Čís. 4161.

Vysloviti, zda jest právně závažnou skutečnost pokládati za prokázánu a učiniti ji podkladem (částí podkladu) rozsudku, jest (vyjímajíc případy § 317 tr. ř.) výhradně právem a úkolem porotců. Nezáleží na tom, zda jest ona skutečnost podle výsledků hlavního přelíčení nepochybná či pochybná, ani, zda byla brána v odpor čili nic.
Nelze (§ 344 čís. 12 tr. ř.) vyměřiti trest podle vyšší sazby § 142 tr. zák., nebyl-li zjištěn příbuzenský poměr tuto sazbu odůvodňující výrokem porotců, ana jim nebyla dána v tom směru (otázka podle § 322 tr. ř.; porotní soud není oprávněn sám zjistiti onen poměr z výsledků průvodního řízení. Pro obor trestního práva neplatí zásada: »pater est, quem nuptiae demonstrant«.
Příčilo by se zásadě § 3 tr. ř., držeti se formalisticky přesného doslovu návrhu, je-li smysl návrhu podle jeho odůvodnění nepochybný.
(Rozh. ze dne 12. května 1931, Zm II 102/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížností obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. února 1931, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zabití podle § 140 tr. zák., zrušil výrok porotců a napadený rozsudek na něm spočívající jako zmatečné, a věc odkázal do příštího zasedání porotního soudu při krajském soudě v Novém Jičíně k novému přelíčení a rozhodnutí.
Důvody:
Zmateční stížnost vytýká rozsudku prvé stolice zmatečnost ve výroku o vině podle § 344 čís. 5 a ve výroku o trestu podle § 344 čís. 11 a 12, správně jen čís. 12 tr. ř. Důvodnou je stížnost, pokud namítá právní mylnost výroku o trestu z důvodu, že byl trest vyměřen podle druhé (vyšší) sazby § 142 tr. zák., ač nebyly předpoklady sazby té výrokem porotců zjištěny. Rozhodovací důvody napadeného rozsudku uvádějí v tom směru, že sice ve výroku nebyl zjištěn příbuzenský poměr, odůvodňující vyšší trestní sazbu, že však soudní sbor zjistil z výsledků průvodního řízení a z výslovného doznání obžalovaného jako nepochybné a prokázané, že obžalovaný zabil svého vlastního otce. Tento postup, kterým si porotní soudní dvůr osobil právo zjistiti skutečnost, k níž se vztahovalo ustanovení § 322 tr. ř., nelze uvésti ve shodu se zákonem. Vyslovili, zda jest právně závažnou skutečnost pokládali za prokázánu a učiniti ji podkladem (částí podkladu) rozsudku, jest (vyjímajíc případy § 317 tr. ř.) výhradně právem a úkolem porotců. Plyne to nejen z předpisů §§ 318—323 tr. ř., nýbrž i z obsahu poučení porotcům podle § 326 tr. ř. Vzhledem k výhradností zjišťovacího práva a úkolu porotců nezáleží na tom, zda jest skutečnost zůstavená zjišťování porotců podle výsledků hlavního přelíčení nepochybná či pochybná, zda byla při hlavním přelíčení brána v odpor,, čili nic. Předpisy §§ 318, 319, 320, 322 tr. ř. nerozlišují ve směru tom, nařizujíce bezvýhradně a bezvýjimečně, že jest dáti otázku, že jest učiniti předmětem otázek. Tento názor není neplodným formalismem, jak podotýká napadený rozsudek, nýbrž důsledným a nutným setrváním na — zákonem určených — mezích mezi pravomocí porotců a pravomocí porotního soudního sboru, a neprávem dovolává se rozsudek pro opačný názor rozhodnutí bývalého zrušovacího soudu vídeňského č. 117 a 2645 úř. sb.; neníť ani v těchto rozhodnutích, ani v rozhodnutích č. 2790 a 3338 sb. n. s. opory pro výklad, že zrušovací soud omezuje závaznost striktního příkazu § 322 tr. ř. na případy nejistoty o tom, zda tu dotčená skutečnost jest či není, a že připouští ze zásady § 322 tr. ř. výjimky pro případy, kde nebyly podle výsledků přelíčení pochybnosti o skutečnosti povahy § 322 tr. ř.; ostatně otázka otcovství nemusí býti pro obor trestního práva ani nepochybnou (nespornou); neplatit pro oborten zásada: »pater est, quem nuptiae demonstrant«. Nebyl-li tudíž porotní sbor soudní oprávněn zjistiti sám příbuzenský poměr mezi usmrceným a obžalovaným (výrokem porotců nezjištěný), nedostávalo se ve skutkovém ději, který tvořil podklad rozsudku, skutečnosti odůvodňující použití druhé (vyšší) trestní sazby § 142 tr. zák. Vyměřil-li přes to trest obžalovanému podle této vyšší sazby, vykročil porotní soud z mezí zákonné sazby trestní, která se vztahovala ke skutku, jímž byl obžalovaný porotci uznán vinným, a zatížil rozsudek zmatkem § 344, čís. 12 tr. ř. Základní vada tkví ovšem v tom, že porotní soud nepojal do eventuální otázky na zločin zabití skutečnost, že byl usmrcený otcem obžalovaného, tudíž v blízkém příbuzenství s ním, ani nedal zvláštní otázku dodatkovou na tuto skutečnost. Opomenutím tím byl zřejmě porušen předpis § 322 tr. ř. a způsoben zmatek § 344 čís. 6 tr. ř. Avšak zmatek ten není stížností obžalovaného uplatňován a nemohl jí býti uplatňován pro nedostatek předpokladu předposledního odstavce § 344 tr. ř. Bylať okolnost, že příbuzenský poměr mezi pachatelem a jeho obětí nebyl učiněn, předmětem otázky, zřejmě a nepochybně ve prospěch obžalovaného, jenž byl tím ušetřen nebezpečí, že porota přisvědčí k poměru, o který jde, a zjedná tím zákonný podklad pro užití vyšší trestní sazby. Soud porotní nemohl a nesměl svoje opomenutí-při kladení otázek napravovati tím, že příbuzenský poměr jen porotci k tomu povolanými nezjištěný, zjistil sám v rozsudku; tímto svémocným a protizákonným zasažením do oblasti porotcům vyhražené nejen svoje opominutí nenapravil, nýbrž zbavil i veřejného obžalobce, jenž v souzeném případě také opomenul při porotním přelíčení naléhati na doplnění otázek, vůbec možnosti, by toto své opomenutí po případě napravil pozdější zmateční stížností podle § 344, čís. 6 tr. ř.
Než zrušovací soud shledává stížnost odůvodněnou i, pokud uplatňuje zmatek podle čís. 5 § 344 tr. ř. Zmatek ten shledává stížnost v tom, že nebylo vyhověno návrhu obhájcovu, by soud dal znalcům (i soudním lékařům) otázku, zda udání svědkyně Rozalie M-ové vzhledem k tomu, jak se již při výslechu generalií přesvědčili, a jak svědkyně na otázky odpovídala, zasluhují víry. Jest sice správné, že by se návrh ten, kdyby byl posuzován jen podle svého doslovu, nemohl setkati s úspěchem. Označilť jako bod, o němž mají býti znalci slyšeni, věrohodnost svědkyně Rozalie M-ové, a domáhal se tak úkonu vypadajícího z rámce pojímací a posuzovací činnosti znalců, a příslušejícího podle zásad § 326 tr. ř. výlučně porotcům. Příčilo by se však zásadě § 3 tr. ř. držeti se tak formalisticky přesného doslovu návrhu v případě, kde je smysl návrhu podle jeho odůvodnění nepochybný. Poukazem k tomu, jak se svědkyně při výslechu chovala a jak na otázky odpovídá, tedy poukazem ke zmatenému chování svědkyně dal navrhovatel zřejmě najevo, že se domáhá toho, by výslechem znalců o duševním stavu svědkyně byla porotcům zjednána spolehlivější základna pro posouzení věrohodnosti této svědkyně pro souzený případ nanejvýš důležité. Vždyť skoro jen na mimosoudních výpověděch této svědkyně, jak byly reprodukovány jinými svědky, byla vybudována obžaloba. Při tom se však vyskytly vážné pochybnosti o tom, zda jest tato svědkyně schopna spolehlivé chápavosti a správného projevu. Nemůžeť svědkyně podle protokolu o hlavním přelíčení ani spolehlivě udati, jak jest stará, kde bydlí, a, byvši upozorněna předsedou na odchylná udání v přípravném řízení, chce se vzdáliti, by se mohla zeptati, jak je stará, a ve kterém čísle bydlí; nemá podle výpovědi svědků »zdravý rozum«, jest »slabá na hlavu« a pod., takže se zamítnutý návrh podle zřejmého smyslu týkal zjištění důležité okolnosti, a byla tím, že mu nebylo vyhověno, obhajoba zkrácena. Bylo proto zmateční stížnosti vyhověti a uznati, jak se stalo. Při novém projednání případu bude porotnímu soudu dbáti zákazu reformationis in peius, takže nebude lze již přihlížeti k tomu, že obžaloba zněla na zločin vraždy, ani k příbuzenskému poměru obžalovaného k usmrcenému, a že nebude již lze vyměřiti případný nový trest podle vyšší sazby § 142 tr. zák. Soudu bude uvažovati i o tom, zda vzhledem k rozporu v posudcích znalců slyšených za vyšetřování na jedné straně a znalců slyšených při hlavním přelíčení na straně druhé, nebude nutno vyžádati posudek soudní lékařské rady o tom, zda lze v souzeném případě jako příčinu roztříštění lebky vyloučiti pouhý pád.

Citace:

č. 4161. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 249-252.