Čís. 14782.

K § 16 zák. čís. 57/90 ř. zák.
Služební poměr rabína; jeho zrušení výpovědí.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1935, Rv I 1956/35.)
Žalobce byl služební smlouvou ze dne 4. července 1929 ustanoven rabínem žalované náboženské obce. Podle této smlouvy příslušelo oběma stranám právo zrušili služební poměr po uplynutí každého kalendářního čtvrtletí výpovědí nejméně šestinedělní před uplynutím čtvrtletí napřed danou. Podle stanov žalované náboženské obce (§ 38) schválených správním úřadem, jest rabína ustanovili písemnou smlouvou na delší dobu, při čemž lhůta výpovědní pro obec náboženskou nesmí býti kratší než šest měsíců. Přípisem žalované ze dne 28. prosince 1933 byla žalobci podle usnesení představenstva schváleného ve schůzi zesíleného představenstva náboženské obce dána výpověď dnem 15. února 1934 ku dni 31. března 1934. Žalobou domáhá se žalobce zaplacení služného za měsíce duben, květen a červen. Prvý soud uznal, že se služební poměr žalobcův skončil dnem 31. března 1934 a žalobu na zaplacení požadovaného služného zamítl. Odvolací soud odvolání vyhověl, vysloviv, že služební poměr žalobcův a žalované dosud trvá.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Představenstvo, zesílené představenstvo a starosta jsou zastupující a správní orgánové náboženské obce (§ 5 stanov). Do oboru působnosti zesíleného představenstva náleží mimo jiné ustanovovali, dávati do výslužby a propouštěti rabína (§ 32 a § 34 stanov) a tedy zřejmě i výpověď služebního poměru. Starosta je podle § 23 g) stanov povolán, by vykonával usnesení představenstva a zesíleného představenstva obce náboženské. V § 16 zákona ze dne 21. března 1890 čís. 57 ř. z. bylo stanoveno, že služební poměr funkcionářů náboženské obce židovské jest ve stanovách upraviti tak, aby rabíni byli ustanoveni na delší dobu, a postarali se o to, by nebyli propuštěni neoprávněně. V důvodové zprávě k tomuto předpisu se praví, že jím má býti vyslovena jenom zásada, že však, ježto jde o služební poměr mezi obcemi a jejich zaměstnanci, tudíž o záležitost autonomního oboru působnosti, bylo ponecháno provedení této zásady úpravě ve stanovách. Stanovy žalované náboženské obce obsahují pak v § 38 zmíněné ustanovení. Rabín jest definitivním zaměstnancem náboženské obce a může býti proto propuštěn jen z určitých ve stanovách uvedených důvodů (§ 41 stanov). Byla-li ve služební smlouvě se žalobcem sjednané vymíněna šestinedělní výpověď, místo stanovami dovolené aspoň šestiměsíční a byla-li podle této smlouvy dána žalobci šestitýdenní výpověď, vybočili zástupci žalované náboženské obce při těchto právních úkonech z plné moci jim stanovami udělené a byla proto i šestinedělní výpověď žalobci daná podle stanov bezúčinná a jeho služební poměr nebyl by jí platně zrušen a žalobce by mohl se domáhati na israel. náboženské obci, by mu platila příjmy služební smlouvou stanovené (§ 40 stanov), jejichž výše v souzené věci nebyla ani spornou. Než žalovaná obce také namítala a dokazovala, že žalobce danou mu výpověď ku dni 31. března 1934 sám uznal za účinnou a že se zrušením služebního poměru tohoto dne souhlasil. Stranám není zabráněno, aby služební poměr zrušily dohodou i před uplynutím výpovědní lhůty ve stanovách určené, zvláště když žalobce byl i podle stanov oprávněn zrušiti služební poměr kratší lhůtou výpovědní. Přednes žalované o tomto souhlase žalobcově je tedy důležitý pro posouzení věci. První soud zjistil, že žalobce uznal dopisy zaslanými žalované náboženské obci zrušení svého služebního poměru dnem 31. března 1934. Toto zjištění napadl žalobce v odvolání odvolacím důvodem nesprávného hodnocení důkazů a bylo tedy věcí odvolacího soudu, aby tento odvolací důvod vyřídil a učinil potřebná skutková zjištění. Pokud to odvolací soud opomenul a napadený rozsudek se dotyčným přednesem neobíral, jest mu právem vytýkán rozpor se spisy i neúplnost řízení (čís. 2 a 3 § 503 c. ř. s.). Řízení není tedy zralé k rozhodnutí (§ 510 c. ř. s.). Kdyby odvolací soud na podkladě nového jednání dospěl k závěru, že žalobce uznal mu danou výpověď za účinnou a projevil souhlas se zrušením služebního uoměru dnem 31. března 1034, nebyla by žalobní žádost již z tohoto důvodu opodstatněna. Nedojde-li odvolací soud k tomuto závěru, bude se mu ještě zabývati dosud nevyřízenou částí odvolání, v níž žalobce napadá zjištění prvého soudu, že mu žalovaná náboženská obec po 31. březnu 1934 nesvěřila již výkon funkce rabína (konání bohoslužby), z čehož usoudil první soud, že výpověď nebyla dodatečně zrušena, jak to tvrdil žalobce ve svém přednesu.

Citace:

č. 14782. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 927-929.