Č. 963.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Předpoklad druhého odst. § 15 čes. ř. dávk., že dávka jev nedobytnou na zciziteli, majícím jmění v republice rakouské, jest splněn teprve bezvýsledností kroků podniknutých za účelem, aby dávka byla soudem republiky rakouské exekučně vymožena (nař. vl. rep. čsl. z 19. března 1919 č. 145 sb. z. a n.).
(Nález ze dne 3. října 1921 č. 11482.)
Věc: Firma L. a A. v L. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Smlouvou trhovou ze dne — koupila stěžovatelka od Theodora D. a spol., bydlících ve Vídni, nemovitosti zapsané ve vl. č. — poz. kn. obce L.
Inspektorát pro zemské dávky v Praze uložil z převodu vytčených nemovitostí zcizitelům dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí v sumě 2067 K 32 h, splatnou u zemské pokladny v Praze, kteroužto sumu poukázal jmenované pokladně Theodor D., ale v korunách rakouských, tudíž podle tehdejšího kursu jen částkou 909 K 62 h v Kč, takže, čítá-li se dávka v Kč, zbývá ještě uhraditi částku 1157 K 70 h, k jejíž zaplacení vyměřovací úřad vyzval Theodora D., a kteréžto vyzvání, ježto mezi tím zemřel, dostalo se do rukou Aurelie D.
Když nicméně žádný ze zcizitelů uvedené diference nedoplatil, byl inspektorátem pro zemské dávky dne — vydán na ni záruční platební rozkaz svědčící stěžovatelce a zemský správní výbor v Praze naříkaným tuto rozhodnutím rekurs její podaný do záručního rozkazu platebního zamítl.
Stížnost vytýká naříkanému rozhodnutí nezákonnost v tom směru, že vzalo za splněnu podmínku druhého odst. § 15 dávk. ř., t. j. nedobytnost dávky na zciziteli, při níž jedině nastává ručení nabyvatelovo za dávku, již tím, že zcizitelé bydlí v cizině, t. j. v republice rakouské. Zcizitelé jsou lidé zámožní a jen exekuce pro nedoplatek dávky na nich bezvýsledně provedená by ospravedlňovala úsudek o nedobytnosti dávky na zciziteli.
Nejvyšší správní soud shledává stížnost důvodnou.
Pro podmínky a dosah ručení nabyvatelů jest rozhodným znění předpisu druhého odst. § 15 dávk. ř., jenž jakožto předpoklad ručební povinnosti nabyvatelů stanoví »nedobytnost dávky na zciziteli« a tím požaduje především, že zcizitel nedostál dobrovolně své platební povinnosti, takže nastal případ jejího nuceného vymáhání, regulovaný předpisem § 25 dávk. řádu. »Nedobytnost« sama nastává pak tehdy, nevedly-li zahájené kroky exekuční k účinku, že zdařilo se dávku plně vymoci. Jedině v takovém případě by nebylo ani třeba zahajovati exekučních kroků, když okolnosti konkrétního případu se zřetelem k danému stavu zákona vůbec zahájení exekuce vylučují. V případě, o nějž jde, zcizitelé nedostáli své platební povinnosti. Exekučních kroků vyměřovací úřad proti nim vůbec nezahájil a žalovaný úřad usuzuje na nedobytnost nezaplacené části dávky na zcizitelích již z toho, že všichni bydlí v cizině a že tak jest resp. stala se následkem převratu ze dne 28. října 1918 — jdeť o bydliště v republice rakouské — exekuce neproveditelnou. Tento závěr žalovaného úřadu jest však nesprávný. Vychází zřejmě z právního názoru, že po dni 28. října 1918 vymožení veřejné dávky, o niž běží, exekucí, již bylo by prováděti v republice rakouské, jest neuskutečnitelné. Avšak nařízením vlády republiky československé ze dne 19. března 1919 č. 145 sb. z. a n., tedy dávno před vydáním záručního platebního rozkazu, bylo prohlášeno, že podle nařízení rakouského státního úřadu pro spravedlnost zachovávána jsou ve příčině exekuce, jež má býti prováděna v republice rakouské podle exekučních titulů, které povstaly v území Československé republiky, obdobně ustanovení, která dosud platila pro vzájemný výkon exekuce mezi bývalým Rakouskem s jedné a Chorvatskem-Slavonií s druhé strany (po rozumu nařízení min. sprav. ze dne 13. prosince 1897 č. 285 ř. zák., čl. XLI., uv. zák. k exek. řádu ze dne 27. května 1896 č. 78 ř. zák. a prohlášky bána chorvatsko-slavonského ze dne 11. prosince 1897 č. 19913.)
S výjimkou jakéhosi omezení ohledně exekuce nálezů trestních soudů týká se svrchu vytčený předpis exekučních titulů § 1 exek. řádu jakéhokoli druhu, tedy i exekučního titulu vytčeného v odst. č. 12 § l, jímž jest pravoplatný nález správního úřadu, byla-li jeho exekuce zákonem přikázána soudu. Nálezem takové kvality jest právě platební rozkaz vyměřovacího úřadu na dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí, kterouž lze podle § 25 řádu dávk. pro Čechy vymáhati soudní exekucí.
Nařízení vlády republiky Československé ze dne 19. března 1919 č. 145 sb. z. a n. prohlašujíc, že činí tak k zachování vzájemnosti, vykládá smlouvu bývalého Rakouska s Chorvatsko-Slavonskem směrodatnou pro přítomný poměr, pokud jde o smluvní závazek Československa, v ten rozum, že smí od československých soudů exekuce podle všech v republice rakouské zřízených spisu a listin, které jsou exekučními tituly podle § 1 exek. řádu, býti povolena i nařízena. Za tohoto právního stavu dá se důvodně očekávati, při nejmenším není vyloučena možnost, že i orgánové republiky rakouské hovíce zásadě vzájemnosti vykládají smlouvu obdobně s účinkem pro exekuční tituly československé, tudíž pro případ, o nějž tuto jde, v ten rozum, že příslušný soud rakouský jest zavázán exekuci proti zcizitelům nemovitostí, již jest možno provésti jen v Rakousku, sám povoliti neb výkon exekuce československým soudem povolené naříditi.
Dokud nestal se pokus, aby dávka byla naznačeným způsobem vydobyta, resp. dokud neosvědčily se kroky takto zahájené fakticky bezvýslednými, nelze vycházeti z právního názoru o neuskutečnitelnosti vydobytí dávky na dlužnících, proti nimž může býti exekuce prováděna jen v Rakousku. Vycházel tudíž žalovaný úřad z mylného právního názoru, když usoudil, že dávka stala se na zcizitelích nedobytnou již tím prostým faktem, že bydliště dlužníků jest na území, jež po převratu připadlo republice rakouské. Naříkané rozhodnutí příčící se zákonu bylo zrušiti podle § 7 zák. o správ. soudu.

Citace:

č. 963. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 803-805.