NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Č. 10.536.

Církevní věci: Konfesionelní povaha hřbitova, jehož knihovním vlastníkem je obec politická?
(Nález ze dne 13. května 1933 č. 5621.)
Věc: Obec P. proti ministerstvu školství a národní osvěty o konfesní povahu hřbitova.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: — — — Nař. rozhodnutím bylo instanční cestou vysloveno, že hřbitov v P. jest konfesionelní a že jeho správa přísluší tudíž orgánům církevním. Rozhodnutí to, recipovavši zároveň důvody rozhodnutí II. stolice a tím i důvody stolice I., jest podle toho celkem opřeno takto: 1. o usnesení obecního výboru z 10. října 1908, jímž rozhodnuto »v záležitosti nového hřbitova obce P., že na hřbitově se má pohřbívati výhradně podle obřadů římskokatolické církve« a že »na hřbitově jest oddělení pro ty, jimž pohřbení podle takových obřadů nepřísluší«; 2. o usnesení obecního zastupitelstva z 19. června 1910, pojaté i do níže uvedené základní a dotační listiny z r. 1911, jímž se obec zavázala hřbitov v dobrém stavu udržovati, po případě jej také rozšířiti, a v němž se praví, že poplatky za hrobová místa stanoví a bude vybírati farář ve prospěch farního kostela v P.; 3. o usnesení obecního výboru z 2. dubna 1911, na jehož základě byla uvedená dotační listina zástupci obce podepsána, a v němž se praví, že obecní výbor jménem příští farní obce se usnáší, že veškeré, v listině té farní obci uložené závazky a povinnosti na sebe béře a přijímá«; 4. o výpovědi svědků slyšených po návrhu obou stran, které dokázaly, že úmyslem obce bylo zříditi hřbitov jako náboženský, že obec si nevyhradila nějaké právo rozhodovati o přidělení jednotlivých míst na hřbitově, ale že o tom rozhodoval vždy řím.- kat. farář, který se toliko ve dvou případech dotázal obce; 5. o fakt, že na hřbitově jest skutečně oddělené místo, určené pro sebevrahy a a katolíky, vzhledem k čl. 12 mezikonfesního zák. č. 49/1868 ř. z.; 6. o ustanovení základní a dotační listiny z 21. března 1911 o zřízení samostatné řím.-kat. duchovní správy pro katolické osadníky obce P., do níž pojata i usnesení obecního výboru cit. sub 1, 2 a 3 a podle níž obecní zastupitelstvo, zastupujíc farní obec usneslo se jménem příští farní obce p.-ské převzíti některé závazky a břemena, mezi jiným i udržovati hřbitov, jenž jest vlastnictvím obce, v dobrém stavu, dále udělilo obecní zastupitelstvo p.-ské pro případ, že by obec nesplnila řádně určitých svých povinností, statní i kostelní správě právo, vydobýti tyto povinnosti a závazky politickou exekuci, a podle níž konečně obec přenechala faráři právo stanoviti a vybírati poplatky za hrobová místa ve prospěch farního kostela; 7. o fakt, že právě uvedená dotační listina byla schválena býv. mor. místodržitelstvím v Brně na základě zmocnění daného výnosem býv. min. kultu z 20. května 1911, tudíž úřadu státní správy kultové, jakož i o další fakt, že příslušná, shora uvedená usnesení obecních orgánu nebyla schvalována zem. výborem právě proto, že šlo o záležitosti kultové.
Tento skutkový stav, který vzal žal. úřad za základ svého závěru (že hřbitov p.-ský přes to, že jest vlastnictvím obce, byl věnován k bohoslužným účelům církve katolické, čímž dostal se do sféry vnitřních záležitostí církevních, jež podle § 14 zák. č. 50/1874 ř. z. přísluší spravovati orgánům vykonávajícím církevní moc úřední), není pak stížností vůbec popírán a ani ze spisů správních neplyne, že by byl nesprávný, neb že by byl se správními spisy v rozporu. Rovněž tak není zásadně popíráno, že hřbitov, věnovaný bohoslužebním účelům církve řím.-kat., náleží ve smyslu § 14 zák. č. 50/1874 do správy orgánů církevních. Na sporu jest toliko otázka, zda hřbitov byl skutečně věnován k účelům církve řím.-kat., čili nic.
Vycházeje z názoru, že rozhodujícím pro posouzení otázky jest fakt, kdo zřídil hřbitov a kdo se zavázal k jeho udržování a také jej udržuje, spatřuje stížnost v prvé řadě vadu řízení v tom, že nebyla zjištěna skutečnost, že hřbitov jest udržován nákladem politické obce. Leč neprávem. Neboť při nepopřené jinak skutečnosti, že obec se ve smyslu usnesení zastupitelského sboru z 19. června 1910 zavázala hřbitov v dobrém stavu udržovati, nebyla otázka, kdo hřbitov udržuje, resp. fakt, že skutečně ho udržovala a udržuje politická obec vůbec, na sporu; skutečnost plnění převzatého závazku, která byla oběma stranami doznávána, nepotřebovala tudíž jako nesporná nikterak blíže býti ještě zjišťována. Žal. úřad také tento fakt nepopírá, ba naopak ve svém rozhodnutí (a rovněž i v potvrzení rozhodnutí II. stolice) zřejmě vychází z toho, že závazek převzatý obcí usnesením zastupitelského sboru z 19. června 1910 byl skutečně také obcí plněn.
Stejně jest tomu i u druhé formální námitky vadnosti, že prý proti spisům nebylo přihlíženo ke skutečnosti, dokázané dotační listinou, že obec se zavázala k udržování a k případnému rozšíření hřbitova, pokud zůstane knihovním majetkem obce, jak bylo usneseno v obecním výboru dne 19. června 1910. Ani tato skutečnost, resp. podmínka pro převzetí závazku k udržování hřbitova nebyla žádnou ze stran a ani úřady popírána a jak patrno ze spisů a z rozhodnutí všech tří instancí, byla vzata úřady výslovně v úvahu potud, že fakt knihovního vlastnictví obce ke hřbitovu nemění nic na konfesionálním charakteru hřbitova. Vycházel-li pak žal. úřad z tohoto názoru, pak nelze shledati nějakého rozporu se spisy, či jiné podstatné vadnosti v tom, že se žal. úřad zvláště nedotýkal otázky, že udržování hřbitova jest závislé na knihovním vlastnictví obce, kteréžto vlastnictví však úřad ve svém rozhodnutí stejně nepustil se zřetele. Ostatně žal. úřad neměl ani podnětu touto otázkou se blíže zabývati, ježto, pokud se v odvolání st-lčině činí zmínka o oné podmínce udržování hřbitova obcí, byla činěna ve zcela jiné relaci, totiž té, že jde tu o soukromoprávní závazek obce a že tudíž i kdyby církev nějaké právo k nemovitosti hřbitovní měla, šlo by tu opět o právo soukromé a nikoli veřejné.
Jsou tedy obě námitky vadnosti bezdůvodné.
Nss nemohl však uznati ani důvody uvedené stížností proti zákonnosti nař. rozhodnutí. Neboť při shora uvedených nepopřených okolnostech — k nimž přistupuje dále ta, že již původní usnesení obecního výboru z 10. října 1908 bylo ve smyslu žádosti arcibiskupské konsistoře (»se stanoviska ochrany státním církevním právem zaručené«) vzato na vědomí mor. místodržitelstvím dne 28. prosince 1908 a jím jako úřadem kultovým vidimační doložkou opatřeno — mohl žal. úřad právem míti za to, že v daném případě jedná se o hřbitov věnovaný k účelům církve řím.-kat., tedy o hřbitov konfesionelní a nikoliv obecní.
Stížnost jest na omylu, spatřuje-li nezákonnost v tom, že se nař. rozhodnutí opírá též o zmínku dotační listiny o budoucí farní obci a dovozuje-li, že zmínka ta jest právně bezvýznamnou proto, že farní obce nestaly se skutkem, následkem čehož prý obec jednala buď jako taková, nebo nejednala vůbec. Stížnost tu však nepostihuje pravý význam této zmínky, uváděné žal. úřadem v nař. rozhodnutí v souhlase s usnesením obecního výboru z 2. dubna 1911, uvedeného z počátku sub 3.). V daném sporu jde totiž o zjištění úmyslu při zřizování hřbitova již v r. 1908 a který je patrným právě z usnesení orgánů obce z 10. října 1908 a z 19. června 1910 a je dotvrzen jen usnesením obecního výboru z 2. dubna 1911; právě ze slov tohoto usnesení »jménem příští farní obce« a »farní obci uložené závazky.....na sebe béře a přijímá«, se usuzuje, že původním úmyslem v r. 1908 bylo zříditi hřbitov konfesionální, poněvadž je zřejmo, že obecní výbor (zastupitelstvo), vystupující v r. 1911 v další ještě funkci, t. j. jako zástupce farní obce ve smyslu nař. č. 5/ 1877 ř. z. musel si býti vědom toho, že v této své poslední funkci přejímal též věnování, jež učinil sám v letech 1908 a 1910 jako orgán obce politické. Pro zjištění onoho původního úmyslu politické obce jest pak bezvýznamno a nemění na něm nic otázka, stala-li se ona usnesení orgánů obce rite čili nic, a to jak v tom směru, zda usnesení orgánů politické obce o věnování potřebovala nějakého vyššího schválení, tak i potud, zda obecní výbor p.-cký mohl v r. 1911 vystupovati sám jménem farní obce se snad teprve nově tvořící vzhledem k odfaření z dosavadní farní obce a mělo-li k nové faře býti přifařeno více obcí, v kterýchžto směrech stížnost ostatně ani námitek nevznáší. Rovněž tak je po této stránce bezvýznamnou i otázka, zda farní obce se staly skutkem čili nic, a to i tehdy, když zvláštní zákon o zřizování, zastupování a správě farních obcí, o němž mluví § 37 zák. č. 50/1874 ř. z., nebyl dosud vydán; neboť v ustanoveních §§ 35 a 36 jest stanoveno, co dlužno rozuměti pod pojmem farní obce, jaké má tato úkoly a jak dlužno je řešiti, takže jde tu o taková ustanovení, která mohou vstoupiti v účinnost i bez vydání zvláštního zákona, nehledě k tomu, že k částečnému provedení došlo jednak zákonem č. 7/1895 ř. z., jednak, že zmíněným již nař. min. kultu č. 5/1877 bylo učiněno právě opatření pro dobu, po kterou farní obce ještě ustanoveny nebudou. Naopak však jest jen potvrzením onoho původního úmyslu obce ta okolnost, že v době usnášení obecního vý- boru byl zákon č. 50/1874 ř. z., který ve svém oddílu VI. má právě předpisy o farních obcích, již téměř 37 let v účinnosti a nestaly-li se přes to do té doby ještě farní obce skutkem, pak slova »jménem příští farní obce« vylučují zvláště za platnosti nař. min. kultu z 31. prosince 1877 č. 5 ř. z. nade vši pochybnost onu možnost, že bylo v daném případě úmyslem zříditi hřbitov jen komunální, poněvadž by jinak obecní výbor, tedy týž orgán, který se v letech 1908 a 1910 usnesl na určitém věnování, neměl v r. 1911 jako orgán farní obce — v kteréžto funkci zde chtěl také vystupovati — co přejímati. To dokazuje ostatně dále i ta okolnost, že příslušné usnesení obecního výboru nebylo — jak také doznala stěžující si obec během správního řízení — (v odvolání k zsp-é) — schvalováno zemským výborem, a to právě proto, že bylo učiněno v záležitosti kultové, tedy již nomine farní obce (srov. na př. Budw. č. 3725/ 1905) a nikoliv obce politické.
Tím však jest již vzat podklad poukazu stížnosti na to, že usneseními těmi vykonávala obec pouze část samostatné působnosti zdravotní ve smyslu § 3 zák. z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z., v důsledku čehož mohla prý obec zříditi jen hřbitov komunální. K tomu bylo pak ještě podotknouti že již cit. zák. z r. 1870 zahrnul sice v § 3 lit. d) zřizování a udržováni pohřebišť a dozor k nim do zdravotní policie, přikázané obecním zřízením do samostatného oboru působnosti obce místní (čl. V. bod 5 zák. č. 18/1862 ř. z. a § 27 bod 5 mor. ob. zříz.), jíž jedině byl uložen zákonný závazek ke zřizování a rozšiřování hřbitova a staly se jím hřbitovy jak konfesionelní, tak i nekonfesionelní ústavy zdravotními. Avšak tím nebyly ani dosavadní hřbitovy konfesní povahy své jako ústavů také kultových zbaveny a nebylo znemožněno další zakládání hřbitovů jako ústavů kultových. Takové podléhají rovněž předpisům zdravotnickým, zejména i zdravotnickému dozoru státní správy, avšak řídí se jinak v mezích zákonů státních předpisy církevními a podléhají správě orgánů církevních (srov. na př. Budw. 361/1878, 8464/1895, dále výnos min. kultu z 22. května 1864 č. 14903 a výnos min. vnitra ze 14. ledna 1879 č. 16585). Konfesionelní povaha hřbitova — jak se podává ze svrchu uvedeného již skutkového stavu — není proto také vyloučena tím, jestliže obec zřizujíc hřbitov jako konfesionelní, měla na mysli i tehdejší a budoucí důvody a povinnosti zdravotní, neboť obec se tu pouze zákonně dovoleným způsobem zhostila povinnosti, která by jinak jedině ji stíhala.
Stížnost jest dále na omylu, domnívá-li se, že pro komunální ráz hřbitova svědčí fakt, že se obec zavázala jej udržovati, ježto kdyby prý šlo o hřbitov konfesní, dálo by se jeho udržování podle konkurenčního předpisu o hrazení nákladů církevních staveb a jich udržování. Jest sice pravda, že podle dvor. dekretu z 23. května 1834 č. 11237 pro Moravu (Sb. zák. prov. sv. 16 č. 50), který patrně stížnost má na mysli, mají hřbitov udržovati a rozšiřovati v prvé řadě ti, kdož vybírají poplatky za místa hrobová, resp. že dlužno hřbitovy konfesní považovati za součásti budovy kostelní a platí pro ně předpisy ohledně staveb kostelních a farních; leč ani toto ustanovení nevylučuje, aby někdo jiný závazek k udržování neb rozšiřování hřbitova nepřevzal, aniž by to ještě samo o sobě co měnilo na konfesionelním rázu hřbitova. To platí tím spíše, že i podle § 1 zák. z 2. dubna 1864 č. 11 z. z. mor., který v dů- sledku ustanovení cit. dvorského dekretu zde je i pro konfesionelní hřbitov směrodatný, »úhrada nákladů a udržování katolických budov kostelních.....postihuje především ty, kdož k tomu jsou zavázáni podle nadace, smlouvy nebo jinakého právního titulu«, podle nichž řídí se i způsob a míra plnění. Takovou »nadací, smlouvou neb jiným právním titulem« jest v daném případě i usnesení obecního zastupitelstva z 19. června 1910, převzaté do základní a dotační listiny z r. 1911, spolu s usnesením z 2. dubna 1911 a děje se tedy i zde udržování hřbitova ve smyslu § 1 mor. konkurenč. zák.
Nemění-li však na konfesionelní povaze hřbitova nic fakt, že se obec zavázala hřbitov udržovati a rozšiřovati, pak tím méně může tu co měniti, je-li tento závazek jen podmínečný, totiž pokud obec zůstane knihovní vlastnicí nemovitosti hřbitovní, a stížnost proto mylně vykládá ve svůj prospěch tuto spojitost převzatého závazku k udržování hřbitova s knihovním vlastnictvím obce. Neboť není-li konfesionelní povaha hřbitova — jak judikaturou i dřívější konstantně bylo uznáváno (srov. na př. Budw. 361/1878, 1411/1882, 12770/1899) — ještě dotčena pouhým faktem, že obec jest knihovní vlastnicí hřbitova, ježto bez újmy takových soukromých práv může tu býti věnování pro církevní účely, pak není dotčena tím spíše tehdy, předpokládá-li se možnost, že obec tohoto vlastnictví jakkoliv pozbude a stanoví-li se, že v tom případě odpadá povinnost obce k udržování a rozšíření hřbitova. Naopak toto ustanovení, obsažené v usnesení z 19. června 1910 a převzaté do základní a dotační listiny z r. 1911, svědčí pouze o tom, že úhrada příslušných nákladů, která se zatím řídí předpisem § 1 zák. č. 11/1864 mor. z. z., dála by se v případě, že obec by knihovního vlastnictví hřbitova jakkoli pozbyla, či se vzdala, beze všeho dalšího podle ustanovení cit. dvor. dekretu z r. 1834 (těmi, kdo vybírají poplatky za místa), resp. podle § 2 a násl. zák. č. 11/1864, tedy předpisy o konkurenci při katolických kostelních stavbách.
Mylným jest konečně i názor stížnosti, že pro posouzení sporné otázky jest právně bez významu okolnost, že faráři bylo ponecháno právo stanoviti a vybírati poplatky za hrobová místa. Naopak jde tu a to i ve smyslu dřívější již judikatury (srov. Budw. 12770/1899) o jednu ze směrodatných právě okolností, jíž projevena spolu s jinými vůle, aby hřbitov byl konfesionelní, ježto tu jde o část disposičního práva a správy hřbitovní, svědčící pro věnování k účelům církevním. To pak tím spíše, jelikož — jak sama st-lka v řízení správním a i nyní ve stížnosti doznala — vybírání poplatků mělo se díti ve prospěch farního kostela, neboť to svědší právě o tom, že se tu ke hřbitovu pohlíželo jako k součásti příslušenství kostela, tedy co do užitku z něho jako součásti jmění kostelního, čili ve smyslu cit. dvor. dekretu z r. 1834 a § 2 mor. konkurenčního zákona z r. 1864, jakož i výnosu min. kultu z 22. května 1864 č. 14903, jako ku hřbitovu věnovanému k účelům církve řím.-kat.

Citace:

Č. 10536. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 955-959.