NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Sekce II. pro soukromá práva zvláštní.

Předseda: Dr. Karel Hermann-Otavský, profesor Karlovy university; I. náměstek: Dr. Martin Mičma, pres. v. s. v Košicích; II. náměstek: Dr. Lad. Valenta, předs. spolku čs. advokátů v Praze; III. náměstek: Dr. Моче Katona, adv. v Bratislavě; IV. náměstek: Dr. Karel Vrštala, gen. taj. bursy v Bratislavě; jednatel: Dr. Václav Sýkora, s. r. v Bratislavě. Otázka 1.: Na jakých základech by se mělo upraviti
právo akciové.
Práce podali: Dr. J. Fundárek, prof. Dr. K. Kizlink, Dr. J. Voslař.
I. Založení akciové společnosti. Referent Dr. J. Fundárek, tajemník bursy v Bratislavě, úvodem se zmiňuje, že nutnost kodifikace akciového práva je u nás dána skutečností, že v Československé republice platí v oboru akciového práva, podobně jako i v oborech jiných, různé právní předpisy: na Slovensku bývalé právo uherské, v historických zemích bývalé právo rakouské. Vlivem hospodářského vývoje, probíhajícího, hlavně v posledních desítiletích minulého století, tak rychle, že značně byl předstižen duch zákonných ustanovení, je rovněž pociťována nutnost nové úpravy. (Systém koncesní a normativní.) Základní rozdíl mezi těmito systémy spočívá v tom, že první vyžaduje k založení akciové společnosti nutně povolení státního úřadu, kdežto druhý (t. j. normativní) spokojuje se tím, že nová společnost splní zákonné předpisy o založení, o čemž se přesvědčí soud, nebo úřad vykonávající registraci. U nás platí nyní na celém státním území systém koncesní (na Slovensku a Podk. Rus, kde dříve platil systém normativní, byl koncesní systém rozšířen vládním nařízením čís. 465/1920), ačkoli ve veliké většině států byl již nahrazen systémem normativním. — Při koncesním systému se namítá, že administrativní úřad, který má rozhodnout o osudu akciové společnosti, nemá dosti možností k tomu, aby ocenil všechny hospodářské okolnosti, přicházející v úvahu při založení nové společnosti. Dále uvádí se proti koncesnímu systému, že vyřízení žádosti trvá delší dobu, takže tím dána je možnost jiným podnikům, aby uskutečnily myšlenku, pro kterou se akciová společnost chtěla utvořit. Jako poslední z nejdůležitějších námitek proti systému koncesnímu bývá uváděno, že úřad při svém rozhodování nebude se často říditi zřetelem národohospodářským, ale hlediskem oportunity. — Zastáncové koncesního systému uvádí jako hlavní důvod pro jeho zachování skutečnost, že jedině tento systém může účinně zabrániti vzniku nesolidních společností a invasi cizího kapitálu do tuzemska. — V praxi je tedy možno rozhodnouti se: 1. pro čistý systém koncesní, nebo 2. pro čistý systém normativní, nebo 3. pro systém smíšený (v celku systém normativní, kombinovaný se systémem koncesním jen při takových podnicích, kde stát má veřejný zájem na tom, aby je podrobil zvláštní kontrole). Referent upozorňuje, že ve své publikaci doporučuje normativní systém; jestliže však nelze pro přítomnou dobu zavésti systém normativní bez výhrady, žádá, aby se sekce vyslovila pro zachování čistého systému koncesního.
V debatě hlavní zpravodaj prof. Wenig zastává se rovněž systému koncesního, protože jedině tento systém poskytuje možnost zabrániti tomu, aby se náš stát stal půdou pro cizí exploataci. — Vrch. odb. rada Dr. Jeřábek připojuje se k názorům hlavního zpravodaje a referenta, a dodává, že náš mladý stát nemůže si dovoliti toho, co hospodářsky silné státy, které ve svém akciovém právu zavedly systém normativní (Německo). Proti námitce těžkopádnosti řízení při koncesním systému uvádí, že lepším vybudováním příslušných institucí se námitka tato stává bezpodstatnou. Prof. Kizlink zastává názor, že i když ponechán bude systém koncesní, cizí kapitál si jistě najde zase jinou cestu, aby mimo formu akciového podnikání vnikl do našeho státu. Obává se též, že zavedení koncesního systému je ve vývoji značným krokem nazpět. Jedná-li se nyní o přechodnou ochranu, stačí úplně náš zákon o mimořádných hospodářských poměrech z r. 1919 a není proto mimořádnost dnešních poměrů důvodem k tomu, aby v nové úpravě akciového práva nebylo užito výhodných ustanovení systému normativního. Navrhuje proto, aby sekce odporučila plenu přijetí smíšeného systému, jelikož tato forma zdá se mu býti nejvýhodnější. Návrh svůj formuluje následovně:
»— Doporučuje se zavésti systém normativní. Zůstává však vyhraženo státní správě, aby vázala podmínkou státního schválení (koncese) založení podniku tam, kde se zřetelem k předmětu, rázu nebo rozsahu podniku vyžadoval by toho zájem hospodářského celku. —«
Při hlasování vyslovuje se však většina (14:8 hlasům) pro níže uvedený návrh prof. Weniga:
1. Budiž setrváno při dosavadním systému koncesním, ovšem budiž pamatováno na to, aby vhodným opatřením, zejména docílením spolupráce mezi správními úřady a soudy, zabráněno bylo průtahům, které se při zřizování akc. společností té doby vyskytují.
(Prospekt.) Obchodní zákoník, platný na Slovensku, ukládá zakladatelům povinnost vydat t. zv. prospekt, který obsahuje základní ustanovení budoucí společenské smlouvy. Má tedy poskytnouti upisovatelům všeobecnou informaci, ale hlavní jeho význam spočívá v ručení zakladatelů z prospektu (za pravdivost údajov ručie zakladatelia solidárne — § 150, posl. odst. Slov. obch. zák., vedomé sdelenie nepravdivých údajov je trestné — § 219 téhož zák.). Referent doporučuje, aby v reformě akciového práva bylo pamatováno na úpravu prospektu tak, jak je nyní upraven v právu na Slovensku platném. Návrh ten jednomyslně přijat:
2. Doporučuje se převzíti ustanovení obchodního zákoníku na Slovensku platného pro případ jak simultáního, tak i sukcessivního založení, s určením odpovědnosti zakladatelů podle téhož zákona.
(Založení kvalifikované a dodatečné.) O kvalifikovaném založení mluvíme, když na účet základní jistiny mají být do společnosti vneseny majetkové objekty, nepozůstávající v hotových penězích (přínos, převzetí závodu), nebo mají-li býti některým akcionářům přiřčeny zvláštní výhody. V takových případech je třeba, aby akcionáři byli chráněni před újmami, které by jim mohly vzniknouti z nereelnosti zakladatelů. Do společnosti mohou totiž tímto způsobem býti přineseny objekty, které jsou pro ni bezcenné, nebo hodnoty přeceněné. Je tedy zapotřebí co nejvěcnějšího ocenění přínosů a zvýšení odpovědnosti zakladatelů a přínosců.— Předpisy říšskoněm. obch. zák. pečují o to, aby při kvalifikovaném založení bylo dbáno obou těchto náležitostí (přezkoumání zakladatelské zprávy správou a dozorčí radou a mimo to i zvláštními revisory). Komise 34. sjezdu něm. právníků tyto předpisy ještě vhodně doplnila (úřad má býti oprávněn zamítnouti žádaný zápis akc. společnosti, jestliže revisoři podají námitky proti registrování z toho důvodu, že zakladatelská zpráva, nebo zpráva správy a dozorčí rady o přezkoumání je nesprávná). Stejně tak znemožňuje něm. obch. zákon ve svých ustanoveních o dodatečném založení, aby pravidla o kvalifikovaném založení byla obcházena, a 34. sjezd něm. právníků k těmto předpisům navrhl, aby i v případě dodatečného založení byla nutná kontrola revisory (analogicky dle předpisů o kvalifikovaném založení). — Je nutné, aby podobné předpisy byly vtěleny i v právo naše. K tomuto návrhu připojuje se hlavní zpravodaj a návrh jednomyslně přijat:
3. Při úpravě založení kvalifikovaného a dodatečného budiž postupováno dle vzoru nynějšího něm. obchod. zákoníka.
(Odpovědnost zakladatelů.) V soukromoprávním ručení osob činných při zakládání akc. společností tkví nejúčinnější prostředek k zamezení toho, aby nesvědomití jednotlivci nezneužívali formy akc. společnosti k svému obohacení. Největší pokrok na poli této ochrany akcionářů učinilo opět německé právo. I naše předpisy bude nutno dle vyzkoušených ustanovení něm. práva doplnit.
Prof. Wenig předkládá k úvaze, zda by zakladatelé neměli kauci. — Prof. Kizlink zmiňuje se o nutnosti toho, aby byly odpovědností postiženy i osoby, které za zakladateli stojí, tedy nikoli zakladatelé, kteří jsou často pouze osobami nastrčenými (ustanovení §u 31. odst. I. osnovy něm. akc. zákona). Resoluce usnesena:
4. Odpovědnost zakladatelů. Ve příčině odpovědnosti kladatelů jest rovněž přidržeti se předpisů něm. obch. zákoníka, při čemž jest míti zřetel k § 31. osnovy něm. zákona o akc. společnostech z r. 1930.
(Kapitálová základna akc. společnosti. Jedinou zárukou pohledávek věřitelů akc. společnosti je základní jistina. Je tedy povinností zákonů postarati se účinnými normami o zabezpečení této při založení a o její nedotknutelnost po čas trvání společnosti. Platné právo vyhovuje tomuto požadavku různými předpisy. — Vlivem hospodářského rozvratu způsobeného světovou válkou, kdy nejen že se nedostávalo finančních prostředků nutných k založení nových akc. společností, ale i stávající již společnosti dostaly se do finanční nouze, vznikly snahy po zavedení nových právních norem (hlavně v Německu), kterými by bylo možno opatřiti akc. společnostem dostatečný příliv kapitálu hlavně z ciziny. Tyto snahy byly vyvolány mimořádnými poměry a ztrácejí své oprávnění pominutím těchto. My musíme míti na mysli zákon, který by platil za normálních hospodářských poměrů. Na cizí kapitál není nyní třeba bráti ohledů, právě naopak je záhodno cizí kapitál úplně vyloučit. Jedná se tedy nyní jen o to, jaká ustanovení by bylo dobře doporučit, aby byla pojata do nového akc. práva za tím účelem, aby byla zvýšena možnost akc. společnosti absorbovat kapitál vůbec.
(Akcie kvotní.) V některých státech rozšířil se poslední dobou typ akcie, která nezní na pevnou sumu, ale představuje kvótu společenského majetku, která na akcii připadá (t. z v. Quoten-Akcie). Tento typ však má za následek nebezpečí, že splátky konané na akcie nebudou vyúčtovány ve prospěch základní jistiny, umožňuje tajnou emisi pod pari a tajné snížení základního kapitálu. Je proto nutné, aby typ této akcie do našeho práva vůbec pojat nebyl.
(Označení na akciích.) Bylo by v zájmu akcionářů, aby dle vzoru §u 11. maďarského zákona o akc. společnosti na každé akcii byl vyznačen celkový počet akcií a výška základního kapitálu.
(Minimum základního kapitálu.) Platné právo předpisuje nejmenší sumu pro základní kapitál. Avšak se zřetelem na rozmanitost druhů obchod. společností (hlavně spol. s r. o.) není tu asi nebezpečí, že akc. společnosti bude zneužito k podnikům nepatrného hospodářského významu, pro které se její forma vůbec nehodí. Mohl by tedy býti předpis minimální výše základního kapitálu v zákoně postrádán.
(Nejmenší nominální hodnota akcie.) Volnost co do stanovení nejmenší nominální hodnoty jednotlivých akcií skrývá v sobě nebezpečí, že vydány budou akcie v tak nízkých obnosech, že zlákají k nákupu za účelem ukládacím a spekulačním lidi majetkově úplně slabé, kteří by tak event. znehodnocením akcií mohli přijít o všechno. Je tedy nutno minimum zákonem stanoviti. Dle návrhu referentova odpovídal by našim poměrům obnos 500.— Kč.
Dr. Voslař navrhuje jako nejnižší hodnotu akcie obnos 200 Kč.
(Emise pod pari.) Jedním ze základních principů, na kterém je vybudováno právo akciové je, že základní jistina musí býti vytvořena v celé výšce napřed určené. Připuštěním emise pod pari by tento základní princip padl. Je tedy záhodno, aby možnost emise pod pari byla vyloučena.
(Vydání nových akcií před splacením starých.) Myšlenka povolení zvýšení základního kapitálu vydáním nových akcií dříve, než by byly úplně splaceny akcie původně vydané, sleduje ten účel, aby si společnost mohla zaopatřit nový kapitál v případě, že by nebylo možno včas inkasovati hodnotu akcií, nebo kdyby se ukázalo ještě před uplynutím konečné lhůty určené k úplnému splacení, že základní jistina byla stanovena obnosem příliš nízkým. Jelikož by však byl připuštěním této metody zvýšení akc. kapitálu porušen princip neporušitelnosti základní jistiny, nutno její možnost zásadně vyloučit. (Сonvertible bond.) Convertible bond je specielním ustanovením amerického práva. Je to dluhopis pevně zúročitelný zaručující svému majiteli právo žádat, aby jeho dluhopis — buď po uplynutí určité lhůty nebo do určité lhůty — byl přeměněn na akcii. Forma tato by nutně předpokládala buď dostatek akcií v zásobě, nebo podmínečné zvýšení základního kapitálu. Nevýhodou pak je ještě hrozící překapitalisování společnosti. Ačkoli není proti convertible bonds možno míti zásadních námitek (kdyby ovšem náležitými kautelami bylo čeleno spekulaci), není u nás hospodářské potřeby pro zavedení tak komplikovaného způsobu opatřování kapitálu.
Hlavní zpravodaj prof. Dr. Wenig souhlasí se všemi vývody referentovými a doporučuje, aby referentem navržená resoluce byla schválena. Stalo se tak jednomyslně:
5. K zabezpečení kapitálové základny akciové společnosti doporučuje se
a) setrvati při dosavadním zákazu emise pod pari, jakož i zákazu nových emisí před úplným splacením akcií emisí starších,
b) zabezpečiti splacení akc. kapitálu zostřením trestních
sankcí proti zakladatelům, obsažených v obch. zákoníku na Slovensku platném.
(Právo starých akcionářů na akcie nové emise.) Spravedlnost oproti starým akcionářům vyžaduje, aby jim bylo přiznáno právo na určitou kvótu nových akcií. Otázkou je, zda starým akcionářům má býti toto právo přiznáno bezpodmínečně, t. j. tak, že by ani valná hromada nebyla oprávněna odňati tento nárok akcionářům, nebo aby jim toto právo bylo přiznáno jen za určitých podmínek. Referent navrhuje, aby každému akcionáři byl na jeho žádost přidělen počet nových akcií odpovídající jeho dosavadnímu podílu na základní jistině, jestliže valná hromada, která se usnesla na zvýšení základního kapitálu, by neurčila něco jiného. Tato valná hromada může však omezit právo akcionáře na nové akcie nanejvýš na míru, že na každé tři akcie staré připadne jedna nová.
Dr. Voslař je toho mínění, aby majoritě byla dána možnost toto právo vyloučit, nebo omezit (k tomu by pak bylo dle navrhovatele zapotřebí platného usnesení valné hromady a následného soudního potvrzení.) Prof. Dr. Kizlink navrhuje, aby akcionářům byl přiznán nárok na jejich poměrný díl na nové emisi. Hlasováním mělo nyní býti rozhodnuto, zda právo starých akcionářů na akcie nové emise má býti omezitelné, nebo neomezitelné. Sekce vyslovila se 15 hlasy proti 5 hlasům pro omezitelné právo a mezi otázkami, zda většina valné hromady, která má rozhodnout o omezení tohoto práva, má býti kvalifikovanou anebo nikoli, přiklonila se sekce k názoru, že je třeba kvalifikované většiny valné hromady k omezení práva starých akcionářů na akcie nové emise. Resoluce usnesena:
6. Nárok na odběr akcii nové emise. >Majitelům akcií dřívějších emisí budiž výslovně přiznán nárok na odběr akcií emise nové; tento nárok může býti obmezen jen usnesením kvalifikované většiny valné hromady. II. Organisace akc. společnosti. Referent hlavní zpravodaj prol. Dr. Wenig se přimlouvá, aby v nové úpravě akc. práva byly uznány za povinné tři orgány: 1. představenstvo, 2. dozorčí rada, 3. valná hromada.
1. Představenstvo. Pro naše právo je nepochybné, že jen osoba fysická a svéprávná muže býti do představenstva volena. Náš zákon však dlužno doplniti v tom směru, že manželství, příbuzenství a švagrovství se členy dozorčí rady uznává se za důvod vylučující dle předpisů o akc. bankách čís. 239, 1924). Dále doporučuje referent, aby dle vzoru švýcarského většina členů představenstva měla své bydliště v tuzemsku. (Členství akcionářů.) Až dosud mohli býti členy představenstva i neakcionáři. Referent je však toho názoru, že zásadně může býti členem představenstva jen akcionář, jelikož jen ten má přímý zájem na výsledku hospodaření společnosti. Nemá-li však tato kvalifikace členů představenstva klesnouti na pouhou formalitu, bylo by zapotřebí, aby právní řád postaral se o to, aby míra povinných akcií byla stanovena takovým způsobem, aby předpisy o kvalifikaci členů představenstva nemohly býti obcházeny. Dle vzoru předpisů o společnosti s r. o. žádá referent, aby předpisy o členech představenstva byly doplněny tak zv. konkurenčním zákazem. Resoluce usnesena:
1. Představenstvo: a) Osobní způsobilost: Budiž stanoveno, že členy představenstva mohou býti jen fysické svéprávné osoby, že manželství, příbuzenství a švagrovství se členy dozorčí rady jsou překážkami vylučujícími, že většina členů představenstva má míti bydliště v tuzemsku. Vládě buď ponecháno rozhodnutí, zda jest setrvati na požadavku, aby členové představenstva byli zdejšími státními občany. Budiž ustanoveno, že členy představenstva mohou býti jen akcionáři, při čemž počet povinných akcií jest stanoviti tak vysoko, aby předpis tento nemohl býti obcházen.
Plná moc představenstva je dle nynějšího právního stavu neomezitelná. Stav tento poskytuje dosti bezpečnosti třetím osobám ve styku s akc. společností. Navrhuje proto referent, aby setrváno bylo na dosavadním stavu obou u nás platných zákonů, což usneseno:
) Plná moc představenstva: Doporučuje se ničeho neměniti na dosavadním právním stavu, zejména také stran neomezitelnosti plné moci v poměru k třetím osobám.
Je třeba, aby zákon určil míru pečlivosti, kterou členové představenstva při obstarávání záležitostí společnosti mají věnovati. Referent navrhuje, aby bylo stanoveno, že členové představenstva mají se věnovati záležitostem společnosti s péčí řádného kupce. Současně navrhuje referent, aby do zákona připojen byl výčet nejdůležitějších případů porušení povinností členů představenstva (§ 241 něm. obch. zák.). Přestoupení povinností členů představenstva ať stalo se úmyslně, nebo pouze zaviněně, má v zápětí závazek k náhradě škody. Ti pak, kteří své povinnosti poruší, ať ručí rukou společnou a nerozdílnou. Jako exkulpační důvody možno tu připustiti: a) prokázanou nevědomost, b) ustanovení § 191 slov. obch. zák. (že se člen představenstva ohradil). Otázkou však nyní je, komu přísluší právo na uplatnění nároku na náhradu škody. Systémy práv se v této otázce značně rozcházejí a panuje tu mnohá nejasnost v teorii i v praxi. Předpisy našeho obch. zák. jsou v této věci nejasné (čl. 241). Bylo by prospěšné, kdyby nárok na náhradu škody proti členům představenstva byl přiznán subsidiárně t. j. mimo společnost v případě, když tato sama ho neuplatní) dozorčí radě i proti usnesení valné hromady (dle něm. práva) a také jedné desetině akc. kapitálu (podle předpisů o společnosti s r. o.).
Ochranu akciového podnikání rydze vyřešiti jen civilní odpovědností. Je proto nutné, aby civilní odpovědnost členů představenstva byla doplněna odpovědností trestní. Resoluce usnesena:
c) Ručení členů představenstva: Doporučuje se stanoviti, že členové představenstva mají se věnovati záležitostem společnosti s pečlivostí řádného kupce. K tomu budiž připojena exemplifikace nejdůležitějších případů porušení povinnosti členů představenstva.
Náhradní závazek jest solidární.
Exkulpačními důvody jsou nezaviněná nevědomost o škodném opatření nebo opominutí, jakož i okolnost, že člen představenstva se ohradil proti škodnému činu neb opominutí. Aktivní legitimace k uplatnění nároku přísluší nejprve společnosti zastoupené dozorčí radou; pokud jde o odpovědnost členů dozorčí rady, dozorčí radě i proti usnesení valné hromady: posléze minoritě representující jednu desetinu akciového kapitálu.
Jednání členů představenstva se společností nechť vyžaduje svolení dozorčí rady. Zamítá podmínku svolení valné hromady, jelikož by se tak jednání na obou stranách značně ztížilo, ne-li dokonce znemožnilo. Resoluce usnesena:
d) Do zákona jest pojmouti konkurenční zákaz pro členy představenstva, jakož i ustanovení, že k uzavření právního jednání mezi členem představenstva a společností jest zapotřebí schválení dozorčí rady.
2. Dozorčí rada. Pro členství v dozorčí radě by bylo záhodno, aby platily v celku stejné podmínky, jako pro členství v představenstvu. Tyto podmínky měly by však byti zmírněny co do počtu povinných akcií a jedna třetina míst by mohla býti obsazena i neakcionáři. (Dále viz »Minoritní ochrana«: každá desetina akc. kapitálu by měla mít právo zvolit si jednoho člena dozorčí rady.)
Činnost dozorčí rady dělí se na činnost správní, poradní a kontrolní. V tomto posledním směru, ač kontrola dle úmyslu zákona měla hýti hlavním účelem, je činnost její nejslabší. Činnost kontrolní pokulhává hlavně proto, že kontrola je závislá na znalosti technické stránky věci. Dozorčí rada, která nemá ve svém středu schopných znalců, měla by se postarati o to, aby účetnický výkon svěřila odborným silám. Navrhuje proto refe- rent, aby dozorčí rada mohla se sprostiti ručení za účetní revisi, svéří-li tento výkon odborným znalcům. Dozorčí rada má miti povinnost revidovati pomocí odborníka mimo její okruh stojí- cího, nemá-li sama ve svém středu takovou schopnou osobu.
Pro plnění povinností dozorčí radv jest nutno klásti důraz na to, aby dozorčí rada sama zvláštním jednacím řádem stano- vila způsob, kterým bude své povinnosti vykonávali (podobně jako zákon o akc. bankách v § 12). Měla by vvlvořiti zvláštní odbory ku provedení kontroly, aby tak její působnost byla účinně rozdělena ve prospěch účelnosti celého konání a zesílení dozoru nad akc. společností. Resoluce usnesena:
2. Dozorčí rada: Doporučuje se, abu dozorčí rada byla obligatórni. Ve příčině osobní způsobilosti nechť platí tytéž pod- mínky, jako pro členství v představenstvu, zmírněné stran počtu povinných akcií, jakož i tím, že jedna třetina míst v dozorčí radě může býti obsazena i neakcionáři.
Ve příčině kontrolní působnosti dozorčí rady budiž stano- veno, že dozorčí rada může se sprostiti ručení za účelní zkou- mání, svěří-li výkon tohoto zkoumání odborným znalcům. Ne- má-lí sama ve svém středu znalce účetnictví, budiž ji uložena povinnost pověřiti účetním zkoumáním odborného revisora.
3. Valná hromada bývá v zákonech označována jako nejvyšší orgán společnosti. Jest však vlivem různých zájmových skupin spíše nucena omeziti se na to, aby ex post vzala na vědomost výsledek obchodní činnosti za minulý rok a rozhodla o správnosti vedení schválením bilance a udělením absolutoria. Dle zásad demokratických má rozhodovati při usnášení akcionářů princip majority. V souvislosti se zásadou majority naskýtá se otázka, zda mají býti zavedeny akcie s pluraritním právem hlasovacím, které na sebe soustřeďují více platných hlasů, než stejný počet akcií obyčejných. Referent navrhuje, aby tylo akcie zavedeny nebyly (15 hlasy přijato), (Generální klausule.) Výkon hlasovacího práva jest nepřípustný, jestliže akcionář sleduje zvláštní výhody společnosti cizí pro sebe neb osoby třetí a porušuje při tom zřejmě zájmy společenské. Hlasující ručí společnosti za škodu způsobenou svým hlasováním pokud mu lze přičísti zlý úmysl. Jednání o této otázce odloženo. Dále zajímá nás jen postup t. zv. legitimace za účelem výkonu hlasovacího práva (jde tu vlastně o přenechání výkonu hlasovacího práva) a s tím související zvyklosti bank hlasovati za akcie u nich deponované. Ranky často vyhrazují si již na základě všeobecných podmínek oprávnění vykonávati právo hlasovací za akcie u nich uložené. Tu vzniká nebezpečí, že banka užije hlasovacího práva nejen bez souhlasu, ale i proti vůli akcionáře ku jeho škodě; proto navrhuje referent, aby banky nevykonávaly hlasovacího práva za akcie u nich deponované. Vrch. odb. rada Dr. Jeřábek, odvolávaje se na výhody tohoto systému (při známé indolenci akcionářů by zrušením tohoto systému velká část akcií vůbec nehlasovala) navrhuje, aby ponechán byl v platnosti dnešní stav, zavedený z valné části zákonem o povinnostech bankéřů čís. 241/1921. Návrh Dr. Jeřábka přijat 15:5 hlasům. Resoluce usnesena :
3. Valná hromada:
a) Hlasovací právo: jest zakázáno tvoření akcií s pluralitním hlasovacím právem.
b) Ve příčině postoupení legitimace k výkonu hlasovacího
práva je setrvati při dosavadní úpravě.
III. Referát prof. Dra Kizlinka je doplněním tištěné práce referentovy vzhledem k osnově něm. zák. o akciových společnostech z r. 1930 a pracem Dra Voslaře a Dra Fundárka.
Zvýšením práva menšiny je možno sledovati dvojí cíl: jednak ochrany podniku, aby většina nezneužívala svých mocenských zájmů na úkor společnosti, jednak ochranu zájmů minority samé, aby byly zmírněny tvrdosti většinového principu a také menšinám vyhrazen vliv na záležitosti podniku. V této věci však vzniká otázka, zda je ochrana menšiny takového významu, aby převyšovala nebezpečí, které vzniká poskytnutím této zvláštní ochrany (zneužívání svého postavení minoritou k zájmům, které nelze uvésti v soulad se zájmy podniku). Podle referenta jedná se v tomto případě jen o přestavbu dnešního práva. Práva menšiny mají sice býti lépe vybudována, než tomu bylo dosud, ale přesto nemají přesahovati rámce této ochrany, aby činnost společnosti nebyla podlomena. Je tedy již první z hlavních problémů práv menšiny, požadavek poměrného zastoupení, těžce formulovatelný a je pochybné, lze-li zásadu poměrného zastoupení, nebo princip minimálního zastoupení určité menšiny, žádati všeobecně. Požadavek ochrany podniku brání tomu zřejmě pro orgán výkonný, správní a zastupovací (představenstvo). Ale i tu by se doporučovalo, aby většinový systém byl zeslaben; musela by ovšem ochrana menšiny býti vybudována jinak, než šablonou poměrného zastoupení. — Pro dozorčí radu v dnešní její působnosti nevystupují námitky proti požadavku poměrného zastoupení tou měrou, jako u orgánu výše zmíněného. Zejména požadavek ochrany podniku není zvýšením práv minority v dozorčí radě nijak porušen, naopak právě nestejnorodé složení dozorčí rady (co do zájmových skupin) spíše ještě ji zabezpečuje. Proto požadavek zastoupení kvalifikované menšiny v dozorčí radě dlužno považovati za oprávněný; vzhledem k vnitřním obtížím, které by se v dozorčí radě mohly projeviti (s ohledem na zastoupení různých zájmových skupin) však dlužno postupovati obezřetně. Zásadně však možno přijati požadavek zastoupení minority v dozorčí radě ve větším rozsahu, než stanoví § 37. našeho akc. regulativu. Resoluce usnesena: 1. Účelně vybudovaná práva menšiny akcionářů přispívají podstatně k ochraně akcionářů i podniku. Předpisy našeho platného akc. práva o právu menšiny nedostačují. Při nové úpravě dlužno však dbáti toho, aby tato ochrana nepřekročila rámec daný požadavkem ochrany menšiny. Snahy o další zlepšování postavení minority nelze respektovati. Vzorem buďtež ustanovení něm. obchodního zákoníka a osnovy akc. zákona z r. 1930.
Je nutně třeba, aby do nové úpravy bylo vneseno více jasna o předpokladech, za nichž právní řád spojuje s vadným usnesením valné hromady jeho neplatnost a naříkatelnost. Dosavadní stav je s hlediska požadavku ochrany podniku neudržitelný a pro akcionáře nevyhovující a z části i nebezpečný. Ježto naše právo nezná zvláštní žaloby, dlužno usnesení valné hromady, která se příčí zákonu nebo stanovám, podříditi obecnoprávním zásadám. Nebezpečí z toho plynoucí, zejména ovšem co do časového trvání možnosti napadnouti takové usnesení obecnou žalobou o neplatnost, je příliš zřejmé než aby je zákonodárce mohl přejíti. — Dle vzoru něm. obch. zák. (§§ 271—273) je tedy dlužno přijati i v naše právo pojmy německé »Nichtigkeitsklage« a »Anfechtungsklage«. Tendencí něm. práva je však omezit první ve prospěch druhé.
Prof. Wenig hájí názor, aby obecná žaloba o neplatnost vůbec v akciovém našem právu připuštěna nebyla. Resoluce usnesena:
2. Doporučuje se, aby do nového zákona byla pojata ustanovení o žalobě podle vzoru předpisů něm. obch. zákona (§§ 271 až 273) a našeho zákona o spol. s r. o. (§§ 41—42). S hlediska požadavku ochrany podniku třeba však přihlížeti k tomu, aby časově omezená žaloba akciového práva byla vybudována jako prostředek k represi vadných usnesení valné hromady v míre co nejširší, t. j. aby případy neplatnosti usnesení byly prakticky omezeny na nejmenší míru.
Zásadně je nutné, aby publicita byla zesílena, aniž by ovšem při tom byl vážně ohrožen zájem společnosti. Nelze se spokojiti s pouhým odkazem na to, že jde o zájem obch. morálky, nebo že určitý vliv může míti judikatura (bude-li klásti větší důraz na požadavek pečlivosti řádného kupce); je třeba princip publicity vybudovati již v zákoně samém. Je však nutné ještě jednou zdůrazniti, že zásadu publicity není možno rozšířiti na úkor prosperity a zájmu podniku. V tom směru je stanovisko referentovo shodné se stanoviskem osnovy něm. akc. zákona. Resoluce usnesena:
3a). Požadavek větší publicity akciového podnikání je odůvodněn. Za dnešních poměrů nelze očekávati, že mu bude vyhověno bez zásahu zákonodárcova. Zejména dlužno žádati, aby princip publicity došel výrazu při úpravě práva bilančního.
Právo akcionářovo na informaci je nutné a dobré; zamítnutelné by mělo býti jen v zájmu podniku. Není však v zájmu podniku, aby bylo akcionářům přiznáno právo na informaci mimo valnou hromadu; referent však doporučuje, aby právo na informaci ve valné hromadě bylo akcionáři výslovně přiznáno. Návrh referentův kryje se i v této věci s názorem něm. akciového zákona z r. 1930.
Prof. Wenig žádá, aby při udílení informací bylo dbáno veliké opatrnosti a staví se, shodně s referentem prof. Dr. Kizlinkem, zásadně proti individuálnímu právu informačnímu, doporučuje všatc omezení práva akcionářova na informaci i ve valné hromadě. Resoluce usnesena:
3b). Změna struktury akciové společnosti a přesun mocenských poměrů vyžadují, aby vedle zvýšené interní publicity, bylo zesíleno právo akcionářovo na informaci. Informační povinnost orgánů společnosti ve valné hromadě budiž omezena na vysvětlivky o účetní závěrce a o obchodní zprávě; při tom musí býti dbáno mezí, které klade požadavek ochrany podniku. Individuální informace mimo valnou hromadu se nepřipouští.
Referent prof. dr. Kizlink zmiňuje se v přehledu o tom, do jaké míry možno kombinovat různá hlediska na otázku bilance účtu ztráty a zisku a rozdělení zisku, a stran bilance zdůrazňuje požadavek bilance jasné, úplné a pravdivé. Ohledně otázky tvoření tichých reserv, nestaví se referent zásadně proti. Tvořeny mají však býti jen omezeně a nedoporučuje, aby do zákona bylo ustanovení o tichých reservách pojato. Stejného názoru jsou i pp. prof. Dr. Wenig a Dr. Voslař. Všichni pak vyslovují se zásadně proti t. zv. černým fondům.
Na návrh vrch. odb. rady Dra Jeřábka bylo rozhodnuto do resoluce pojati i ustanovení, aby zákony dbaly akcionářova zájmu na dividendu, s přiměřeným ovšem zřetelem na zájmy podniku. Resoluce usnesena:
I. Platné předpisy bilančního práva pro akc. společnosti nepostačují. I za předpokladu, že zákonodárce ponechá obecné bilanční předpisy bez podstatných změn, dlužno žádati, aby pro akciové společnosti byly dány speciální bilanční předpisy, přizpůsobené potřebám akciového podnikání.
II. Nedoporučuje se, aby do zákona bylo pojato ustanovení o tichých reservách.
III. Doporučujeme, aby zákonodárce přihlížel pokud lze co nejvíce k prostředkům, jimiž je možno dosáhnouti větší publicity bilance (v širším slova smyslu).
IV. Zákonné předpisy o rozdělení zisku hleďtež náležitě k akcionářovu zájmu na dividendu, ovšem také s přiměřeným zřetelem k zájmům podniku.
(Otakar Peterka.)
Otázka 2.: Ochrana autora v oboru radiodiffuse se zřetelem ke článku 11. bis usnesení římské konference 1928.
Práce podali: Dr. Löwenbach, Dr. Šourek.
Ve svém referátě upozorňuje univ. prof. Dr. Sommer nejprve na nedostatky našeho autorského zákona v oboru radiodiffuse, který sice dostatečným způsobem chrání autora díla hudebního, méně literárního, o autorech děl fotografických a výtvarných pak vůbec mlčí, neb v době tvoření našeho autorského zákona radiodiffuse děl výtvarných a fotografických nepřicházela ještě v úvahu. Mezinárodní ochrana autorského práva zavedena byla už t. z v. Bernskou konvencí z r. 1886, tehdy ovšem problém radiodiffuse nebyl ještě aktuální a teprve konference římská pokusila se o mezinárodní řešení ochrany autora v radiodiffusi. Potom rozebírá jednotlivé §§ zákona a navrhuje shodně s Drem Löwenbachem, aby § 21. byl rozšířen o větu — neb jinými technickými prostředky — a podobně aby byly rozšířeny §§ 27., 31., 36., nesouhlasí však se škrtnutím slov — pokud dílo není vydáno. — Pokud se týče zákonné licence při provozování děl uměleckých § 11. bis římské konference v odst. I. dává autoru výlučné právo rozhodnout o šíření svých děl radiodiffusi, v odst. II. však stanoví, že zákonodárství jednotlivých států mohou upraviti podmínky provozu uměleckého díla radiofussí, že však nesmí směřovali k exploataci. Dr. Löwenbach, vzhledem k monopolnímu postavení našeho rozhlasu, navrhuje úpravu § 16b) našeho autorského zákona ve smyslu ustanovení římské konference, s čímž zpravodaj souhlasí, avšak upozorňuje, že znamená to vlastně zhoršení postavení autora díla hudebního. K uzákonění ochrany výkonného umělce staví se nepříznivě, jednak že zákon za jistých okolností autoru výkonnému ochranu přiznává, jednak proto, že v praxi působilo by to značné těžkosti.
Druhý zpravodaj Dr. Šourek vyslovil plný souhlas s prací Dra Löwenbacha, souhlasil s úpravou licence, jak navržena ve změnách k §u 16b), rovněž souhlasí s rozšířením §u 21. o uvedenou větu, již navrhuje doplniti ještě slovy — i veřejně přednášeti i šířiti —, neboť technický rozvoj (televise, zvukový film) předběhl již značně autorský zákon. V otázce ochrany výkonného umělce souhlasí s prof. Drem Sommrem, ježto výkonný umělec je prozatím dosti chráněn smluvně.
Dr. Löwenbach k názoru prof. Dra Sommra o ponechání slov v §u 21. — pokud není vydáno — připomíná, že to vlastně znamená rozpor se zásadou I. odst. §u 11. bis, že by v budoucnosti, kdy mohou vzniknouti soukromé rozhlasové společnosti, byla dána možnost exploatace děl uměleckých, a že by ponechání onoho ustanovení vzbudilo odpor literárních autorů. Ke změně §u 21. navrhované Drem Šourkem souhlasí, že nynější formulace nezachycuje všechny prostředky, jimiž možno díla šířiti, avšak soudí, že navrhovaná změna by se musela provésti i v ostatních paragrafech autorského zákona, což znamenalo by značné obtíže. Licenci připouští pokud možno nejúže a jen pro společnosti se státním dozorem. Otázku ochrany výkonných umělců doporučuje zatím neřešit.
M. r. Dr. Kučera připomíná, jak radio přináší stále množství nových úkolů, které čekají na rozřešení z právního hlediska. Myslí, že autorský zákon právě pro velký pokrok rozhlasu bude nutno novelisovat. Ochranu výkonného umělce doporučuje odložit, ježto tato otázka se právě projednává na několika mezinárodních fórech. Dr. Šulc nesouhlasí s poslední větou §u 16.b, ježto dle jeho názoru nebylo by správné soustředit všechny spory o autorské honoráře do Prahy, a dále žádá možnost, aby autor mohl býti donucen k rozšiřování díla rozhlasem. — K tomu poznamenává Dr. Löwenbach, že by bylo možno nahradit pražský soud soudem věcně i místně příslušným, naproti tomu prof. Hermann—Otavský soudí, že vzhledem k požadavkům, které tento nový obor rozhodování soudcům ukládá, je v zájmu věci lépe ponechati celou agendu v jedněch rukou, čímž debata skončena a resoluce usnesena takto:
Sjezd doporučuje, aby ještě před ratifikacií římských usnesení Bernské úmluvy ochrana autora v oboru radiodifuse byla rozšířena na všechny obory děl literárních, uměleckých a fotografických a aby současně vysílacím společnostem, které jsou pod zvláštním dohledem státu, byla v zájmu obecném zabezpečena činnost rozhlasu za náležitého šetření hmotných i nehmotných zájmů autorských.
Pokud jde o bližší úpravu ochrany práv výkonných umělců, uznává sjezd sice zásadně její potřebu, doporučuje však, aby byla řešena, až budou známy výsledky šetření již zahájených v tom směru na podkladě mezinárodním.
(František Kovář.)
Otázka 3.: O převodnosti pojistného nároku při pojištění
škodovém.
Práce podali: Dr. F. Digrin, Dr. J. Vrba, Dr. В. Šejbar (obé poslední pokusy podány byly dodatečně jako zvláštní otisk Pojistného Obzoru, Dr. J. Čapek.)
Předseda prof. Hermann-Otavský upozorňuje předem, že při pojištění jde o otázky, týkající se předpisů, které nejsou dosud u nás v platnosti. Asi třetina norem zákona o smlouvě pojišťovací z r. 1917 vlivem převratu nebyla ještě u nás zavedena. Jsou to sice normy našeho zákonodárství, ale nejsou dosud účinné. Jde tedy nyní o to, jak dalece mají býti tyto normy skutečně zavedeny a jak dalece mají platící normy býti reformovány.
Referent Dr. Digrin, nám. řed. pojišťovny Moldavia-Generali v Praze, ponechává bližší výklad autorům jednotlivých prací a zmiňuje se jen o tom, že sjezdová otázka spadá jednak do všeobecného práva soukromého, jednak do pojišťovacího práva zvláštního. Při řešení sjezdové otázky bude tedy třeba dotknouti se celého komplexu otázek navzájem souvisejících. Mnohá ustanovení zákona ukázala se býti během doby vadnými, hospodářské poměry se změnily, bude tedy nutno při unifikaci zákon podrobiti revisi.
O převodnosti pojistného nároku před pojistnou příhodou referuje Dr. Vrba. Na základě platných předpisů nelze převodnost popřít. Ale jako důvody proti převodnosti v tomto případě se uvádí: 1. Před tím, než nastane pojistná příhoda, nelze vůbec mluviti o pohledávce pojistníkově proti pojišťovně a tím tedy též ne o cessi. 2. Pojistný nárok lpí na zájmu na pojištění. Dokud pojistník má na pojištění zájem, nemůže nárok jeho býti převeden. 3. Cessionář, který na pojištění nemá zájmu, byl by plněním pojišťovny obohacen. Důvody tyto možno však vyvrátiti následovně: 1. Jde o skutečnou pohledávku pojistníka proti pojišťovně. Pohledávka je sice vázána výminkou a celou řadou podmínek, ale v této podmíněnosti nelze spatřovati závadu proti převodu. 2. Má-li pojistník intenci, aby splnění dostalo se osobě třetí, nelze proti tomu činiti námitek. 3. Cessionář, který svoje právo odvozuje z osoby pojistníkovy, není plněním obohacen, nebyl-li by obohacen i sám pojistník. Převodnost pojistného nároku je tedy lege lata dána. Převodnost by však přece mohla býti škodlivou. Pojistník by totiž cessi byl zbaven svého základního nároku, t. j. odčiniti škodu, již utrpěl. Často je v pojišť. smlouvách stanoveno, že pojišťovna má právo plniti in natura. Musel by tedy i cessionář připustiti, aby bylo i jemu in natura plněno a to lze předpokládali jen tehdy, kdyby i cessionář měl přímý zájem na věci. Měla by tedy cesse býti omezena jen na ty případy, kdy cessionář má na věci přímý zájem. — Proti zajišťovacímu převodu uvádí referent, že tím, že na cessionáře přechází všechny výhody pojištění (hlavně držba pojistky), ztrácí pojistník úplně kontrolu. Závaznosti by zůstaly stále u pojistníka, ale nezavazovaly by cessionáře. — Jako hlavní námitku proti cessi uvádí referent, že by se pojistník cessi zbavil možnosti znovuzřízení věci; tím by byl úplně zmařen vlastní účel pojištění. Proto by cesse pojišť. nároku před dostavením se pojistné příhody měla býti vyloučena (připuštěna jen tehdy, má-li třetí osoba k pojištěné věci nějaké věcné právo). Pokud se týče zastavení a zabavení, má zákon najít prostředky, aby zastavení neb zabavení nároku nemohlo býti překážkou znovuzřízení věci.
O ochraně hypotékárních věřitelů na podkladě pojištění vlastníkova referuje hlavní zpravodaj Dr. Digrin. Ochrany nepřímé týkají se §§ 79—81 zákona o smlouvě pojišťovací a pojištění požárním. Z povinnosti bezpodmínečně zříditi zničenou budovu přešel historický vývoj až k té možnosti, že pojistníkovi může býti vyplacena náhrada v penězích (ovšem jen ve výši skutečné škody), souhlasí-li s tím věřitelé. Tato ustanovení §§ 79—81 (dosud neplatící) v podstatě vyhovují jak zájmům pojistníkovým, tak i zájmům hypotekárních věřitelů. V detailech možno však činiti menší námitky (tyto pojal Dr. Digrin do své tištěné práce).
Ochrana přímá (§§ 82—84 a § 86 zák. o smlouvě pojišťovací) dosud neplatí. Zasahovaly by však pronikavým způsobem do smluvní volnosti účastníků a poskytovaly by samostatný a přímý nárok osobě stojící úplně mimo smlouvu, které pojišťovatel by měl býti zavázán a která by neměla žádných závazků, jen práva. Podle těchto ustanovení by tedy pojišťovací smlouva vybočovala dosud nevídaným způsobem ze zásad dvoustranné úplatné smlouvy. Samostatná ochrana hypotekárních věřitelů nemá proto býti pojata do zákona a má býti ponechána smluvní úpravě účastníků.
O pojištění na cizí účet referuje Dr. Čapek. Pojištění uzavírá se vždy na určitou osobu a to buď na její osobu přímo nebo na její majetkovou sféru. Nám se jedná jen o majetek. Normálním případem je pojištění na vlastní majetkovou sféru; pojistník je v tom případě současně i pojištěnou osobou. Při pojištění na cizí účet však přímým podkladem je majetková sféra osoby odlišné od osoby smluvní. Praxe i teorie rozchází se v otázce, kde má býti položena mez mezi pojištěním na vlastní účet a pojištěním na účet cizí. Praxe zastává názor, že smlouva o pojištění cizích věcí má býti považována za pojištění na cizí účet, jestliže ze smlouvy nevyplývá přímo, že se jedná o pojištění zájmu jen vlastního. — § 69 odst. III. a IV. zák. o smlouvě pojišťovací stanoví, že disposiční moc nad nárokem pojistným spojuje se s držbou pojistky. Praxe je však proti tomu. Dle této má nárok pojistný příslušeti pojištěnci, ale disposice nárokem má býti vyhražena pojistníkovi. Jelikož pojištění na cizí účet slouží předem k ochraně pojistníka, je nutné, aby jemu náleželo přednostní právo na uspokojení před pojištěncem i jeho věřiteli. Je však nutno zabezpečiti i zájmy pojištěncovy. Referent dochází k závěru (podobně jako prof. Dr. Ehrenzweig ve své přednášce o pojištění na cizí účet, konané r. 1928), že §§ 69 a násl. zák. o smlouvě pojišťovací nevyhovují již praktickým potřebám. Zákon snažil se působiti na praxi, ta však neustoupila a je tedy nyní nutné změnit zákon dle praxe. Resoluce usnesena:
I. Vzhledem k různosti názorů o postupitelnosti nároku pojistného před dostavením se příhody při věcném pojištění škodovém a vzhledem k povážlivým důsledkům praktickým ze zásady postupitelnosti té plynoucím doporučuje sjezd zákonodárci, aby při nastávající úpravě soukromého práva pojistného výslovně vyloučil postupitelnost pojistného nároku při věcném pojištění škodovém před dostavením se příhody.
II. Zabavení a zastavení takovýchto nároků budiž před dostavením se pojistné příhody přípustno pouze ve prospěch osob, které mají právo věcné na pojištěné věci anebo přímý zájem na jejím zachování; budiž vzato při tom v úvahu zavedení vhodných prostředků, aby uplatněním zástavního, pokud se týče úkojného práva nebylo pojistníku znemožněno znovuzřízení nebo znovuopatření věci.
III. Při požárním pojištění nemovitostí budiž ochrana hypotekárních věřitelů a jiných osob majících knihovní právo k věci, nepřímo vyplývající z pojištění vlastnického zájmu na věci, zachována v podstatě podle ustanovení §§ 79—81 zákona o smlouvě pojišťovací, s výhradou revise jejich v podrobnostech. Přímá ochrana hypotekárních věřitelů, upravená dosud v §§ 82 až 84 a 86 zákona o sml. poj. budiž ponechána smluvní úpravě účastníků. IV. Smlouva o pojištění cizích věcí budiž považována za pojištění na cizí účet, pokud ze smlouvy zřejmě nevyplývá, že jde o pojištění zájmu jen vlastního. Při úpravě pojištění na cizí účet budiž provedena zásada, že nárok pojistný přísluší pojištěnci, disposice však zůstává vyhrazena pojistníkovi. Zájmy pojistníkovy buďtež tu zabezpečeny jeho právem na přednostní uspokojení z plnění pojistitelova, zájmy pojištěncovy pak podle potřeby podmínkou jeho svolení k výplatě odškodného.
(Otakar Peterka.)

Citace:

Dr. Zdeněk Peška: Z dějin politické filosofie.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1930, svazek/ročník 11, číslo/sešit 2, s. 77-77.