Č. 3186.

Závodní výbory: Fuse dvou průmyslových společností nemusí ještě míti za následek sloučení jejich továren v jednu hospodářskou jednotku a zřízení jediného závodního výboru.
(Nález ze dne 29. ledna 1924 č. 1504.)
Věc: Rudolf D. ve V. (adv. Dr. Leop. Langer z Prahy) proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech v Praze o zřízení závodního výboru.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: K podané stížnosti, že firma Českomoravská-Kolben odpírá zřízení zvláštního závodního výboru ve své továrně v Praze-VIII., a tvrdí, že má býti zřízen závodní výbor společný s její továrnou ve Vysočanech, rozhodla rozhodčí komise v Praze nař. nálezem, že stížnosti se nevyhovuje, poněvadž továrna v Praze VIII. není samostatným závodem ve smyslu zák. o záv. výborech, aby v ní mohl býti zřízen závodní výbor.
Nález svůj odůvodnila rozhodčí komise takto: »Nynější firma Českomoravská-Kolben vznikla fusí dvou samostatných závodů a to První Českomoravské továrny na stroje v Praze VIII. a Elektrotechnické společnosti dř. Kolben a spol. ve Vysočanech. Stěžující si výbor tvrdí, že přes provedenou fusi jest každý z těchto závodů technicky i administrativně úplně odlišný, a domáhá se toho, aby pro každý závod zřízen byl výbor zvláštní.
Ve smyslu § 1 zák. o záv. výborech má býti záv. výbor zřízen pro každý samostatný závod, kde trvale zaměstnáno jest aspoň 30 zaměstnanců. Závodem ve smyslu tohoto zákona rozumí se každá hospodářská jednotka, která se liší správou aneb účtováním od jiných jednotek hospodářských.
V tom směru zněla také důvodová zpráva výboru sociálně-politického a socialisačního č. 2836, lišící se od původního vl. návrhu č. 2177, který za podklad zákona vzat nebyl.
Rozhodčí komise, která zjistiti měla, zda se v daném případě jedná o jedinou nebo dvě hospodářské jednotky (§ 1 zák. o záv. výborech) připustila důkaz všemi veřejnými listinami a právními smlouvami, které utvoření společnosti »českomoravská-Kolben« ze dvou dříve samostatných společností předcházely, a dále připustila také důkaz svědkem vrchním ředitelem K. o poměrech hospodářských a administrativních v dřívější Elektrotechnické spol. Kolben po provedené fusi.
Rozhodčí komise na základě rozhodnutí min. vnitra z 20. prosince 1921 č. 90130, zjistila, že toto min. v souhlasu s min. fin. a obch. schválilo zrušení firmy Kolben a splynutí její do firmy Českomoravské továrny. Jako právní jednotka přestala tudíž firma Kolben tímto rozhodnutím existovati.
Nyní jest posouditi, zda po fusi dřívější dvě společnosti zachovaly si v tom směru samostatnost, že by se dalo u každé mluviti o samostatné hospodářské jednotce ve smyslu zák. o záv. výborech.
Definici pojmu závodu podává zák. v § 1, odst. 2, při čemž klade důraz na odlišnou správu aneb odlišné účetnictví, z nichž každé toto kriterion činí hospodářskou jednotku závodem. Pojmu závodu nadřaděn jest pojem podniku a může podnik míti sám několik různých závodů. S toho hlediska nutno postupovati při řešení sporné otázky. Že účto- vání následkem fuse stalo se jak pro Českomoravskou tak i pro firmu Kolben jednotné, zůstalo nesporným.
Avšak ani správou se neliší. Z výpovědi svědka ředitele K. zjistila komise, že vrchním ředitelem všech závodů soustředěných pod firmou »Českomoravská-Kolben« jest vrchní ředitel M., který také veškeré vrchní vedení má na starostí. Prodej i nákup, jak se jedná jen o něco poněkud důležitějšího, má centrála, které musí vše býti hlášeno. Nemůže se tudíž v daném případě jednati o samostatnou hospodářskou jednotku.
Avšak nehledě ani k tomu, účelem sloučení obou závodů dle osvědčení listinného z 19. listopadu 1921 č. j. 7191 a č. j. 7192, na základě nichž fuse byla provedena, byly příčiny hospodářské, a to zejména ty, aby sloučením výroby obou závodů dala se dosáhnouti mimořádná tech- nická sjednocenost, a aby nákup se děl společně, a konkurence byla vyloučena. Dále aby dle potřeby a stavu věci bylo možno dirigovati nejenom úřednictvo, ale i dělnictvo z jednoho závodu do druhého, a tím aby zamezeno bylo propouštění dělnictva.
Když tedy jak z účelu sloučení dřívějších dvou závodů v jeden, tak i z hospodářského vedení jest patrno, že podmínkou jest jednotné vedení a správa, a ta také fakticky se provádí, nemůže býti mluveno o dvou hospodářských jednotkách.
Jednotlivé specielní oddělení a výroba nepadají na váhu do té míry, aby se z toho dovozovati mohlo, že po fusi zůstaly dva samostatné podniky.
Z vylíčených důvodů dospěla rozhodčí komise k tomu, že stížnost se jeví neodůvodněnou a bylo ji proto zamítnouti.«
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Na sporu jest otázka, zda továrna na stroje v Praze VIII. náležející akciové společnosti Českomoravská-Kolben jest s hlediska zák. o záv. výborech sama o sobě samostatným závodem, či zda závod takový tvoří teprve společně s továrnou téže firmy ve Vysočanech.
Rozhodčí komise zaujala ve svém rozhodnutí náhled, že obě továrny tvoří dohromady závod jeden proto, poněvadž dřívější dvě akciové společnosti, z nichž každá byla majitelkou jedné z obou řečených továren, splynuly ve společnost jedinou do té míry, že si nezachovaly ničeho ze své dřívější samostatnosti, takže nedá se mluviti o dvou hospodářských jednotkách.
Soud nemohl tento náhled sdíleti.
K názoru, že fusí obou společností přestaly i jejich továrny existovati jako dvě od sebe odlišné hospodářské jednotky a splynuly dohromady v jediný závod ve smyslu § 1 zák. o záv. výborech, mohl úřad dospěti jen tím, že vykládá slova »hospodářská jednotka«, v odstavci druhém § 1 cit. zák. tak, jako by značila »samostatný hospodářský subjekt«. Výklad ten však nelze srovnati se zákonem.
Jest sice pravda, že se výrazu »hospodářská jednotka« užívá obyčejně a zejména též ve vědě národohospodářské (srv. Philippovich: Grundriss der politischen Oekonomie 14. vyd. str. 23 a j.) k označení hospodařícího subjektu, leč zák. o záv. výborech užívá výrazu toho ve smyslu jiném. Dle něho neznačí »hospodářská jednotka« samostatný hospodářský subjekt, nýbrž samostatný hospodářský objekt. To plyne jasně ze samotného odst. 2. § 1, dle kterého týž podnikatel, tedy týž hospodářský subjekt může míti několik hospodářských jednotek, čímž mohou býti zřejmě míněny jeho hospodářské objekty, a rovněž z § 9 cit. zák., který upravuje společnou činnost záv. výborů v případě, že se podnik skládá z několika závodů, tedy z několika objektů, v nichž zřízeny jsou zvláštní výbory závodní.
Neznamená-li však výraz »hospodářská jednotka« v zák. o záv. výborech hospodářský subjekt, nýbrž objekt, pak nemohl zákon oněmi slovy míniti nic jiného než jednotlivé hospodářsko-technické celky zorganisované podle určitého plánu k určité hospodářské činnosti, jako jsou na př. jednotlivé továrny, hospodářské dvory a pod.
Rozhodnutí úřadu, jež přikládá slovům »hošpodářská jednotka« význam hospodářského subjektu a dle toho posuzuje existenci zmíněného zák. předpokladu, spočívá tudíž na mylném výkladu zákona, a následkem toho není ovšem správný závěr úřadu, že továrna zmíněné firmy v Praze-VIII. není hospodářskou jednotkou ve smyslu zák. o záv. výborech.
Existence závodu ve smyslu § 1 cit. zák. není ovšem dána již tím, že jde o určitý hospodářsko-technický celek, nýbrž je třeba, aby k tomu přistoupila ještě jedna z eventualit dalších, totiž aby hospodářsko- technický celek buď svou správou neb účtováním lišil se od jiných hospodářsko-technických celků téhož podnikatele.
V příčině této druhé eventuality konstatovala rozhodčí komise, že v řízení správním nebylo mezi stranami sporu o tom, že závod firmy v Praze-VIII., pokud účtování se týče, nevyhovuje zmíněnému požadavku zákona, a následkem toho neřešila vůbec otázku, zdali továrny, o které jde, liší se co do účtování.
Za této situace mohl by nss jen zkoumati, zdali komise neprávem odepřela věcné řešení této otázky, čili jinými slovy, zdali snad nepokládala ji mylně za nespornou.
Leč v tom směru stížnost žádných námitek neuvádí (§ 18 zák. o ss), nýbrž zabývá se samotným meritem věci a dovozuje, že v závodech fiímy společného účetnictví nebylo.
Poněvadž však komise meritem této otázky se nezabývala, nemohl nss rozhodnutí po této stránce vůbec přezkoumávati (§ 5. zák. o ss).
Zbývá tedy jen otázka, zdali obě továrny liší se od sebe »správně«, neboť žal. úřad uznal, že továrna, o kterou jde, od druhé továrny »správně« se neliší, ježto má s druhou továrnou téže firmy společného vrchního ředitele, jemuž vyhrazeny jsou veškeré důležitější disposice.
Žal. úřad vycházel tedy z náhledu, že dvě »hospodářské jednotky«
správně se neliší, mají-li společný vrchní orgán řídící, jemuž důležitější
disposice jsou vyhrazeny. Tento výklad pojmu »odlišné správy« ve
smyslu § 1 zák. o záv. výb. nemohl však soud uznati správným.
Zákon požaduje pouze, aby správa dotčeného hospodářského celku lišila se od jiných hospodářských celků téhož podnikatele. Předpoklad tento je však splněn již tehdy, má-li onen hospodářsko-technický celek své vlastní vedení, odlišné od vedení jiných hospodářských celků téhož podnikatele.
Okolnost, že toto vlastní vedení není ve všech směrech samostatné, nýbrž je po některých stránkách podřízeno vrchní správě, společné pro několik technicko-hospodářských celků téhož podnikatele, nevylučuje existenci »odlišné správy« jednotlivých závodů ve smyslu zákona. Neboť dle § 9 zák. zřizuje se několik (»více«) závodních výborů i v jednom podniku.
Podnik nelze si však mysliti bez nějaké ústřední správy pro všecky závody podniku společné. Kdyby tato společná ústřední správa podniku vylučovala existenci »odlišné správy« jednotlivých závodů, nemohly by závody jednotné vrchní správě podřízené míti »»odlišné správy ve smyslu § 1, a nemajíce odlišné správy nemohly by míti zvláštních záv. výborů. Zákon sám však v § 9 s možností několika záv. výborů v jednom a témž podniku výslovně počítá.
Zda skutečně závod, o který jde, má viastní řízení, úřad nezkoumal, vycházeje z mylného právního názoru, že »odlišná správa« ve smyslu zákona jest již tím vyloučena, jestliže onen hospodářsko-technický celek má společnou vrchní správu s jinými celky téhož podnikatele. Názor tento však, jak bylo ukázáno, odporuje zákonu, a bylo proto rozhodnutí na něm spočívající zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3186. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 454-458.