NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Č. 352.

Úřednictvo: * Zákonem ze dne 2. listopadu 1918 č. 6 sb. z. a n. bylo vysloveno, že pensionování úředníků soudcovských může se po dvě léta státi dle těchže předpisů, dle jakých se provádí pensionování jejich v případě změn v organisaci soudní.
(Nález ze dne 10. března 1920 č. 1850.)
Věc: Dr. Šimon Sl., okresní soudce v M., proti ministerstvu spravedlnosti v Praze o přeložení na trvalý odpočinek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ministerstva spravedlnosti v Praze ze dne 23. června 1919 č. 13005/19 byl stěžovatel ve smyslu zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 6 sb. z. a n. přeložen z moci úřední na trvalý odpočinek a bylo mu výslužné vyměřeno 71·2 proc. jeho posledního platu 5400 K a poměrnou částí jeho aktivitního přídavku 560 K, celkem z 5960 K částkou 4243 K 52 h, dále s výpomocí pensistů 984 K a 50 proc. drahotním přídavkem 1110 K, úhrnem tedy částkou 6337 K 52 h.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná vytýká tomuto rozhodnutí nezákonnost, protože důvodem pensionování jsou pouze nepravdivé zprávy dřívějšího představeného stěžovatelova J. W. o duševní a tělesné nezpůsobilosti stěžovatele k zastávání služby, proti stěžovateli však nebylo po rozumu čl. 6 zákl. zák. stát. ze dne 21. prosince 1867 č. 144 ř. z. provedeno řízení disciplinární, nýbrž zvolen nepřípustný odkaz na zákon ze dne 2. listopadu 1918 č. 6 sb. z. a n. Čl. 6 stát. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 144 ř. z. může býti zrušen jen novým stát. zákl. zák. Zákon ze dne 2. listopadu 1918 č. 6 sb. z. a n. nebyl vydán jako zákon o změnách v organisaci soudů dle posl. odst. zmíněného čl. 6, neboť mluví jen o době, ve které má organisace soudů býti nařízena, totiž do 2 let po vyhlášení zákona toho, sám však takovou organisaci nenařizuje. Nejde také vůbec o žádnou novou organisaci soudnictví, neboť zá konem ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. byla uznána platnost všech dosavadních zákonů a nařízení staré monarchie, vnitřní a vnější zařízení soudů tedy ponecháno rovněž v platnosti a odpadá proto potřeba jakékoli organisace soudů. Zavedení české řeči jako vnitřní úřední řeči u soudů není žádnou organisací a nedotýká se také stěžovatele, který má nejpotřebnější znalost jazykovou.
Naříkané rozhodnutí je také v rozporu s nařízením o všeobecné povinnosti pracovní v československé republice do 60. roku, neboť stěžovateli je teprve 58 let. V každém případě měl býti dříve vyslechnut a jeho zdravotní stav měl býti úředně zjištěn, neboť jen neodstranitelná nezpůsobilost k službě odůvodňuje přeložení do výslužby (§ 79 služ. pragm.). Dosud byli z úřadu pensionováni jen soudci, kteří překročili 60. rok svého věku a odbyli plnou dobu služební, takže je nestihla žádná újma majetková. Odůvodňuje-li se pensionování stěžovatelovo organisací soudů, měly mu přiznány býti plné požitky aktivní, protože na akci této nemá viny a mohla by se provésti, i kdyby zůstal ve službě.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodnutí o stížnosti z těchto úvah:
Dle čl. 6 zákl. zák. stát. ze dne 21. prosince 1867 č. 144 ř. z. o moci soudcovské (čl. 2 zák. ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n.) smějí býti soudcové proti své vůli dáni do výslužby jen soudním usnesením v případech a formách určených zákonem vyjímaje toliko případ, že toho vyžadují změny v organisaci soudců.
Stejná zásada byla vyslovena také v § 50 zák. ze dne 21. května 1868 č. 46 ř. z. (discipl. zákon pro úřed. soudcovské).
Stěžovatel má ovšem za to. že výjimka právě zmíněná, totiž případ změn v organisaci soudní nenastal a že tudíž také není zákonem odůvodněno, aby bylo vysloveno jeho pensionování bez provedení předepsaného řízení disciplinárního čili bez řádného zjištění jeho nezpůsobilosti k službě. Ale názoru jeho nelze přisvědčiti. Zákon ze dne 2. listopadu 1918 č. 6 sb. z. a n., jehož platnost jako zákona řádně publikovaného nejvyšší správní soud přezkoumávati není povolán, stanoví výslovně, že doba 2 let po vyhlášení jeho (které se stalo dne 4. listopadu 1918) platí pro řádné soudy 1. a 2. instance za dobu jejich organisace ve smyslu 3. odst. čl. 6 stát. zákl. zák. o moci soudcovské ze dne 21. prosince 1867 č. 144 ř. z. Tím byla jasně prohlášena vůle zákonodárcova zavésti takový právní stav, jaký by dle odst. 3 čl. 6 cit. zák. platil, kdyby byly zavedeny změny v organisaci soudů; vstupuje tedy v platnost zmocnění justiční správy v zákoně onom založené, dávati soudce do výslužby proti jejich vůli i bez soudního usnesení a mimo případy a formy v zákoně disciplinárním stanovené (odst. 2. čl. 6 cit. zákl. zák. stát.) t. j. i mimo případ jejich tělesné nebo duševní nezpůsobilosti k službě (§ 50 disc. zák. soudc.) a mimo případ trestu disciplinárního (§ 6 b téhož zák.).
Když tomu tak, nemají významu vývody stěžovatelovy týkající se jeho tělesné a duševní způsobilosti konati služby i nadále. Také poukaz na § 79 služ. pragm. není nijak odůvodněn, protože předpis ten, platný ovšem i pro soudcovské úředníky (čl. 1. služ. pragm.), jedná pouze o nároku úředníkově, odejíti do výslužby, nikoliv o podmínkách, za jakých správa státní může úředníka pensionovati. K námitce stěžovatelově, že měl dle § 82 služ. pragm. býti předem slyšen, než byl dán do výslužby, dlužno podotknouti, že tento předpis zákonný pro úředníky soudcovské neplatí (čl. 1., odst. 3 služ. pragm.). Ale ani analogické použití jeho není přípustno, neboť § 82 služ. pragm. vztahuje se jen na pravidelné případy pensionování úředníků, nikoli na dání do výslužby v případě změn v organisaci soudů.
Že by v takovémto případě mohl pensionovaný, který na akci nemá viny, činiti nárok na plné požitky aktivní jako výslužné, i když nedovršil ještě potřebný počet let služebních, jak tvrdí stěžovatel, nelze odůvodniti žádným předpisem zákonným. Pokládá-li však stěžovatel za věc slušnosti, aby mu plné požitky byly jako výslužné přiznány, dlužno k tomu poukázati, že nejvyšší správní soud je příslušným rozhodovati pouze v případech, kde někdo tvrdí, že byl ve svých právech porušen nezákonným rozhodnutím neb opatřením úřadu správního (§ 2 zák. o spr. s.), takže je stížnost k němu pro domnělé porušení zásad ekvity nepřípustná.
Ježto tedy stížnost není v žádném směru odůvodněna, bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 6377. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 430-435.