Č. 1079.

Pozemková reforma: * Ustanovení čl. 267 mírové smlouvy Saint-Germainské nevylučuje zábor velkého majetku pozemkového státních příslušníků republiky rakouské.
(Nález ze dne 23. prosince 1921 č. 17287.)
Věc: Konvent řádu Dominikánů Sta Maria Rotunda ve Vídni (adv. Dr. B. Lorman z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (zast. Drem. L. Havelkou) stran zabrání velkostatku Č.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: V řízení zavedeném u okresního soudu ve V. o nárocích drobných pachtýřů vznesených dle zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. o zajištění půdy drobným pachtýřům podal stěžující si konvent mimo jiné také námitky toho obsahu, že na pozemkový jeho majetek, ležící v Č., nevztahují se předpisy zákona záborového, ježto stěžovatel je právnickou osobou mající příslušnost státní republiky rakouské, a tudíž dle mírové smlouvy St. Germainské uzavřené s republikou rakouskou pozemkový majetek jeho záborem postižen býti nemůže. Námitky ty předložil okresní soud ve V. státnímu pozemkovému úřadu v Praze, žádaje za podání posudku ve smyslu § 18 zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., zda majetek propachtovatelův je státem zabrán.
Státní pozemkový úřad výnosem ze dne — uznal námitky stěžovatelovy za neodůvodněny, ježto hledě k čl. 267 mírové smlouvy St. Germainské a čl. 78, odst. 4 a 80 této smlouvy a výkladu sekretariátu mírové konference v Paříži jest nemovitý majetek, ležící v území republiky Československé, podroben teritoriální výsosti republiky československé, a to bez rozdílu, jde-li o majetek tuzemců či cizozemců, a ustanovení mírové smlouvy mají jen ten význam, že o nemovitém majetku Rakušanů nelze vydati nepříznivější ustanovení jen proto, že jsou cizinci. Jest tudíž i velkostatek stěžovatelův zabrán státem po rozumu zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a platí o něm v plném rozsahu ustanovení zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n.
Do tohoto rozhodnutí stěžuje si konvent k nejvyššímu správnímu
soudu — — — — — — — — — — — — — — — —
O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud takto:
Stěžovatel především tvrdí, že zábor jeho nemovitého majetku příčí se ustanovením čl. 267 mírové smlouvy St. Germainské, dle kterého prý jeho pozemkový majetek jako majetek státního příslušníka republiky rakouské nesmí vůbec býti zabrán, a dovozuje, že naříkané rozhodnutí, prohlásivši přes ono ustanovení mírové smlouvy jeho pozemkový majetek za zabraný státem, odporuje řečené mírové smlouvě a jest nezákonným.
Nejvyšší správní soud ponechávaje zatím stranou řešení otázky, zda ono ustanovení mírové smlouvy St. Germainské, jehož stěžovatel se dovolává, má skutečně smysl, který stěžovatel mu přikládá, že nedopouští vůbec zabrání velkého majetku pozemkového příslušníků Rakouska, či zda ustanovení ono má, jak naříkané rozhodnutí dovozuje, pouze význam ten, že o záboru nemovitého jmění Rakušanů nelze vydati nepříznivějších ustanovení, než jaká platí pro příslušníky tuzemska, musil především si ujasniti, zda stěžovatel z onoho ustanovení mírové smlouvy, i kdyby toto mělo smysl, jaký mu stěžovatel přikládá, vůbec by mohl pro sebe odvozovati vznik nějakých subjektivních práv, jejichž porušení mělo by za následek nezákonnost rozhodnutí správního úřadu.
V tom směru třeba však uvážiti toto:
Z ustanovení § 33 občanského zákona, jakož i z jiných ustanovení zákonných (ku př. § 8 živnostenského řádu, § 31 zákona o ochraně vynálezů atd.) vychází jasně na jevo, že platné právo tuzemské ovládáno jest právní zásadou, že cizozemcům přísluší nejvýše ona míra práv, jakou stát poskytuje svým vlastním občanům. Od této právní zásady nutno se ovšem uchýliti tehdy — ale jen tehdy — když zákonodárce sám zřejmě projevuje svoji vůli v určitých případech poskytnouti cizincům větší práva než občanům vlastním.
V daném případě tvrdí stěžovatel, že státní občané republiky rakouské požívají co do velkého majetku pozemkového u nás větších práv než občané našeho státu, ježto majetek jejich nesmí a nemůže býti státem zabrán a jest tudíž také prost veškerých důsledků ze záboru vyplývajících. Dle toho, co svrchu uvedeno, mohl by stěžovatel důvodně tak tvrditi jedině tehdy, jestliže by zákon byl chtěl propůjčiti státním občanům republiky rakouské tato větší práva.
Stěžovatel opírá své tvrzení jedině o svrchu uvedené ustanovení mírové smlouvy St. Germainské.
Mírová smlouva podepsaná v Saint-Germainu en Laye dne 10. září 1919 jest smlouvou uzavřenou mezi státy. Smlouvy toho druhu opravňují a zavazují pouze státy smlouvu podepsavší, které jedině mohou býti subjekty mezinárodních práv a právních závazků ze smluv těch vyplývajících, nezavazují však ještě samy o sobě jednotlivce ani nepropůjčují jim právních nároků.
Aby ustanovení mezinárodní smlouvy i vnitrostátně byla závazná, bylo by potřebí, aby ustanovení ta stala se součástí platného práva státního a to buď tím, že by se vtělila v objektivní právní předpis tohoto státu, aneb že by vnitrostátní závaznost těchto ustanovení vyplývala z toho, že objektivní předpis právní poukazuje na ustanovení mezinárodní smlouvy jako na ustanovení i vnitrostátně závazná, resp. vnitrostátní platnost jejich předpokládá.
Avšak zákony o pozemkové reformě ani jinaké zákony neobsahují ustanovení, z něhož by se dalo dovoditi, že by zákon vzhledem k ustanovením řečené mírové smlouvy byl chtěl v příčině záboru velkého majetku pozemkového jinak a sice mírněji nakládati s příslušníky republiky rakouské než s příslušníky vlastními.
Zbývá tedy jen uvážiti, zda snad mírová smlouva uzavřená v Saint Germainu en Laye nemá povahu pouhé smlouvy mezinárodní, a zda byvši schválena sbory zákonodárnými a ratifikována, nenabyla též moci zákona v republice československé a nestala se z toho důvodu také vnitřně součástí platného práva tohoto státu.
Otázku tu musil zodpověděti nejvyšší správní soud záporně již proto, poněvadž ustanovení řečené mírové smlouvy nebyla v době vydání naříkaného rozhodnutí publikována způsobem pro publikaci zákonů předepsaným, a nemohla tudíž již z toho důvodu státi se součástí platného práva v republice československé. Vzhledem k tomu nebylo třeba ani řešiti další otázku, zda již pouhým schválením mezinárodní smlouvy zákonodárnými činiteli a jejím publikováním ve sbírce zákonů a nařízení nabývá smlouva ta povahy vnitrostátního předpisu práva objektivního, či zda ještě opírati by se musila o jiný předpis práva objektivního také jednotlivcům a úřadům plnění ustanovení mezinárodní smlouvy ukládajícího.
Stoje na tomto stanovisku nemohl ovšem nejvyšší správní soud uznati, že by zmíněné ustanovení mírové smlouvy, jehož stěžovatel se dovolává, vůbec bylo mohlo mu propůjčiti nějaký subjektivní právní nárok na to, aby velký pozemkový majetek jeho jako příslušníka republiky rakouské do záboru pojat nebyl, nebo z něho byl propuštěn, i kdyby skutečně snad mělo smysl, jaký stěžovatel mu přikládá.
Z důvodů těch neshledal nejvyšší správní soud zmíněnou námitku stížnosti důvodnou.
Pokud konečně stížnost namítá, že zábor majetku stěžovatelova jest předčasný, ježto právní poměr příslušníků republiky rakouské spočívá na principu reciprocity, který nejdříve cestou diplomatickou musí býti upraven, a jehož jednostranné řešení republikou československou mohlo by vyvolati retorsi proti příslušníkům Československé republiky v Rakousku, třeba uvésti, že nejvyšší správní soud může naříkané rozhodnutí přezkoumati jen po té stránce, zda odpovídá zákonu či nikoliv, a nemůže zkoumati jeho vhodnost se stanoviska mezinárodních styků států.
Veden těmito úvahami, musil nejvyšší správní soud stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1079. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1100-1103.