NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Č. 10781.

Vodní právo: Podle § 2 čes. zák. vod. jsou veřejnými vodami řeky a toky, na kterých se dne 26. července 1869 plavba loďmi a vázanými vory skutečně provozovala, a to od místa, kde plavba tato se počínala.
(Nález ze dne 18. října 1933 č. 11732/32.)
Věc: Charles P. v Ž. proti ministerstvu zemědělství o prohlášení řeky D. za veřejnou.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Výměrem z 8. ledna 1931 povolil zem. úřad v Praze k žádosti »Východočeské elektrárny, akciové společnosti v Hradci Králové« rekonstrukci vodního díla na řece D. v tak zvané »Myší díře« na území obce L. za účelem zřízení hydrocentrály podle projednaného projektu za podmínek, jež jsou ve výměru tomto pod bodem 1—13 uvedeny. Námitka zástupce velkostatku ž.-ckého při komisionelním jednání dne 29. října 1930 vznesená, že tento velkostatek jest vlastníkem říčních parcel v celém území obce L., takže každá změna v korytě se může státi jen se souhlasem majitele velkostatku, byla zamítnuta.
V důvodech uvedeno: Při rozhodování o přípustnosti projektu bylo vycházeti z veřejné povahy vody řeky D. v obci L. již vzhledem k předpisu § 3 vod. zák., ježto soukromé vlastnictví na příslušné trati této tekoucí vody nebylo likvidně prokázáno, naopak přípisem okresního soudu knihovního v Žamberku z 22. prosince 1930 bylo sděleno zem. úřadu toto lustrum: »Seznam č. I. kat. území L., veřejný statek mj. č. kat. 465 řeka D., mj. č. kat. 466 D. — hraniční řeka«. Pokud majitel velkostatku by proti tomu snad uplatňoval soukromé vlastnictví na řečené trati řeky, bylo by tuto spornou záležitost podle § 88 vod. zák. odkázati na pořad práva.
Proti tomuto výměru podal Charles P., majitel velkostatku v Ž., odvolání, ve kterém namítal: »Nesprávně vzal úřad za základ zjištění, že vlastnictví naše k parcelám č. kat. 465 a 466 nebylo likvidně prokázáno, neboť podle smíru, datovaného v Ž. dne 9. září 1923 a v Praze dne 11. října 1923, uzavřeného mezi majitelem panství ž.-ckého a českou finanční prokuraturou, v zastoupení veřejného statku, bylo uznáno neomezené vlastnictví Oskara P., majitele velkostatku ž.-ckého, k parcelám č. kat. 465 a 466 řeka D. a podle usnesení kraj. soudu v Praze z 20. listopadu 1930 byl povolen zápis vlastnického práva k parcelám č. kat. 465 a 466 řeka D. v kat. území v L. do zem. desk — ovšem usnesení to vydáno až po komisionelním jednání. Tím jest soukromé vlastnictví nesporně prokázáno. Tím padá také názor úřadu, že řeka D. jest na území obce L. podle § 3 vod. zák. veřejnou. Úřad tento se měl tedy omeziti podle § 88 vod. zák. na výrok, že projektu lze z příčin veřejných místa dáti a neměl rekonstrukci vodního díla přímo povolovati a námitky naše poukazovati na pořad práva.«
Nař. výměrem nevyhovělo min. zeměd. tomuto odvolání s tímto odůvodněním:
»Podle ustanovení §§ 82 a 83 vod. zák. č. 71/1870 z. z. čes. jest vodoprávní řízení ovládáno přísnou zásadou koncentrační. Námitky, ať povahy materiální, ať procesuální, mohou býti předneseny nejpozději při ústním jednání a v téže lhůtě mohou býti předloženy a navrženy důkazy na podporu uplatňovaných námitek. Skutkový materiál má býti podle § 84 cit. zák. při komis. řízení projednán (soustředěn) vyčerpávajícím způsobem, a tak, jak byl pojat do protokolu o místním jednání, tvoří jediný podklad pro rozhodnutí vodoprávních úřadů, a to i stolice vyšší, jež rozhoduje ve věci pořadem instančním. Není přípustno, aby strany jednotlivé námitky a důkazy, jež svou povahou náležejí do řízení komisionelního, uplatňovaly až v řízení opravném, v němž se (§ 95 cit. zák.) mohou brániti již jen proti rozhodnutí úřednímu a namítati, že úřad — posuzuje skutkový podklad v řízení komisionelním zjednaný podle právních norem — prohřešil se proti předpisům nebo zásadám procesním nebo že správně neužil materielní normy právní. Proto nemůže min. zeměd. přihlížeti k usnesení kraj. soudu civilního v Praze z 20. listopadu 1930, předloženému teprve min. odvoláním, kterým tento soud povolil připsání pozemkových parcel č. kat. 465 a 466 řeka D. v kat. území L. do desk zemských velkostatku Ž. Při ústním jednání se zástupci majitele velkostatku ž.-ského ani se nezmínili o smíru, který jest základem tohoto soudního usnesení. Min. nenáleží proto se zabývati otázkou, je-li pro vodoprávní úřad směrodatné toto soudní usnesení či imperativní předpis § 2 čes. vod. zák. Min. zeměd. jest vycházeti ve svých úvahách z právní situace, jaká byla dána v době komis. jednání.«
»Namítalo-li se při místním šetření, že vodní koryto řeky D. v L. jest v soukromém vlastnictví velkostatku, mohl a měl vodoprávní úřad I. stolice poukázati jen na ustanovení § 2 čes. vod. zák., podle něhož řeka D. od Ž. počínajíc jest ve svém toku i s vedlejšími rameny svými řekou veřejnou, na níž soukromoprávní vlastnictví už také podle § 287 o. z. o. nemůže býti založeno. Na této skutečnosti přece založil zem. úřad svou příslušnost (§ 76 odst. 2 čes. vod. zák.) jako úřad vodoprávní I. stolice a tato jeho příslušnost v řízení nikým nebyla popírána ani brána v pochybnost. Nebylo správné, že zem. úřad v odůvodnění svého rozhodnutí vyvozuje veřejnou povahu řeky »již« z předpisu § 3 čes. vod. zák., nepochybně vycházeje z hlediska, že, nejsou-li podle jeho mínění dány předpoklady ani tohoto zákonitého ustanovení, netřeba se dovolávati základnějšího předpisu § 2 cit. zák. Avšak ve shodě s vod. zák. jest význam obou těchto zákonitých ustanovení vystihnouti logickým postupem opačným. Proto min. zeměd., pozměňujíc příslušné vývody odůvodnění nař. rozhodnutí, vyslovuje zásadně, že řeka D. v obci L. náleží mezi vody veřejné již podle § 2 čes. vod. zák. a jest jakékoliv soukromé vlastnictví k ní vyloučeno (a contr. § 3 cit. vod. zák.).«
»V tomto bodu jest tedy odvolání Charlesa P. ve vod. zákoně neodůvodněné. Ale ani ostatními vývody odvolání nemůže se min. zeměd. zásadně zabývati, poněvadž čelí proti skutkovým okolnostem, projednaným při komis. jednání, aniž odvolatel při tomto jednání proti nim co namítal. Jest proto v této příčině ve smyslu § 83 po případě §§ 82 a 84, uznávajících přísnou zásadu koncentrační, se svými námitkami prekludován.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost k tomuto soudu podaná. Stížnost namítá nezákonnost nař. rozhodnutí, a to nejprve z té příčiny, že žal. úřad prohlašuje řeku D. od Ž. počínajíc za absolutně veřejnou ve smyslu § 2 čes. vod. zák., ač zem. úřad ji správně posuzoval podle § 3 téhož zák. jako vodu jen podmínečně veřejnou, jež na základě zákonných ustanovení neb zvláštních titulů soukromoprávních může někomu patřiti. Řeka D. od Ž. není podle tvrzení stížnosti veřejnou řekou podle § 2 čes. vod. zák., poněvadž nemá vlastností v § 2 zák. uvedených. Žal. úřad prohlásil ji za veřejnou podle § 2 vod. zák., aniž zjistil, že znaky veřejnosti ve smyslu tohoto předpisu zákonného jsou dány. Řeka D. od Ž. počínajíc může podle názoru st-lova býti posuzována jen jako veřejná řeka podle § 3 cit. zák. a tudíž jen potud, pokud podle zák. nebo na základě nějakého titulu soukromoprávního někomu nenáleží. Tento případ tu skutečně jest, neboť část řeky označená čísly parcel 465 a 466 v území katastrální obce L. jest soukromým vlastnictvím st-lovým a jsou ony říční parcely zapsány ve vložce zemských desk č. 1270 o panství ž.-ském. Min. zeměd. nebylo ostatně ani příslušno v prvé stolici o právní povaze řeky rozhodnouti. Tuto námitku nepříslušnosti neshledal nss důvodnou, neboť žal. úřad nerozhodl o právní povaze řeky judikátně, nýbrž řešil otázku, zdali jde o vodu veřejnou či soukromou, toliko prejudicielně pro účel svého judikátního výroku o udělení vodoprávního povolení jako o otázce hlavní. O otázkách prejudiciálních je však úřad správní ve věci hlavní příslušný zásadně povolán rozhodnouti, ať již rozhoduje v prvé či v odvolací stolici. Zvláštní procesní překážky, jež by byla bránila žal. úřadu zmíněnou otázku prejudicielní řešiti, nelze nalézti a ani sama stížnost ji neuplatňuje.
Pokud však jde o námitku, že nebyl zjištěn podstatný znak, jenž podle § 2 čes. vod. zák. kvalifikuje tekoucí vodu na vodu veřejnou, a že tedy žal. úřad neměl potřebného podkladu, aby mohl D. ve trati, o kterou běží, prohlásiti za vodu absolutně veřejnou, slušelo stížnosti přisvědčiti.
Podle § 2 čes. vod. zák. jsou veřejným statkem řeky a toky od místa, kde se jich používá k plavbě loďmi a vázanými vory. Jsou tedy podle tohoto zákonného předpisu veřejnými vodami řeky a toky, na kterých v době, kdy říš. zák. vod. z 30. května 1869 č. 93 ř. z. nabyl účinnosti, to jest podle tehdy platného § 8 cís. pat. ze 27. prosince 1852 č. 260 ř. z. dne 26. července 1869, plavba loďmi a vázanými vory skutečně se provozovala, a to od místa, kde plavba tato se počínala (srov. Pantůček: Jak jest zjistiti právní povahu vod, Právník 1910, str. 809). Tato skutečnost je tedy pro kvalifikaci vody jako vody (absolutně) veřejné podle § 2 čes. vod. zák. rozhodující, takže žal. úřad, dokud tuto skutečnost řádným způsobem na jisto nepostavil, neměl potřebného podkladu pro kvalifikaci D. v příslušné trati za vodu absolutně veřejnou. Tohoto zjištění bylo tím spíše zapotřebí, poněvadž na něm závisí i příslušnost vodoprávního úřadu k udělení vodoprávního povolení.
Podle § 76 cit. zák. jest k udělení povolení vodoprávního v prvé stolici povolán úřad okresní, v jehož obvodu dílo leží, případně zřízeno býti má, v druhé stolici pak podle zásady čl. 8 zák. č. 125/27 úřad zem. jako instance konečná. Jde-li však o povolení díla ve veř. vodách tekoucích, pokud se jich užívá k plavbě lodí a vorů, jest příslušným podle téhož ustanovení v prvé stolici úřad zemský a v druhé stolici min. zeměd. Nejde-li tedy o veřejnou vodu tekoucí, které se používá k plavbě lodí a vorů, nebylo min. zeměd. k udělení vodoprávního povolení vůbec příslušno.
Nedostatek skutkového zjištění svrchu vytknutý je však tak podstatnou vadou řízení, že bylo pro ni nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.
Za této situace neměl nss příčiny zabývati se námitkou, kterou se st-l snaží vyvrátiti výrok žal. úřadu o preklusi námitky vlastnictví říčních parcel č. kat. 465 a 466 v kat. obci L., neboť otázka tato může míti význam jen pro případ, že nejde o vodu absolutně veřejnou, za jakou ji žal. úřad pokládá.
Tím méně měl nss příčinu řešiti otázku, jaký význam pro zmíněnou preklusi má okolnost, že st-l sice při komis. jednání dne 29. října 1930 námitku vlastnictví k těmto parcelám vznesl, že však ještě podle sdělení okr. soudu v Ž. z 22. prosince 1930 byly tyto parcely součástkou veřejného statku a že st-l teprve v odvolání k žal. úřadu z 9. února 1931
Bohuslav, Nálezy správní XV. 84 předložil usnesení soudní, podle kterého byl st-li povolen vklad vlastnického práva k těmto parcelám s účinkem od 1. března 1931. Totéž platí o otázce, koho stíhá břemeno důkazní o tvrzeném vlastnictví st-lově k těmto říčním parcelám.

Citace:

Č. 10781. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 418-422.