NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6925.

Jazykové právo: * V soukromoprávních sporech vedených proti eráru u soudu jeho všeobecného sudiště (§ 74 jur. normy) rozhodný jsou pro uplatnění menšinového práva jazykového ve smyslu § 2, druhého odstavce jaz. zák. jazykové poměry soudního okresu, v němž jest sídlo) fin. prokuratury povolané k zastupování eráru ve sporu.
(Nález ze dne 29. listopadu 1927 č. 20385.)
Věc: S.-T. v 0. (adv. Dr. Wien-Claudi) proti ministerstvu spravedlnosti (min. kom. Dr. Jan Srb) o jazykové právo.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: U zem. civ. soudu v Praze podala společnost S.-T. uhelné doly s r. o. v T. na čsl. erár, zastoupený fin. prokuraturou v Praze, českým jazykem psanou žalobu o náhradu škody ve výši 260358 Kč s přísl. z důvodu, že žalující strana jako vlastník ochranného pilíře horního, ležícího v obvodu okr. soudu v Teplicích-Šanovč byla nucena obmezit horní těžbu proto, že státní dráhy zřídily obvodem pilířovým vlečnou dráhu B.-S. St-lka německy psaným podáním z 25. února 1926 oznámila procesnímu soudu, že přistupuje k tomuto sporu jako vedlejší intervenient na straně žal. eráru. Usnesením z 25. února 1926 vrátil procesní soud podání to st-lce s příkazem, aby se zřetelem na platné předpisy sepsáno bylo v jazyku státním. Při ústním líčení dne 2. března 1926 st-lka jako vedlejší intervenient na straně žal. eráru navrhla, aby mohla ve sporu činiti přednesy a návrhy v jazyce německém a aby v tomto jazyce byly protokolovány. Návrh ten byl procesním soudem usnesením z 2. března 1926 zamítnut s poukazem na čl. 1 a 8 jaz. nař., dle nichž jsou soudy mimo výjimky v hlavě 2., 3., jež zde nepřicházejí v úvahu, povinny jednati se stranami v jazyku státním.
Dozorčí jazykové stížnosti, které byly do těchto dvou soudních usnesení podány, byly zamítnuty v cestě instanční, posléz nař. rozhodnutími.
Stížnosti namítají, že zem. soud civ. v Praze má v případech, kdy je podle § 7 jur. normy povolán, souditi o žalobách proti eráru, zastoupenému fin. prokuraturou v Praze, příslušnost téhož druhu, jako vrch. zem. soud v Praze, t. j. že působnost jeho se vztahuje na celý obvod Čech. Pak že je však zkoumati, ve kterém soudním okresu vzešel důvod jeho příslušnosti k vyřízení konkrétní věci; tímto okresem že je ve sporu, v němž jde o nároky o náhradu škody, vzniklé z obmezení horní těžby na dole ležícím v soudním okresu Teplicko-šanovském, tento okres, v němž je kvalifikovaná německá jazyková menšina.
Nss neshledal stížnosti důvodnými.
Podle § 2, odst. 2. jaz. zák. jsou soudy, jejichž působnost se vztahuje na soudní okres s kvalifikovanou jazykovou menšinou, povinny ve všech věcech, jichž vyřízení jim náleží na základě toho, že působnost jejich se vztahuje na tento okres, přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydati vyřízení také v tomto jazyku. »Věcí«, jejíž vyřízení v daném případě náleželo zem. civ. soudu v Praze, je svrchu uvedený spor o náhradu škody. Vyřízení jeho náleželo mu proto, poněvadž podle §§ 50 a 74 jur. normy je věcně a místně příslušným; místní příslušnost zakládá se na tom, že v soudním okresu pražském je sídlo fin. prokuratury, jež je povolána, aby stát ve sporu zastupovala. Je-li zem. civ. soud podle předpisu § 74 jur. normy o své místní kompetenci proto povolán k vyřízení »věci«, poněvadž je v Praze sídlo fin. prokuratury, pak mu toto vyřízení náleželo ve smyslu § 2 odst. 2. jaz. zák. proto, že jeho působnost se vztahuje na obec Prahu, již pokládati jest podle ustanovení druhé věty tohoto § 2, odst. 2 za jediný soudní okres.
Názor stížností, že záleží na tom, kde se sběhla událost, zavdavší podnět k sporu o náhradu škody, je mylný. Tato událost je ovšem příčinou ke sporu, ale »věcí«, o jejíž vyřízení jde, je a může býti jen spor sám, nikoli podnět k němu.
Kde je spor tento lokalisován, určuje se v případech, kde není zvláštního sudiště (§§ 76 a násl. jur. normy), podle všeobecného sudiště žalovaného (§ 65 1. c). Toto jest v §§ 66 a násl. pro různé subjekty právní stanoveno podle určitých vztahů jejich k určitému soudnímu okresu. A vzhledem k existenci těchto zákonem za rozhodné prohlášených vztahů je soud za všeobecné sudiště stanovený v mezích své organisačně mu přikázané místní příslušnosti kompetentní k projednání sporu. Na základě takovéhoto poměru je také v případě, když žalovaným je erár, dána příslušnost onoho soudu, v jehož obvodu je sídlo fin. prokuratury, tedy v Čechách příslušnost okr. soudu pro Staré Město a Josefov, resp. zem. civil, soudu, právě tak, jako podle § 66 jur. normy jejich příslušnost dána, je—li žalovanou v podobném sporu fysická osoba, mající bydliště v obvodu těchto soudů. Proto je mylným názor stížnosti, že by ustanovení § 74 jur. normy znamenalo rozšíření místní působnosti oněch soudů na obvod celých Čech.
Že názor nss-u je správný, ukazuje též porovnání ustanovení jur. normy se zák. čl. 1 z roku 1911, platícím na Slov. a v Podk. Rusi. Podle jeho § 23 zakládá všeobecné sudiště eráru sídlo úřadu, jenž je v dotyčném sporu povolán k zastupování; ustanovení to má tedy zcela obdobný obsah, jako § 74 jur. normy. § 37 téhož zák. čl. připouští, že spory o náhradu škody s jistými výjimkami mohou býti vzneseny také u soudu, v jehož obvodu vznikla škoda. Znamenalo-li by ustanovení § 23 podle výkladu stížnosti rozšíření místní kompetence soudu na větší obvod, t. j. na ono území, pro které je ustanoven úřad erár zastupující, pak by v tomto území nemohl býti příslušným v téže věci také jiný soud, t. j. soud v § 37 označený. Z toho je viděti, že § 23 na normální místní příslušnosti soudu tam jmenovaného nic nezměnil, právě tak jako v tomto směru nic nezměnil § 74 jur. normy.
Toto ustanovení § 74 1. c. nelze nikterak identifikovati s předpisem § 1 zák. z 2. listopadu 1918 č. 4 Sb., podle kterého je k rozhodování o nárocích proti celému státu nebo jednotlivým jeho zemím, jež lze uplatňovati žalobou u řádných soudů, příslušným v prvé stolici zem. soud v Praze, neboť tento předpis má povahu normy, kterou se stanoví bez ohledu na jakékoli skutečnosti výhradná kompetence tohoto soudu ve sporech uvedeného druhu pro celé území republiky čsl., kterou se tedy normální místní kompetence tohoto soudu rozšiřuje, kdežto § 74 nedotýkaje se místní kompetence soudů, organisačně upravené, jen určuje, který faktický stav při subjektech tu uvedených to je, jenž zakládá pro ně jako žalované místní příslušnost určitého soudu. Proto je v prvém případě potřeba hledati teprv onen soudní okres, s nímž spjata je ve smyslu § 2, odst. 2. jaz. zák. věc, o jejíž vyřízení jde, kdežto v druhém případě je takovýto soudní okres určen všeobecným sudištěm žalovaného.

Citace:

č. 6925. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 545-547.