmezení bylo zachováno, jest nejen zájmem majitele statku, resp. toho, kdo na něm hospodaří, nýbrž i jeho subjektivným právem. Vždyť nebylo-li by vůbec schopných uchazečů, nedošlo by ani k přídělu pozemků.
Jest proto stěžovatelka legitimována uplatňovati proti osobám vnucených pachtýřů, že postrádají způsobilosti osobní dle prvého odst. § 63 žádané.
Co se prvé otázky dotýče, t. j. otázky, zda mohla námitka tato býti formulována teprve ve stížnosti na nejvyšší správní soud, nutno poukázati na to, že protokoly shora zmíněné nevykazují vůbec žádných konkrétních jmen uchazečů, nýbrž mluví jen o žadatelích z té které obce. Nikde vyjma protokolu ze dne 6. května 1920, v němž jest uvedeno, že byl na žádost Františka K. přečten seznam žadatelů z obce V., není o tom řeči, že by bylo se stranou jednáno, o osobách žadatelů a o jejich zákonné způsobilosti k nabytí prozatímného pachtu zabrané půdy.
Vyřízení okresní správy politické... mluví rovněž jen kumulativně o »žadatelích« dotčené obce, aniž by však straně byla na vědomí dána jména osob, kterým konkrétní dílce pozemku byly přiděleny. Nemůže tudíž býti vykládáno v neprospěch stěžovatelky, že neuvedla konkrétní osoby, proti nimž své námitky činí, již ve svém odvolání na Státní pozemkový úřad řízeném a že tyto své námitky nekonkretisovala.
Bylo spíše na Státním pozemkovém úřadě, aby když stěžovatelka v odvelání tomto všeobecně vytýkala, že se příděl stal osobám, nevykazujícím náležitostí zákonných (§ 63, odst. 1), řízení v tomto směru dal doplniti tím, že by stěžovatelce sdělil jména všech pachtýřů, a ji vyzval k určitému prohlášení a o jejich případných námitkách rozhodl ohledně každé z oněch osob zvlášť.
Neučinil-li tak, zůstalo rozhodnutí resp. řízení neúplné. Neúplnost tato vylučuje možnost meritorního přezkoušení námitek pod č. 3 ve stížnosti přednesených, ježto, by jinak nejvyšší správní soud nepřezkoumával učiněné rozhodnutí, nýbrž sám jako nějaká první instance správní způsobem docela nepřípustným materiál pro posouzení těchto námitek shledával a o nich první výrok činil.
Bylo proto nutno rozhodnutí naříkané pro vadné řízení dle § 6 zák. o správ. soudě zrušiti, pokud obsahuje v sobě mlčky i výrok, že přidělují se pozemky osobám, ve stížnosti na nejvyšší správní soud uvedeným z obcí Z., H., B., L. a Žd., kdežto stejná stížnost, pokud vztahuje se na osoby z obce V. se zamítá proto, že v řízení u okresní správy politické stěžovatelka dle protokolu ze dne 6. května 1920, když jí na její přání seznam žadatelů z obce V. byl přečten, svým přítomným zástupcem nejen nevznesla žádných námitek proti osobám těmto, nýbrž naopak na konstatování, »že zcela všichni požívají nároku na příděl půdy do drobného pachtu«, vůbec ničím nereagovala a tudíž k zjištění tomu přistoupila.

Citace:

č. 818. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 478-483.