Čís. 1094.
K výlučné věcné příslušností okresního soudu podle § 49 čís. 5 j. n.
patří též spory o náhradu škody pro porušení nájemního závazku, byť
i předurčující otázkou rozepře byla otázka bytí nebo nebytí nájemního
poměru.
(Rozh. ze dne 15. června 1921, R 1 729/21.)
Žalobce domáhal se žalobou, zadanou u okresního soudu, náhrady
škody 24.415 K, jež prý mu vzešla tím, že žalovaná neoznámila při prodeji svého domu kupujícím, že nájemní poměr mezi žalobcem a žalovanou
ohledně dílny v domě tom dosud trvá a že zavinila vystěhování dílny.
Námitce věcné nepříslušnosti soud prvé stolice vyhověl a žalobu
odmítl. Důvody: Žalobce opírá žalobní nárok na náhradu škody na
trvání nájemního poměru a odůvodňuje podání žaloby u tohoto soudu patrně ustanovením § 49 č. 5 j. n., ač ze žaloby zřejmě to na jevo nevychází.
Žalovaná proti tomuto žalobnímu nároku vznesla námitku předmětné nepříslušnosti z toho důvodu, že jedná se zde o to, zda smlouva nájemní
mezi spornými stranami pozůstává čili nic a že teprve na podkladě toho,
zdali smlouva nájemní trvá, může žalobce svůj nárok žalobní opírati o náhradu škody. Dle ustanovení § 49 čís. 5 j. n. patří před okresní soud výlučně všechny spory vzniklé ze smluv nájemních, avšak jen potud, pokud
tyto spory netýkají se ani trvání takovéto smlouvy ani zaplacení nájemného, přesahujícího obnos, pro nějž okresní soudy jsou příslušnými k rozhodování. V tomto případě jde, jak shora již uvedeno, o náhradu škody
24.415 K s přísl. a soud na základě provedených důkazů má za prokázáno,
že pro rozhodnutí tohoto sporu jest důležito v první řadě, zda nájemní
poměr mezi žalobcem s jedné a žalovanou se strany druhé dosud trvá
a že teprve po rozhodnutí této předchozí otázky možno mluviti o tom,
zda byla žalobci způsobena žalovanou tvrzená škoda a jaká. Poněvadž
dle tohoto názoru soudu jest právě rozhodnouti otázku o bytí nebo nebytí
nájemního poměru mezi stranami, jest tím na základě předpisu zmíněného
§ 49 čís. 5 j. n. zjištěno, že tento spor patří mezi spory, jež nejsou výlučně
přikázány okresním soudům k rozhodování, nýbrž jen tenkráte, když předmět nepřesahuje 1000 K, jak předpisuje ustanovení § 49 čís. 1 j. n., jinak však příslušejí před sborový soud prve stolice. Rekursní soud námitku věcné nepříslušnosti zamítl. Důvody: Vedle § 49 čís. 5 j. n. náležejí všechny spory ze smluv nájemních, kromě tam výslovně vyjmutých,
výlučně před okresní soudy, v jichž obvodu věc pronajatá leží (§ 83 j. n.)
bez ohledu na cenu předmětu sporu, tedy i spory o náhradu škody z nedodržení smlouvy nájemní nebo pachtovní (§§ 1120, 1295 obč. zák.). Ta
okolnost, že soud prvé stolice se bude zabývati ve sporu námitkou žalované, že smlouva nájemní mezi stranami byla právem zrušena nebo pominula, a řešiti při tom prejudicichní otázku pro rozhodnutí tohoto pro
důležitou (§§ 236, § 259 odstavec druhý c. ř. s.), není ve příčině soudní poslušnosti nijak rozhodnout, neboť pro posouzení věcné příslušnosti jest jedině rozhodným právní důvod žaloby a žádosti žalobní. Právem stěžovatel
uvádí, že pouhým popřením existence smlouvy nájemní byla by pak
okresním soudům výlučná příslušnost pro věci nájemní odňata.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Neprávem brojí žalovaná proti napadenému usnesení, jímž byla námitka soudní nepříslušnosti rekursním soudem zamítnuta. Žalobce domáhá se žalobou náhrady škody na poškození truhlářského nářadí částkou 6415 Kč, jednak za ušlý výdělek od 1. dubna 1920 zatím do 30. prosince 1920 částkou 18.000 Kč, celkem 24.415 Kč, tvrdě, že žalovaná, ač
věděla, že žalobce byl od r. 1914 narukován, přes to však truhlářskou
dílnu v jejím domě najatou si podržel, prodavši dum ten, kupitelům manželům Václavu a Marii K-ovým neoznámila, že poměr nájemní mezi ní
a žalobcem dále trvá, čímž zavinila, že manželé K-ovi, nevědouce to,
dali dílnu vystěhovati a zříditi z ní byt. Prodejem domu bylo tedy způsobeno, že dle udání žalobcova byla smlouva nájemní protismluvně rozvázána a to zavdalo příčinu, aby uplatňoval žalobce své nároky náhradní
ze smlouvy té dovozované. Tyto nároky týkají se tudíž splnění platně
ujednané smlouvy nájemní, jde tedy o spor, jenž má svůj základ v nájemní smlouvě a z ní vyplývá. Tu pak dle § 49 čís. 5 j. n. patří veškeré
spory z nájemních smluv, pokud se netýkají ani trvání takové smlouvy
ani placení činže, před okresní soudy. Ostatně stěžovatel sám v dovolacím
rekursu doznává, že ve sporu tomto nejde přímo o rozhodnutí otázky, zda
smlouva existovala čili nic, a tím už také uznává, že nejde tu o jednu
z dvou přípustných výjimek z ustanovení toho; ovšem nelze sdíleti názoru stěžovatelova, že slovy »jestli se jedná o existenci smlouvy« (v německém textu »sofern dieselben [sc. Streitigkeiten) weder das Bestehen
eines solchen Vertrages noch... betreffen«), nežádá se, aby byl přímo
o tuto věc veden spor, jelikož názor ten jest vyvrácen jasným zněním
§ 49 čís. 5 j. n., kde se mluví o »veškerých sporech« ze smluv nájemních.
Jelikož pak zkoumání příslušnosti v záležitostech sporných se děje především ná základě udání žalobních (§ 41 odstavec druhý j. n.) a po případě
přednesu stran a nutno tyto za podklad rozhodnutí vzíti a jelikož žalobou
touto nedomáhá se dle děje a prosby žalobní výroku ani o bytí nebo nebytí nájemní smlouvy, ani o placení činže, byl právem rekursním soudem
uznán prvý soud bez ohledu na hodnotu sporu soudem příslušným.