NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

U zubaře.

(Krajský soud v Mor. Ostravě.)

Václava Kopečka znají moravské soudy dobře. Vždycky čas od času poskytnou mu bezplatné zaopatření. Nedávno byl opět odsouzen pro menší krádež na dva měsíce, ale žádal za odklad trestu.
„Proč nechcete nastoupit hned?“ tázal se státní zástupce.
„Podívají se jen, pane návladní, na moje zuby. Vždyt to mám všecko shnilé, nemůžu s tím už existovat. Začal jsem chodit k zubaři, tak to musím dodělat.“
Pan státní ustrnul se nad ubohými kořeny Kopečkových zubů a nenamítal ničeho proti odkladu, který mu soudce také na jeden měsíc povolil.
Na to Kopeček navštívil jistého zubaře. „Když vás to bude bolet,“ řekl mu doktor, „zdvihněte levou ruku!“ — „Jak to?“ odpověděl Kopeček, „tomu nerozumím!“ — „Takto,“ řekl doktor a zdvihl ruku sám. Ucítil pak v kapse svého lékařského kabátu nějaký šum, ale nevěnoval tomu pozornosti. I chopil se kleští a tahal Kopečkoví jeho staré, zetlelé, červivé a hrozné kořeny. Kopeček slíbil, ze přijde druhého dne opět a že všechno zaplatí najednou. Ale nepřišel. Nebylo mu to dosti dobře možno, poněvadž byl se ho byl pan doktor jistě ptal, neví-li, kdo mu vytáhl z lékařského kabátu 150 Kč, které doktor obdržel od pacienta právě před tím, než přišel do ordinace Kopeček.
Toho dne však, když šel lékař oznámiti krádež policejnímu komisaři, přihodila se zajímavá věc. Co tak čekal pan doktor na sepsání protokolu, vešli do místnosti strážník, jakási žena z lidu a — Kopeček. Ten však nebyl by vešel, kdyby ho strážník nedržel pod loktem, a vůbec by nebyl odpovídal, kdyby žena z lidu neztropila křik, kam dal její portmonku s celou stokorunou. A žena udala, že, jdouc do trhu nakupovali, ucítila před jedním stánkem s mrkví, jak se jí nějaká ruka žene do tobolky. Může odpřisáhnouti, že to byla Kopečkova.
Teď již nebylo třeba zvláštního podezření. Také lékař poznal pacienta a ubezpečil slavné úřady, že nikdo jiný nemohl mu peníze z kapsy vzít, než právě přítomný muž, který ani mnoho nezapíral. „Možná dost,“ povídal, „že jsem do tej kapce chmát, ale esli sem něco vzal, skoro ani nevím. Já byl nepríčetnej vod tý bolesti.“ A nabízel svědky, že celou noc pil rum, poněvadž se mu ty kořeny v hubě obracely.
Soud ovšem, přihlížeje k ženě z trhu a k nechvalné minulosti bývalého kamnáře svědky nepřipustil.
„Že vám není stydno: jdete od soudu, kde jste pro krádež odsouzen, a kradete opět!“ domlouvali mu.
„Jakýpak styzení,“ opáčil Kopeček. „Vono to zadarmo jistě nebude. Já to vodpykám!“ To konečně tušil Kopeček jistě dost dobře. Ke dvěma měsícům, které má, přidali ještě dalších deset měsíců těžkého žaláře.

Citace:

U zubaře. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 28, s. 337-338.