Čís. 8987

Ručení dráhy.
Meškal-li cestující neoprávněně na plošině vozu, nemůže se domáhati na dráze náhrady škody z úrazu, jejž při tom utrpěl.
(Rozh. ze dne 23. května 1929, Rv II 700/28.)
Žalobce spadl za jízdy vlaku s plošiny na trať a poranil se. Žalobní nárok na náhradu škody proti dráze neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalobní nárok jest vyloučen již skutkovým zjištěním, že žalobce stál na plošině za jízdy bez potřeby, v čemž s právního hlediska právem spatřovati jest výlučné zavinění žalobcovo. Nesejde na tom, čím žalobce způsobil, nebo — jak praví — zavinil, že se zábradlí otevřelo; jeho zavinění jest v tom, že bez potřeby za jízdy meškal na plošině, bez čehož by k úrazu nebylo došlo. Zaviněním jeho bylo by to i v tom případě, kdyby vlak byl skutečně býval přeplněn, protože v tom případě buď neměl vůbec vlaku použíti anebo měl se obrátiti na průvodčího a požádati ho o místo; neučiniv tak a zaujav o své újmě místo na plošině, ačkoli je to zakázáno, učinil tak na své nebezpečí. Že je pobyt na plošině jedoucího vlaku nebezpečný, může nahlédnouti každá dospělá osoba, to tím spíše, že je to také, jak je všeobecně známo, zakázáno. Žalobce jako dospělá osoba nepotřeboval býti proto na nebezpečnost pobytu na plošině zvláště ještě upozorňován a nemůže od dráhy žádati, by jeho bezpečnosti věnovala více pozornosti, než on sám, a marně se snaží přesunouti zde nebezpečí úrazu na dráhu, ježto prý její zřízenci pobyt cestujících na plošinách jedoucích vlaků trpí. Jest zcela zřejmo, že by se nemohl dovolávati podobných případů všeobecně, na př. u jiných vlaků, a rovněž nemůže ještě k zavinění dráhy stačiti, že snad u onoho vlaku někteří cestující na plošině zůstali a že jim v tom personál nezabránil, protože tu chybí bezprostřední příčinná souvislost. Že mu však průvodčí pobyt na plošině dovolil, nebylo tvrzeno, an žalobce sám uváděl, že k jeho vozu průvodčí ani nedošel. Že by bylo lze přičítati za zavinění již to, že vlak se dal do pohybu, aniž se personál přesvědčil o tom, že všichni cestující zaujali místo ve vlaku, nelze uznati správným, protože cestující mají nejen určitá práva, nýbrž i povinnosti se zřetelem na potřeby provozu a lze od nich očekávati, že již ve svém vlastním zájmu učiní jim zadost. Ostatně to všecko snad by mohlo přijití v úvahu, kdyby bylo zjištěno, že nejen vlak vůbec, nýbrž jmenovitě že i vagon, u něhož se nehoda stala, byl opravdu přeplněn, kterýž důkaz však nebyl proveden.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel poukazuje se především na důvody napadeného rozsudku, které odpovídají jak zjištěnému stavu věci, tak i zákonu. Mínění dovolatelovo, že předpis § 95 železničního provozního řádu (cís. nařízení ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. z roku 1852) mu nemusil býti znám, ježto jde o vnitřní služební předpis a žalobce na něj zřízenci žalovaného ani vyhláškami ve vozech ani výstražnými tabulkami nebyl upozorněn, jest zřejmě nesprávné, neboť řečený předpis není vnitřním služebním předpisem, nýbrž byl řádně vyhlášen. Ostatně jest meškání na otevřené plošině jedoucího železničního vozu, jak uvedl a správně odůvodnil soud odvolací, jednáním, které příčí se opatrnosti u každého rozumného člověka podle § 1297 obč. zák. předpokládané a nemůže proto ani z toho důvodu neznalost řečeného předpisu sprostiti žalobce, třebas je 70letým brusičem skla, povinnosti, by dbal této opatrnosti.

Citace:

č. 8987. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 737-738.