Č. 3624.

Státní občanství. — Administrativní řízení: I. Ministerstvo vnitra je mocí svého práva dozorčího oprávněno, zrušiti i formálně pravoplatný akt podřízeného úřadu, kterým bylo vysloveno, že určitá osoba je čsl, státním občanem, shledá-li, že zákonem předepsané podmínky pro nabytí stát. občanství čsl. nejsou dány. — II. Věty jako při Boh. 3625 adm.
(Nález ze dne 17. května 1924 č. 8592.)
Věc: Lev M. v R. (adv. Dr. Pavel Stadler z Plzně) proti ministerstvu vnitra (min. rada Houdek) stran státního občanství.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l, narozený ve Vídni roku 1889, žádal o rozhodnutí o svém domovském právu v obci Š. u Znojma, do níž od narození příslušel, a která jej za svého příslušníka více neuznává, a udal, že po převratu sloužil ještě jako důstojník v Horních Rakousích, kdež mu bylo k jeho žádosti z 28. března 1919 propůjčeno dne 29. března 1919 domovské právo, jehož se při svém návratu do čsl. republiky vzdal.
Výnosem z 18. května 1922 rozhodla zsp v Brně, že st-l jest čsl. státním občanem dle § 1 č. 1 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., poněvadž má v obci Š., ležící na území čsl. republiky, domovské právo již od narození a dodala:
Udělením domovského práva v obci E. v Rakousku dne 29. března 1919 nepozbyl jmenovaný své domovské příslušnosti v Š., poněvadž nejsou tu předpoklady čl. 6, odst. 3 a 4 brněnské smlouvy ze 7. června 1920 č. 107 Sb. z r. 1921 a jednak jest příslušné usnesení ob. zast. v E. z 29. března 1919 dle přípisu hornorakouské zemské vlády v Linci z 23. listopadu 1921 neplatné, poněvadž žadatel v ten den (29. března 1919) nebyl rakouským státním občanem a nemohl tudíž domovského práva v rak. obci nabýti, takže usnesení to odporuje zák. o domovském právu.
Nař. rozhodnutím zrušilo žal. min. toto rozhodnutí z úřední moci pro nezákonnost, poněvadž podle čl. 1 smlouvy mezi rep. čsl. a rep. rak. o státním občanství, podepsané v Brně dne 7. června 1920 č. 107 Sb. ex 1921, oba smluvní státy uznávají jako podklad pro provedení čl. 64 a 70 smlouvy s Rakouskem a čl. 3 smlouvy s rep. čsl. domovská práva, jichž bylo ve druhém státě nabyto podle ustanovení zákona o právu domovském býv. státu rak. mezi 28. říjnem 1918 a počátkem účinnosti smlouvy St. Germainské, pokud se týče výše dotčeného ustanovení úst. zákona, t. j. 16. červencem 1920, st-l pak, jenž původně byl příslušný od narození do obce Š., nabyl dne 29. března 1919 domovského práva v obci E. v Rakousku, což bylo podle zákonů rakouských přípustno proto, poněvadž obec Š., ležící na Znojemsku, byla tehdy republikou rak. uznávána za iejí území a on sám podle § 2 rak. domovského práva z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. za občana republiky rak. Dlužno tudíž domovské právo jeho v E. a nikoliv v Š. položiti za základ pro posouzení jeho státního občanství podle výše dotčených ustanovení mírových smluv a nelze jej pokládati za čsl. státního občana, poněvadž výše naznačeného dne neměl na území čsl. republiky domovského práva.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Námitku, že žal. min. nebylo oprávněno měniti pravoplatné rozhodnutí, kterým již strana nabyla práva, jediné proto, že bylo jiného právního náhledu, nemohl nss uznati důvodnou. Z dohlédací moci která přísluší min. vnitra jako ústřednímu úřadu a nejvyšší instanci v záležitostech v obor jeho působnosti spadajících, k nimž patří i záležitosti státního občanství, vyplývá oprávnění tohoto min., rušiti i formálně pravoplatný akt podřízeného úřadu správního, kterým se vyslovuje, že určitá osoba jest čsl. příslušníkem, jestliže shledá, že zákonem stanovené předpoklady pro nabytí státního občanství nejsou dány, neboť zákonná úprava právních vztahů jedince k státu je povahy absolutní, kogentní, příslušnost jednotlivce k státu zakládá mezi oběma vzájemný poměr práv a povinností a uznání státní příslušnosti osob, jež nejsou v takovém vztahu k státu, jaký dle zákona jest nezbytnou podmínkou vzniku státní příslušnosti, by způsoboval stav neslučitelný s veřejným blahem i s veřejným zájmem státu.
Ve věci samé však uznal nss stížnost důvodnou.
St-l domáhal se rozhodnutí, že nepozbyl svého domovského práva v Š. tím, že dne 29. března 1919 bylo mu propůjčeno domovské právo v E., ležící na území rep. rakouské. Bylo tedy rozhodnouti otázku, nabyl-li st-l domovského práva v E. platně čili nic.
O této žádosti rozhodovala zsp i žal. min. již za účinnosti úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., i za platnosti smlouvy, uzavřené mezi republikami čsl. a rak. v Brně dne 7. června 1920 (č. 107 Sb. z r. 1921).
Uznávaje, že nutným předpokladem pro nabytí domovského práva v republice rak. bylo státní občanství st-lovo, vycházel žal. úřad při řešení otázky, nabyl-li st-l domovského práva v E., z právního názoru, že v daném případě jest rozhodno, že st-lova domovská obec Š. na Znojemsku patřila podle zák. republiky rakouské v době, kdy stl1 domovského práva v E. nabyl, k území republiky rakouské.
Věcí žal. úřadu bylo, aby s hlediska zákonů čsl. státu posoudil otázku, stal-li se st-l dnem 28. října 1918 ipso jure státním občanem čsl. Teprve v druhé řadě mohla po případě přijíti v úvahu otázka, stal-li se st-l státním občanem státu jiného, neboť nestal-li se čsl. státním občanem, bylo by nerozhodno, kterého státu občanem se stal. Stal-li se však čsl. stát. občanem, pak mohl státního občanství tohoto pozbýti sice dodatečným nabytím občanství státu jiného, nikoli však nabytím pouhého práva domovského ve státu tom, jak i žal. úřad ve svém odvodním spise uznává.
Vzhledem k tomu, jak žal. úřad řečený svůj názor odůvodnil jest uvésti toto: — — —1
Z úvah těch bylo nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost dle § 7 zák. o ss.

Důvody jako v nál. Boh. 3625 adm.

Citace:

č. 3624. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1303-1305.