NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 2

Č. 7595.

Vojenské věci: 1. * Podle rak.-uher. služebního předpisu A-42 není superarbitrační řízení skončeno již nálezem a návrhem superarbitrační komise, nýbrž teprve výrokem min. války (nár. obrany), na základě nich vydaným (srovnej také § 3 vlád. nař. č. 199/1926). — 2. * § 10 zák. č. 288/1924 o vojenských požitcích zaopatřovacích má na mysli jen superarbitrační řízení taktlo již ukončené.
(Nález ze dne 29. listopadu 1928 č. 31961.)
Prejudikatura: Boh. A 6182/26.
Věc: Artur M. v B. (adv. Dr. Ant. Fischer z Prahy 1) proti ministerstvu národní obrany o úpravu zaopatřovacích požitků podle zák. č. 288/1924.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l sloužil v býv. armádě rak.-uher. jako voj. gážista, posléze jako setník, činně až do státního převratu, byl ve válce zraněn a uznán při superarbitraci dne 19. října 1917 a dne 24. května 1918 dočasně nezpůsobilým polní služby, ale místních služeb schopným s tím, že má býti v listopadu 1918 znovu superarbitrován. Výnosem likvidujícího min. války ve Vídni z 22. dubna 1919 byl dnem 1. ledna 1919 přeložen na vlastní žádost do výslužby. Přihláškou z 8. března 1919 žádal, aby byl do čsl. armády převzat jako gážista ve výslužbě. Návrh osobní a stížnostní komise z 27. srpna 1920: »Vyhovuje, při jmou ti do výslužby, žádá«, byl rozhodnutím ministra nár. obr. z 19. října 1921 schválen a převzetí st-le jako kapitána ve výslužbě v osob. věstníku mno ze 4. března 1922 č. 20 uveřejněno.
K rozkazu mno z 2. dubna 1921 byl st-l podroben dne 20. července 1921 superarbitraci, při níž byl pro počasný zánět kolenního kloubu a pro neurastenii uznán dočasně ke službě nezpůsobilým. Výnosem mno z 23. ledna 1922 byl pak přeložen dnem 1. ledna 1919 do výslužby a přiznány mu zaopatř. požitky od téhož dne.
Superarbitrační návrhy z 20. července 1921 byly vyřízeny výnosem mno z 28. července 1922, jímž bylo nařízeno, aby byl st-1 ihned opětně superarbitrován, a současně přiznán mu od 1. srpna 1921 na dobu 1 roku dočasný přídavek za zranění 400 Kč ročně. Při superarbitraci, provedené 4. října 1922, byl st-l uznán k řadové službě nezpůsobilým, místní služby schopným, načež mu byl výnosem mno ze 6. prosince 1922 v důsledku této superarbitrace přiznán od 1. srpna 1922 nárok na trvalý přídavek za zranění 400 Kč ročně.
Ke st-lově přihlášce za úpravu zaopatřovacích požitků podle zák. č. 288/1924 rozhodlo mno výnosem ze 3. března 1926, že st-l na tuto úpravu nároku nemá, jelikož byl přijat osobním věstníkem 1922 čís. 20 ze 4. března 1922, podle ustanovení § 2 zák. č. 194/20 do výslužby bez superarbitračního řízení (superarbitrace, která byla provedena voj. likvidačními úřady, že nebyla uznána mno) a v den tohoto převzetí nebyl ani 60 let stár ani neměl 40 služ. let započítatelných, a že tedy nevyhovuje žádné z podmínek, uvedených v § 10 odst. 1 zák. č. 288/1924.
Podáním ze 4. května 1926 žádal st-l opětně o zvýšení výslužného a sice od 1. ledna 1926, uváděje, že tvrzení právě cit. výnosu, že nebyl superarbitrován, je mylné, poněvadž byl superarbitrován výnosem mno z 28. července 1922 a ze 6. prosince 1922.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo mno této žádosti z důvodu, že st-1 byl přijat do čsl. armády jako gážista ve výslužbě osobním věstníkem 1922 č. 20 ze 4. března 1922 a superarbitrován s konečnou klasifikací (výnos ze 6. prosince 1922) tedy po tomto přijetí, a že nároku na úpravu voj. zaopatř. požitků podle řečeného zák. nemá z důvodů uvedených ve výn. ze 3. března 1926.
O stížnosti uvážil nss toto:
Paragraf 10 zák. č. 288/24 stanoví v odst. prvém: Voj. gážisté (čekatelé) z povolání býv. rak.-uh. (rak. nebo uh.) armády, již byli převzati podle ustanovení § 2 zák. č. 194/1920 ve své hodnosti do výslužby bez superarbitračního řízení a v den tohoto převzetí: a) nedožili se 60. roku věku svého nebo b) neměli 40 služ. let započítatelných, nemají nároku na zaopatř. požitky upravené tímto zákonem. Mno může však v případech hodných zvláštního zření v dohodě s min. fin. poskytnouti jim výjimečně zcela nebo z části zaopatř. požitky podle ustanovení tohoto zák.
Mluvě o superarbitračním řízení, má zákon zřejmě na mysli superarbjtrační řízení, jak jest upraveno platnými služ. předpisy. O superarbitračním řízení pro voj. gážisty platí dosud předpis rak.-uh. služ. knihy A-42, podle níž se superarbitrace stává perfektní teprve výrokem min. války, resp. nár. obrany, vydaným na základě nálezu a návrhu superarbitrační komise (srovn. nál. Boh. A 6182/26).
V daném případě jest mimo spor, že st-1 byl převzat podle § 2 zák. č. 194/1920 ve své hodnosti do výslužby výrokem ministra nár. obrany z 19. října 1921, uveřejněným v osobním věstníku dne 4. března 1922. St-1 namítá, že jeho převzetí se stalo na základě superarbitračního řízení a dovolává se v té příčině superarbitrace, provedené orgány býv. branné moci rak.-uher. v r. 1917 a 1918, jakož i superarbitrace provedené orgány čsl. branné moci dne 20. července 1921 a dne 4. října, resp. 6. prosince 1922.
Pokud jde o superarbitraci z 20. července 1921, jest uvésti, že z tohoto dne pochází pouze nález a návrh superarbitrační komise, že však rozhodnuto bylo o návrhu tom teprve výnosem žal. min. z 28. července 1922, a že tedy podle toho, co shora bylo uvedeno, se tato superarbitrace stala perfektní teprve tímto dnem 28. července 1922. Spadá tedy tato superarbitrace a tím více ovšem i superarbitrace ze 4. října, recte ze 6. prosince 1922 do doby po převzetí st-le, pročež již z tohoto důvodu nemohou tyto superarbitrace padati na váhu s hlediska § 10 zák. č. 288/1924.
Pokud jde o superarbitrace z r. 1917 a 1918, zjistil nss ze spisů správních, že dne 19. října 1917, resp. dne 24. května 1918 byl superarbitrační komisí učiněn nález a návrh, že však přes to, že tyto výroky superarbitrační komise byly i dotyčným odborným oddělením býv. min. války přezkoumány, toto min. konečného rozhodnuti ve smysíu cit. služ. předpisu A-42 nevydalo. Proto nelze již z tohoto důvodu přihlížeti ani k těmto superarbitracím z r. 1917 a 1918, — nehledě dále ani k tomu, že při obou těchto superarbitracích a stejně i při superarbitraci z 20. července 1921 nebyla u st-le zjištěna trvalá nezpůsobilost k voj. službě, jaká podle §§ 2 a 7 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. a podle §§ 32 a 36 cit. služ. knihy A-42 jedině zakládá nárok na přeložení do výslužby, nýbrž jen nezpůsobilost dočasná, která zakládá pouze nárok na poskytnutí dovolené s čekaným, jež dle služ. řádu voj. jest službou činnou. St-lovu převzetí díle § 2 zák. č. 194/1920 nepředcházelo tedy superarb. řízení ve smyslu shora uvedeném, naopak jeho převzetí se stalo ve smyslu § 10 zák. č. 288/1924 bez superarbitračního řízení, pročež st-l nemá nároku na úpravu zaopatř. požitků podle zák. č. 288/1924. St-l namítá ještě, že má na úpravu zaopatř. požitků dle zák. č. 288/1924 nárok i vzhledem k ustanovení § 4 tohoto zák.
Ani tato námitka není však důvodná, neboť § 4 zák. č. 288/1924 mluví pouze o gážistech ve výslužbě býv. rak.-uher., (rak. nebo uh.) armády, tedy o gážistech, kteří byli do výslužby přeložení do dne 28. října 1918, kdežto st-l sloužil v býv. armádě rak.-uher. až do 28. října 1918 aktivně.

Citace:

č. 7595. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 392-394.