Čís. 9157.

Byly-li stranou popřeny i okolnosti, jež měly býti listinami prokázány, i pravost listin předložených odpůrcem k důkazu o oněch okolnostech, bylo na soudu, by průvodním usnesením připustil důkaz o oněch okolnostech předloženými listinami a důkaz o pravosti listin srovnáním písma. Nestalo-li se tak, je řízení vadné (§ 503 čís. 2 c. ř. s.).
Navrhla-li manželka v žalobě o rozvod manželství od stolu a lože
z výhradně viny žalovaného, by byl manžel uznán povinným platiti jí výživné, zahrnuje její návrh v sobě i návrh na přiznání výživného podle dv. dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. za podmínek v něm uvedených.
(Rozh. ze dne 5. září 1929, Rv I 1632/28.)
Manželka žalovala manžela o rozvod manželství od stolu a lože z výhradné viny žalovaného a kromě toho se domáhala placení výživného žalovaným. Procesní soud prvé stolice uznal na rozvod manželství z viny obou manželů, žalobu o placení výživného zamítl. Odvolací soud k odvolání žalobkyně napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů, pokud jimi byla žalobkyně uznána spoluvinnou na rozvodu manželství a její žaloba o výživné byla zamítnuta, a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolání, opírajícímu se o dovolací důvody čís. 2, 3 a 4 § 503 c. ř. s., nelze, pokud jde o dovolací důvody čís. 2 a 4 § 503 c. ř. s., upříti oprávnění. Jako vadnost řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) v obou nižších soudních stolicích vytýká dovolatelka předem, že bylo sice použito k důkazu proti ní listin, předložených žalovaným, a že též provedeno srovnání jejího písma, nalézajícího se v soudních spisech s písmem na listinách jejím manželem predložených, jejichž pravost popřela, že však nebyl připuštěn důkaz listinami těmi o urážkách žalovaným tvrzených ani důkaz o pravosti listin těch srovnáním písma podle § 315 c. ř. s., jak toho § 277 c. ř. s. vyžaduje. Výtce té nelze upříti závažnost. Podle c. ř. s. nelze připustiti důkaz bez průvodního usnesení, neboť podle § 277 prvý odstavec c. ř. s. jest každý důkaz naříditi průvodním usnesením, a jest to nezbytné i při důkazu listinami i při důkazu srovnáním písma. Listin lze použíti bez průvodního usnesení jen k vylíčení a osvětlení sporného děje (§ 182 c. ř. s.), důkaz listinou o popřené a pro spor rozhodné okolnosti a důkaz srovnáním písma o pravosti listiny lze však provésti jen na základě průvodního usnesení, které musí z pravidla předcházeti provedení důkazu. Jakmile okolnost, o níž jest nabídnut důkaz listinou, jest popřena, jest učiniti formelní průvodní usnesení, že se důkaz listinou o této okolnosti připouští, a, bylo-li popřeno, že listiny jsou psány odpůrkyní, důkaz o pravosti listin buď svědky, srovnáním písma, znalci, po případě i slyšením stran k důkazu. Informace, jež listina poskytuje, vylíčení děje, jež listina obsahuje, nejsou ještě vždy přesvědčením o pravdivosti a správnosti jejího obsahu. Zákonným prostředkem k odůvodnění tohoto přesvědčení stává se listina teprve průvodním usnesením: jím stává se teprve pravost listiny, její hodnověrnost, její vztah k ostatním důkazům předmětem soudcovského zkoumání a posouzení. Byly-li tudíž žalobkyní popřeny i urážky, jež listinami měly býti prokázány, i pravost listin žalovaným k důkazu o nich předložených, jako listin vlastnoručně žalobkyní psaných, bylo na soudci, by připustil důkaz o urážkách předloženými listinami a důkaz o pravosti listin těch srovnáním písma průvodním usnesením, by mohla žalobkyně zaujmouti k důkazům těm stanovisko a mohla nabídnouti po případě i protidůkazy. Nestalo-li se tak, jest řízení i před prvním, i před odvolacím soudem v tomto směru vadným (§ 503 čís. 2 c. ř. s.). Naproti tomu nelze mluviti o vadnosti řízení z důvodu, že nebyl připuštěn důkaz písmem žalobkyně, psaným před soudem na zkoušku, nebo důkaz znalci, neboť, nabude-li soudce přesvědčení o dokazované okolnosti (o pravosti písma) srovnáním písma u soudu již po ruce jsoucího s písmem na předložené listině, není potřebí přikročiti ještě k diktování na zkoušku. Přibrání znalců písma jest předepsáno jen, když srovnání písma soudcem neskytá dostatečné záruky pro úsudek o tom, kdo jest pisatelem listiny (§ 315 c. ř. s.). Když tedy první soudce neměl pochybnosti o pravosti listiny předložené po provedení důkazu srovnáním písma, nemusil další důkazy prováděti. Avšak soud pochybil i po právní stránce (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Žalobkyně sice výslovné nenavrhla, by jí v případě, že bude rozvod povolen z viny obou stran, byla přiřknuta slušná výživa podle dvor. dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s., avšak nejvyšší soud rozhodl srovnale již ve více případech (viz rozh. čís. 466 a 1472 a 2428 sb. n. s.), že návrh manželky, by rozvedený manžel byl uznán povinným platiti jí výživné, v sobě zahrnuje vtomně i návrh podle řečeného dvorského dekretu a že soud má manželce slušnou výživu případ k případu přiřknouti, jsou-li tu podmínky oním dekretem vytčené, mluví-li pro to poměry a důvody slušnosti. Žalobkyně učinila v žalobě návrh, by její manžel byl odsouzen, platiti jí výživné, odůvodňujíc to jen tím, že jest tělesně sešlou následkem nemoci, a tvrdila dále, jaké jmění a příjmy žalovaný má, a nabídla o tom důkazy, které nižší soudy následkem odlišného právního názoru neprovedly. Zůstalo tudíž i tu řízení následkem mylného právního názoru nižších soudů kusým a neúplným (§ 496 čís. 3 a § 513 c. ř. s.). Bylo proto nutno zrušiti rozsudky nižších soudů podle §§ 503 čís. 2 a 510 c. ř. s. a věc vrátiti soudu první stolice, ovšem jen, pokud jde o výrok rozvodový z viny manželčiny a odepření výživného podle zmíněného dvor. dekretu. Bude pak na prvním soudu, bez jehož spolupůsobení nebylo lze doplnění provésti, by důkaz listinami o pravdivosti urážek a důkaz o pravosti listin předložených srovnáním písma nařídil formálním průvodním usnesením a by zjistil, zda jsou tu podmínky vyživovací povinnosti podle dvor. dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. a by zjistil výši jmění a příjmů manžela a podle toho pak podle slušnosti vyměřil výživné manželce, ovšem bude-li opětně na její spoluvinu uznáno. Vzhledem k tomu nebylo nutno obírati se dalšími dovolacími důvody.

Citace:

č. 9157. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 202-204.