Z extradičních rozhodnutí ministerstva spravedlností.
(Srov. Právník 1935, str. 316; Právník 1936, str. 31, 390, 665.)
17. Rozsah reextradice z ČSR. do ciziny je vázán na rozsah
souhlasu daného к reextradici státem původní vydání povolivším.
(Přepad »Arba«, č. 22.092/36—18 min. sprav.)
Dekretem z 19. prosince 1935 rozhodlo ministerstvo spravedl-
nosti podle § 476 tr. por. a úmluvy mezi ČSR. a královstvím Ru-
munským ze 7. května 1925 o vydávání zločinců a právní pomoci
ve věcech trestních, č. 172/1926 Sb. z. a n., aby rumunský státní
příslušník X byl vydám vládě rumunské ke stíhání pro přečin
násilí proti orgánu vrchnosti a přečin úplatkářství. Provedení vy-
dání bylo podle čl. 11. cit. úmluvy odročeno na dobu, až si X od-
pyká trest žaláře jednoho rotou, uloženého mu československým
soudem.
Dříve nežli si tento trest odpykal, uprchl odsouzený z česko-
slovenské vězeňské nemocnice. Byl na něho vydán zatykač a na
základě jeho byl zatčen v lednu 1936 v Budapešti. Československo
ihned požádalo vládu maďarskou o vydání X к odpykání zbytku
trestu, uloženého mu v ČSR. pro zločin podvodu. Avšak také Ru-
munsko požádalo vládu maďarskou o vydání téže osoby ke stíhání
pro přečin násilí .proti orgánu vrchnosti a přečin úplatkářství.
V souhlase s maďarsko-rumunskou extradiční úmluvou ze 16. dub- na 1924 dala vláda maďarská při střetu extradičních žádostí před-
nost československé žádostí, neboť se týkal těžšího trestného
činu a dekretem z 11. dubna 1936 povolila vydání X z Maďarska
do ČSR. к odpykání zbytku trestu. Současně udělila vláda maďar-
ská svůj souhlas к dalšímu vydání X z ČSR. do Rumunska (k re-
extradici), avšak jen ke stíháni pro přečin úplatkářství, nikoli pro
přečin násilí proti orgánu vrchnosti.
Ministerstvo spravedlnosti uvážilo takto : Byť československo-
maďarský extradiční styk není dosud upraven smlouvou, platí
v něm navzájem (§ 474 tr. por.) závazně zásada výlučnosti; srov.
extradiční rozhodnutí č. 15, Právník 1936, str. 671. К obsahu zá-
sady speciality náleží omezení výsostného práva československého
nie jen po stránce trestně-právní, nýbrž i extradičně-právní. (Práv-
ník 1932, str. 595, 657.) Je tedy československé právo reextrado-
vaití vázáno na souhlas vlády povolivší původní vydáni. Proto
reextradovati rumunského státního příslušníka X možno do Ru-
munska jen se souhlasem vlády maďarské a pouze v mezích je-
jího souhlasu.
Z těchto důvodů změnilo ministerstvo spravedlnosti svůj pů-
vodní vydávací dekret и 19. prosince 1935 tak, že povolilo re-
extradici X z ČSR. do Rumunska jen ke stíhání pro přečin úplat-
kářství.
18. Uplatňuje-li cizí vláda svůj smluvní extradiční nárok,
nutno o její žádosti rozhodnouti. Extradice v poměru к vypovědění
je silnější titul. (Případ »Arba«, č. 56.780/35—18 min. sprav.)
Vláda rumunská požádala řádně doloženou žádostí o vydání
svého státního příslušníka X ke stíhání pro trestné činy spáchané
v Rumunsku. Její žádost, která došla pořadem diplomatickým,
byla zaslána krajskému soudu v zemi Podkarpatoruské к řízení
podle § 476 'tr. por. a extradiční úmluvy československo-rumunské,
č. 172/1926 Sb. z. a n. Krajský soud, aniž provedl řízení o vydání,
předložil spisy ministerstvu spravedlnosti s vyjádřením, že rumun-
ská extradiční žádost je bezpředmětná, poněvadž X jako zločinec
z povolání byl již dříve československými soudy i administrativ-
ními úřady pravoplatně z ČSR. vypověděn, a že nyní po odpykání
tuzemského trestu bude opět provedeno jeho vypovědění do
Rumunska.
Ministerstvo spravedlnosti však vrátilo spisy krajskému soudu
s úpravou, aby zahájil a pokračoval v řízení o vydání podle § 476
tr. por. a československo-rumunské extradiční úmluvy. O každé
řádně doložené extradiční žádosti je nutno — leč by se vydání
jevilo již předem nepřípustným (odst. 1, § 476 tr. por.) — zavěsti
zákonem předepsané řízení o vydání (§§ 476, 474 tr. por., § 9·
slov. tr. z.) ke zjištění, je-li dána smluvní extradiční povinnost..
Na tom nic nemění, že bylo již jednostranným aktem vysloveno
vypovědění téže osoby z ČSR. Rumunská vláda má ex contractu
extradiční nárok a uplatňuje-li jej, je nutno o tomto jejím nároku
a návrhu rozhodnouti. Osoba extradovaná je chráněna zásadou. výlučnosti, osoba vypověděná však nikoliv (Právník 1932, str. 682).
Nerozhodnouti o extradiční žádosti a provésti jen vypovědění, bylo
by také pro tu kterou osobu neodůvodněným zbavováním imunity,
vyplývající z principu výlučnosti a Obcházením extradičního práva,
a řízení. Exfradice v poměru к vypovědění je titul silnější. Je-li
extradice povolena, pak arci odpadá provedení vysloveného vypo-
vědění. Ale vyslovené vypovědění, byť není provedeno, má také
právní význam, neboť osoba extradovaná a vypověděná, vrátí-li
se později do ČSR., stíhá se pro reversi. Jinak vyslovené vypově-
dění není důvodem pro odepření vydání a zejména nebrání tomu,
aby 'bylo zavedeno i řízení o vydání podle § 476 tr. por.
19. Vydávacím deliktem není konexní delikt vojenský,
t. j. obecný trestný čin, jenž je s ryze vojenským deliktem v ta-
kové souvislosti, že je přímo prostředkem к jeho spáchání. (Pří-
pad »Geiger«, č. 38779/36-18 min. sprav.)
Maďarská vláda požádala o vydání svého státního přísluš-
níka X ke stíhám pro zločin krádeže fotografického přístroje,
spáchané v Maďarsku dne 17. září 1934 na škodu spoluvojína;
žádost byla doložena zatykačem honvédske soudní stolice. Řízení
o· vydámí konalo se u krajského soudu na Slovensku podle § 476
tr. por. a bylo v něm zjištěno, že X je vojenský zběh, jenž od svého
vojenského tělesa zběhl z Maďarska dne 18. září 1934, tudíž den
po 'krádeži. Fotografický přístroj odcizil a prodal X jen proto, že
neměl peněz na útěk do ciziny; prodal jej ještě v Maďarsku a
peněz užil na cestu do Jugoslávie. Zaplatil z nich jízdu autobusem
na státní hranice a odměnu neznámému člověku za převedení přes
hranice. Jeho matka bydlela daleko, takže neměl možnost ani kdy
opatřiti si od ní peníze к provedení zběhnutí do ciziny.
Krajský soud podal podle 8. odst. § 476 tr. por. zprvu dopo-
ručující, později nedoporučující dobré zdání s návrhem, alby vy-
dání bylo odepřeno.
Ministerstvo spravedlnosti uvážilo takto: X jako vojenský
zběh je stíhán ve státě vyžadujícím pro zločin zběhnutí, t. j. ryze
vojenský delikt, jenž podle vydávacích smluv a zvyklostí ( § 9 slov.
tr. z.) není deliktem vydávacím. I v extradičním styku s Ma-
ďarskem jakožto státem nesmluvním platí vzájemnost (§ 474 tr.
por.), že ryze vojenské delikty jsou z vydání vyloučeny. Krádež
fotografického přístroje spoluvojínovi je sama o sobě trestným
činem obecným a tedy vydávacím. Avšak krádež, které se X do-
pustí den před spácháním deserce, je s tímto ryze vojenským
zločinem v takové souvislosti, že je přímo prostředkem
ke spáchání zběhnutí. Jde tedy o 'tak zvaný konexní delikt vojen-
ský, jenž podle ustálené československé extradiční praxe1) je
deliktem neextradičním. Posouditi pak, zda jde o trestný čin této
povahy, přísluší výlučně státu dožádanému. Jako konexita poli-
1 ) Stejně na příklad v konkrétním exbradičním případě »Bonos« ·
č. 42.949/34-18 min. sprav. ; srov. také Věstník spol. pro právo trest..
1934, str. 16. tickýc'h deliktu je podie smluvního2) i obecného práva vydávacího
výhradně posuzována státem dožádaným, tak platí taitáž zvyklost
i o konexnich deliktech vojenských, jež se řadí к výjimkám z vy-
dávací povinnosti pro povahu trestného činu.
Z těchto důvodů rozhodlo ministerstvo spravedlnosti podle
§ 476 tr. por., aby X nebyl vydán do Maďarska ke stíhání pro
zločin krádeže, neboť tento sice obecný trestný čin byl spáchán
v souvislosti s deserei, deliktem to ryze vojenským a tudíž ne-
extradičním, a to v takové souvislosti, že byl přímo prostředkem
ke spáchání zběhnutí.
20. Dočasné vydání není ústavem jen smluvního vydávacího
práva, nýbrž i zvyklostí v obecném právu vydávacím. I v extradič-
ním styku s Německem je skutečnou vzájemností, že se dočasné
vydání povoluje navzájem mimo rámec smluvní povinnosti. (Pří-
pad »Balzer«, č. 34.353/36—18 min. sprav.)
К žádosti německé vlády bylo dne 23. března 1936 povoleno
vydání z ČSR. říšskoněmeCkého státního příslušníka X ke stíhání
pro trojnásobný zločin vraždy podle §§ 211, 249, 251, 73, 74 něm.
tr. zák. spáchaný v Německu v r. 1928. Provedení vydání bylo
podle čl. 7 československo-německé extradiční smlouvy, č. 230/1923
Sb. z. a n. odročeno, neboť si X odpykával v ÖSR. trest tříletého
těžkého žaláře, který měl skončiti teprve v dubnu 1938.
Notou z 29. dubna 1936 požádal, říšský ministr spravedlnosti
v Berlíně, aby X byl z ČSR. dočasně vydán do Německa к pro-
vedení trestního řízení pro trestné činy, pro které byla již extra-
dice z ČSR. dříve povolena. Zároveň bylo dáno reciproční pro-
hlášení a ujištění zpětné dopravy i úhrady všech výloh. Za důvod
dočasného vydání bylo uvedeno, že německá justice má naléhavý
zájem na tom, aby X byl v Německu co nejdříve souzen, když jde
o trestné činy spáchané již v r. 1928, takže od spáchání uplynula
značná doba. Při dalším průtahu trestního řízení lze se obávati,
že by se jakost svědeckých výpovědí zhoršila na úkor spravedli-
vého rozsouzení věci.
Poněvadž dočasné vydání je toliko odrůdou řádného vydání,
takže o něm, jakožto o vydání mimořádném, platí všechna pra-
vidla řádné extradice, byla německá žádost o dočasné vydání
zaslána příslušnému soudu na Moravě к řízení podle § 59 tr. ř.
Radní komora učinila návrh, aby X nebyl do Německa do-
časně vydán, poněvadž § 401 a) tr. ř. dovoluje přerušení výkonu
trestu, nepřesahujícího jednoho roku, na dobu nejvýše 8 dnů, a to
jen v případě úmrtí neb naléhavé události rodinné.
Vrchní soud se usnesl nevyhověti německé žádosti o dočasné
vydání, poněvadž trest byl již nastoupen a přerušení trestu, spo-
jeného s dočasným vydáním do Německa, nepřipouští ustanovení
§ 401 a) tr. ř. Extradiční smlouva s Německem nemá ustanovení
2) Na př. čl. 4, č. 4 extr. úmluvy s Belgií, č. 79/1928; čl. 46,
posi. odst. smlouvy a Jugoslávií, č, 146/1924; čl. 34, č. 2 smlouvy a Pol-
skem, č. 5/1926 Sb. z. a n. o dočasném vydání a proto na ně nelze vztahovati zajištění vzájem-
nosti podle čl. 1. cit. smlouvy. Tato extradiční smlouva obsahuje
nejvyšší míru povinností oběma státy převzatých a nelze je via
facti rozšiřovati a výsostných práv státu se vzdávati.
Ministerstvo spravedlnosti uvážilo takto: Instituce dočasného
vydání není obsažena expressis verbis v naší extradiční smlouvě
s Německem, č. 230/1923 Sb. z. a n. Nemáme proto smluvní po-
vinno s t i dočasné vydání do Německa povoliti. Jiné naše extra-
diční smlouvy ústav dočasného vydání již výslovně obsahují, jako
na př. čl. 12 extradičních úmluv s Bulharskem č. 55/1927 Sb. z. a
n., s Estonskem č. 133/1927 Sb. z. a n., s Lotyšskem č. 68/1927
Sb. z. a n., s Řeckem č. 42/1929 Sb. z. a n. nebo čl. 11 extradiční
úmluvy s král. Rumunským č. 172/1926 Sb. z. a n. atd.3)
Avšak dočasné vydání není institucí toliko smluvního
vydávacího práva, nýbrž je zvyklostí i v obecném právu
vydávacím. Proto povolujeme dočasné vydání také v extradičním
styku s oněmi státy, s nimiž dosud republika nesjednala formální
extradiční smlouvu, jako na př. s Maďarskem nebo Rakouskem.
Tak ve Sděl. 49/1933, vyhlášeném ve Věstníku ministerstva spra-
vedlnosti bylo oznámeno soudům, že podle verbálních not z 21.
dubna 1933 vyměněných mezi vládou československou a maďar-
skou bude počínajíc 1. květnem 1933 povolováno za podmínky
vzájemnosti dočasné vydání provinilců. Podobně byla povoleno a
provedeno do Rakouska dočasné vydání v konkrétním případě
»Reisz«, kdy ministerstvo spravedlnosti výnosem z 29. října 1929,
č. 39.856/29—18 schválilo podle § 59 tr. ř. povolující usnesení
vrchního soudu v Praze z 22. října 1929, č. j. Nt 4826/29—3. Ne-
formální dohoda s Rakouskem publikovaná výnosem č. 5/1919 Věst.
nemá sice žádného ustanovení o dočasném vydání, avšak ani vídeň-
ské ministerstvo spravedlnosti, ani československé ministerstvo
spravedlnosti, ani vrchní soud v Praze neměly pochybností,
že dočasné vydání je přípustné. Tím spíše je přípustné ve
styku se smluvními státy, byť smlouva s nimi neobsahuje vý-
slovného ustanovení o dočasném vydání. Extradiční smlouvy vůbec
určuijí toliko míru povinností, neomezují však nijak právo
vydati i mimo rámec smluvní povinnosti, arci jen, nebrání-li tomu
vnitrostátní zákonný předpis, na př. zákaz nevydávati své vlastní
státní příslušníky podle § 36 tr. zák. z r. 1852, po případě § 17 tr.
zák. čl. V/1878.4)
3) čl. 11, odst. 3. extr. úmluvy s Rumunskem zní: Mohl-li by
miti odiklad vydání podle zákonů státu dožadujícího v zápětí buď pro-
mlčení, nebo jiný vážný škodlivý účinek pro trestní řízení, lze povoliti
dočasné vydání vyžadované osoby, nejsou-li proti tomu závažné ná-
mitky a pod podmínkou, že vydaný bude vrácen, jakmile budou ve
státu dožadujícím skončeny úkony trestního řízení, pro něž osoba byla
dočasně vyžádána, öl. 19 posi. odst. cit. smlouvy stanoví dále: Státem
dožadujícím budou rovněž hrazeny výlohy, spojené s dočasným vydá-
ním a vrácením, zmíněným ve čl. 11, odst. 3. této úmluvy,
i) Kronberger, Řízení vyžadovací, 1931, str. 41. Nemecko ve svém extradičním zákoně z 23. prosince 1929
(RGBl. I, str. 239; 1930 I, str. 28) nemá výslovného ustanovení
o dočasném vydání, a to proto, že považuje dočasné vydání jen za
odrůdu řádné extradice, takže o dočasném vydání jakožto o vydání
mimořádném platí mlčky jinak pravidla pro vydání ř á d n é.5)
Až do r. 1931 mělo Němeoko v praxi při dočasném vydání pochyb-
nosti, zda říšskoněmecký občan, jenž byl z ciziny do Německa
dočasně vydán, může býti opět zpět dopraven do ciziny. Spolutvůrce
německého extradičního zákona Mettgemberg zastával názor, že
článek 112, odst. 3. německé ústavy nedovoluje zpětnou dopravu
německého občana z Německa do ciziny.0) Avšak říšský soud
v Lipsku v konkrétním případu »Utschig« zaujal opačné stano-
visko ve svém usnesení z 12. října 1931, č. 10 T В 5/31, XI 395/35,7)
taže od roku 1931 povoluje Německo dočasná vydání do ciziny
a také nám. Citované rozhodnutí lipského soudu bylo vyvoláno
československým extradi čním případem »Utschig«, kdy Českoslo-
vensko žádalo o dočasné vydání provinilce z Německa do ČSR.
Při této příležitosti bylo v říjnu 1930 dáno vládě německé česko-
slovenské reciproční prohlášení ad hoc, podobně jako v právě řeše-
ném .případě »Balzer« ujišťuje říšský ministr spravedlnosti vzá-
jemností a zpětnou dopravou na útraty němeoké vlády. Jde ©reci-
proční prohlášení v mezinárodním styku obvyklá.
Radní komora i vrchní soud zastávají názor, že s dočasným
vydáním je spojeno přerušení trestu a mají za to, že takové pře-
rušení trestu nepřipouští § 401 a) tr. ř., jenž dovoluje přerušiti
výkon trestu, nepřesahujícího jednoho roku, na dobu nejvýše
8 dnů jen při úmrtí nebo naléhavé události rodinné. Avšak předpis
§ 401 a) tr. ř. nemůže brániti dočanému vydání, neboť se na ně
nevztahuje. Přerušení výkonu .trestu podle § 401 a) tr. ř. má totiž
v zápětí dočasné propuštění na svobodu, kdežto při dočasném
vydání izůstává osoba nadále ve vazběive státě, do něhož bylo
dočasné vydání povoleno, a to .pro istát, jenž dočasné vydání po-
volil. Jako není třeba »přerušiti« trest při eskortě osoby jsoucí
v trestní vazbě při jejím předvedení к jinému domácímu soudu,
tak netřeba trest přerušovati ani, když jde o eskortovaní к cizo-
zemskému soudu (dočasné vydání), jenž je zavázán ihned za-
řídili zpětnou eskortu do ČSR., jakmile je skončen úkon, к němuž
bylo dočasné vydání do ciziny povoleno.
Nelze také přisvědčdti vrchnímu soudu, že se republika do-
časným vydáním vzdává svých výsostných práv. Dočasné vydání
znamená jen předčasné, avšak také pouze dočasné provedení vy-
dání, jež už dříve bylo povoleno v rámci smluvní povinnosti. Do-
časnost je vyjádřena zárukou zpětné dopravy do moci česko-
slovenské.
5) Mettgemberg, Deutsches Auslieferungsgesetz, 1930,
str. 125.
e) Mettgemberg, cit. místo str. 250.
7) Juristische Wochenschrift 1932, str. 2, 341. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi vytýká § 474 tr. por. jako
prameny vydávacího práva za prvé smlouvu, za druhé reciprocitu
a teprve na třetím místě zákonné předpisy. Není pochybností, že
reciprocita je na Slovensku a Podkarpatské Rusi dostatečným
titulem к povolování dočasného vydání, lhostejno jde-li o reci-
proční prohlášení jednou pro vždy dané, jako ve styku s Maďar-
skem podle Sděl. 49/1933, či o reciproční prohlášení daná ad hoc,
jako ve styku s Rakouskem nebo Německem. To však platí jen pro
oblast zákonného článku ΧΧΧΠΙ/1896, poněvadž v oblasti Glase-
rova trestního řádu z r. 1873 není reciprocita pro obor vydávacího
práva vytčena v žádném zákonném ustanovení. Trestní zákon
z r. 1852 v § 41 nadraďuje zákonnému vydávacímu právu jen
právo smluvní a stejně trestní řád z r. 1873 zmiňuje se v § 421,
ödst. 3. jen o smluvním právu vydávacím, nikoliv o reciprocitě.
Nutno však zdůrazniti, že ani trestní zákon, ani trestní řád v zemi
České a Moravskoslezské nezakazují vydávati do ciziny dočasně.
Poněvadž pak dočasné vydání není ničím jiným, než odrůdou řád-
ného vydání, nutno hájiti, že toto je zásadně přípustné tenkráte,
když jinak jsou splněny zákonné nebo smluví podmínky řádné
extradice. Aby se v budoucnosti nevyskytovaly podobné pochyb-
nosti, zejména nebrání-li dočasnému vydání vnitrostátní předpisy
o přerušení výkonu trestu, budeme miti v československém trest-
ním řádě výslovné ustanovení o přípustnosti upustiti od výkonu
trestu buď vůbec, nebo alespoň zatím (§ 468 osnovy ěsl. trestního
řádu z roku 1929, str. 393 odův.), čímž je právě pomýšleno i na
případy dočasného vydání do ciziny se zpětnou dopravou do ČSR.
Nejde tu o žádné přerušení trestu, nýbrž o dočasné »upuštění« od
výkonu trestu. Dobu ztrávenou ve vazbě na území a v moci cizí
státní výsosti nelze arciť započítati do trestu v ČSR., ale započí-
tává se do trestu v cizině uloženého.
I de lege lata musíme hájiti, že nejde o přerušení výkonu
trestu, jaké mají na mysli oba naše trestní řády, neboť osoba do-
časně vydaná zůstává i v cizím státě ve vazbě pro náš stát. Je-li
osoba dočasně vydaná v cizině pravoplatně odsouzena, nesmí cizo-
zemský soud vzíti ji do trest-u, nýbrž musí ji ihned vrátiti do ČSR.
Je-li osoba dočasně vydaná v cizině osvobozena, nesmí býti pro-
puštěna na svobodu, nýbrž ponechána ve vazbě a zpět eskortovaná
do ČSR., zvlášť v tomto případě pěkně vyniká, že držení takové
osoby ve vazbě v cizozemsku děje se pro stát dočasné vydání po-
volivší. Fakticky sice osoba dočasně vydaná přechází za hranicemi
do moci cizího státu, avšak právně zůstává Vlastně v naší moci.
Usnesení vrchního soudu, že dočasné vydání je do Německa
nepřípustné, je sice v rozporu s obecným právem vydávacím a se
Skutečnou vzájemností, panující mezi ČSR. a Německem, ale není
protizákonné. Protizákonné by bylo, kdyby dočasné vydání bylo
kryto smluvní normou, která z důvodu § 41 tr. zák. je i normou
zákonnou (rozh. č. 2095 vid. ®b.). Protizákonné by bylo také,
kdyby reciprocita byla pramenem vydávacího práva, a to v pořadí nadřaděmém zákonnému vydávacímu právu, jako je tomu v zemi
Slovenské a Podkarpatoruské (§ 474 tr. por.). Nelze proto proti
postupu vrchního soudu užiti zmateční stížnosti na zachování
zákona.
Ještě třeba uvážiti, zda bylo vůbec nutno provésti o německé
žádosti za dočasné vydání řízení podle § 59 tr. ř. Odpověď na tuto
otáizku dostaneme, když si uvědomíme, jalkou povahu má dočasné
vydání. Vyskytl se názor, že dočasné vydání je toliko akt právní
pomoci v užším slova smyslu. Toto stanovisko hájil bavorský vrchní
soud v konkrétním případě »Utschig« (Juristische Wochenschrift,
roč. 59, str. 2611). Avšak říšský soud v Lipsku se nepřipojil к to-
muto stanovisku (Juristische Wochenschrift, roč. 61, str. 2341).
Také v nauce hájíme, že dočasné vydání je toliko odrůdou řádného
vydání,8) a na téže myšlence jsou vybudovány také československé
extradiční úmluvy, na př. s Bulharskem, Estonskem, Lotyšskem,
Rumunskem, Řeckem atd., což je patrno již ze samého zařadění
instituce dočasného vydání v kapitole o extradici, nikoli v kapitole
o právní pomoci v užším smyslu. Poněvadž § 59 tr. ř. zavedl účast
soudů v řízení o vydání, dokonce v té formě, že vrchní soud není
činitelem poradním jako radní komora, nýbrž činitelem o vydání
se usnášejícím, je nutno, aby i v řízení o dočasném vydání bylo
postupováno tímže zákonným pořadem. Zákonné a smluvní před-
poklady vydání zkoumají a přípustnost řádné extradice vyslovují
soudy. Proto také podmínky dočasného vydání musí zkoumati
soudy a je na vrchním soudě, aby vyslovil, zda dočasné vydání je
v konkrétním extradičním případě přípustné či nikoliv. Kdyby
ministerstvo spravedlnosti samo rozhodovalo o žádostech za do-
časné vydání s opomenutím pořadu předepsaného § 59 tr. ř., bylo
by to v rozporu ze zákonem. Jen v případech na Slovensku a Pod-
karpatské Rusi rozhoduje na podkladě soudního dobrého zdání
ministr spravedlnosti sám i o dočasném vydání (§ 476 tr. por.),
kdežto v zemi České a Moravskoslezské má ministr spravedlnosti
toliko právo schvalovati podle § 59 tr. ř. soudní usnesení (roz-
hodnutí) nebo je neschváliti.
Z těchto důvodů neschválilo ministerstvo spravedlnosti usne-
sení vrchního soudu, nýbrž vrátivši mu spisy požádalo jej o nové
usnesení a ve výnose ze 30. července 1936, č. 34.353/36—18 uvedlo
v podstatě toto:
»Extradiční smlouvy vůbec a také extradiční smlouva
československo-němecfcá určuje toliko míru smluvní povin-
nosti, neomezujíc nijak právo vydati i mimo rámec této po-
vinnosti, nébrání-li tomu vnitrostátní zákonný zákaz.
Dočasné vydání není ústavem jen smluvního práva vy-
dávacího, nýbrž i zvyklostí v obecném právu vydávacím.
Proto platí i v extradičním styku mezi ČSR. a oněmi státy,
8) Mettgenberg, Deutsches Aiuslieferungsgesetz, 1930, str.
125; Reisner, Die Voraussetzungen der Auslieferung, 1932, str. 7,
27 ; Kronberger, Řízení vyžadovací, 1931, str. 40. asi
s nimiž dosud republika nes jednala formální extradiční smlou-
vu, jako na př. ve styku s Maďarskem nebo Rakouskem a pod.,
resp. ve styku s oněmi státy, s nimiž sice smlouva sjednána
byla, která však dosud nemá výslovného smluvního ustano-
veni o dočasném vydání.
V extradičním styku mezi ČSR. a říší Německou je sku-
tečnou vzájemností, že se dočasné vydání navzájem povoluje.
Tak povolila vláda německá dočasné vydáni v případě »Utschig«
pro krajský soud v Chebu, nebo v případě »Weiss« pro kraj-
ský soud v Jičíně, a již v říjnu 1930 bylo dáno vládě německé
československé reciproční prohlášení, podobně jako nyní
ujišťuje vzájemností říšský ministr spravedlnosti v notě
z 25. dubna 1936.
Předpis § 401 a) tr. ř. nemůže dočasnému vydání brániti,
neboť se na ně nevztahuje. Přerušení výkonu trestu podle
tohoto paragrafu má v zápětí dočasné propuštění na svobodu,
kdežto při dočasném vydání zůstává osoba nadále ve vazbě
i ve státě, do něhož dočasné vydání bylo provedeno, a to» pro
stát, jenž dočasné vydáni povalil. Účelem dočasného vydání,
jakožto extradice mimořádné, jest umožniti státu stihajícímu,
by provedl neodkladné úkony stíhací, nebo trestní řízení
vůbec pro čin, pro který byla již dříve povolena řádná extra-
dice, když v řízeni o vydání podle § 59 tr. ř. byly zjištěny
zákonné a smluvní podmínky vydání. Jako není třeba přerušiti
trest při eskortě osoby к převedení к jinému domácímu soudu,
tak netřeba přerušovati trefit ani, když jde o eskortovaní
к cizozemskému soudu, jenž je právně zavázán ihned provésti
zpětnou dopravu do ČSR. osoby dočasně vydané, jakmile je
skončen úkon, к němuž bylo dočasné vydání povoleno.
Dočasným vydáním nevzdává se republika svých výsost-
ných práv, nýbrž provádí předčasně, avšak také jen dočasně
vydání, povolené už dříve v rámci smluvní povinnosti, při
čemž je zaručena zpětná doprava do moci československé na
útraty státu dožadujícího.«
Nato vrchní soud předložil nové usnesení, jímž bylo dočasné
vydání do Německa povoleno a toto usnesení bylo minisitertvem
spravedlnosti schváleno podle § 59 tr. ř. Kronberger.
Členové sborů uniformované stráže bezpečnosti jsou oprávněni
vykonáva ti službu jen v policejním obvodu policejního úřadu (po-
licejního ředitelství), к němuž jsou služebně přiděleni. — Zaltroču-
je-li tedy člen sboru stráže bezpečnosti mimo policejní obvod
policejního úřadu, к němuž je služebně přidělen, z důvodu trestného
činu spáchaného mimo tento obvod, nejde o »výkon služby« podle
§ 81 tr. zák. — Užije-li však v takovém případě osoba podezřelá
z trestného činu vůči členu sboru stráže bezpečnosti proti ní za-