NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7312.

Řízení správní. — Samospráva obecní: Kdy je právní poučení ve smyslu mor. zák. z 21. července 1914 č. 55 z. z. nesprávné a kdy je neúplné?
(Nález ze dne 30. května 1928 č. 14495).
Prejudikatura: Boh. A 851/21, 1085/21, 1585/22, 5036/ 25 a j.
Věc: Všeobecný pensijní ústav v Praze proti zemskému výboru v Brně (zem. konc. Dr. Kar. Nahodil) o včasné podání opravného prostředku.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Obecní úřad v L. předepsal stěžujícímu si ústavu jako vlastníku ozdravovny v L. dávku z přechodného ubytování za rok 1923 částkou 500 Kč, na rok 1924 částkou 1000 Kč a za dobu od 1. května 1926 do 20. června 1926 částkou 3850 Kč 5 h. — Odvolání ústavu, domáhajícího se osvobození od dávky bylo usnesením měst. zastupitelstva v L. z 27. srpna 1926 zamítnuto. Další odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto jako opožděné, poněvadž v odpor vzaté usnesení bylo st-li doručeno dne 2. září 1926, lhůta odvolací končila nejpozději dne 16. září 1926, st-1 podal odvolání přímo u zv, odkud pak bylo na obec vypraveno teprve dne 23. října 1926, takže tam došlo zřejmě po uplynutí odvolací lhůty.
O stížnosti uvážil nss toto:
Mezi stranami není sporno, že odvolání z usnesení ob. zastupitelstva mělo správně býti podáno u obecní rady v L. a že ode dne doručení tohoto usnesení st-li do dne, kdy odvolání u ob. rady došlo, uplynula doba delší 14denní lhůty odvolací. — Stížnost vytýká však, že odvolání st-lovo nemělo býti jako opožděné zamítnuto, nýbrž že v odpor vzaté usnesení ob. zastupitelstva mělo býti ve smyslu odst. 3 § 3 zák. z 21. července 1914 č. 55 z. z. mor. zrušeno, ježto jeho intimace neobsahovala udání místa, kde opravný prostředek má býti podán. — Žal. úřad zastává v odv. spise názor, že schází-li v poučení o opravném prostředku označení úřadu podacího, musí tento nedostatek podle odst. 4 § 3 cit. zák. býti uplatňován samostatným opravným prostředkem. Žal. úřad popírá proto svou povinnost zrušiti z moci úřední rozhodnutí prvé stolice, jestliže podací úřad nebyl v poučení označen.
S vývody odv. spisu sluší v zásadě souhlasiti. Paragraf 3. cit. zák. rozeznává dva případy. 1. Poučení o opr. prostředcích vůbec schází; v tomto případě je proti rozhodnutí poskytnut samostatný opravný prostředek, který musí vyhovovati všem formálním náležitostem pro opravný prostředek předepsaným. Případem tím se zabývají rozhodnutí nss-u Boh. A 1585/22 a 5036/25.
2. Poučení o oprav. prostředcích je nesprávné, t. j. poučení je nesprávné v některém z těch kusů, které podle zák. tvoří jeho podstatný obsah. Podstatný obsah poučení tvoří pak podle zák. tato sdělení: a) zdali jest opravný prostředek přípustný, b) v jaké lhůtě, a c) které je místo podací.
Pro případ, že dostalo se straně poučení nesprávného a řídila-li se strana ke své újmě tímto poučením, je předepsáno v § 3 odst. 2 a 3 cit. zák. zvláštní řízení, t. j. úřad má z povinnosti úřední nař. akt zastaviti a naříditi vydání aktu nového, opatřeného správným poučením.
Žal. úřadu bylo by snad i v tom přisvědčiti, že poučení, v němž schází některý z kusů podle zák. podstatných, tedy poučení neúplné, nemůže podle zák. býti kladeno na roven poučení nesprávnému, a že není v takovém případě možno použití ustanovení § 3 odst. 2 cit. zák., nýbrž že by tu šlo spíše o případ svrchu pod č. 1 uvedený, to jest, že bylo by pak věcí strany, aby samostatným opravným prostředkem domáhala se doplnění právního poučení. Avšak zásad těchto nelze na případ dnešního sporu použíti.
St-li dostalo se v prvé stolici poučení tohoto obsahu: »Proti tomuto usnesení máte právo odvolati se na mor. zv ve lhůtě zákonem stanoveném. V poučení tomto jest označen »úřad«, t. j. mor. zv, obratem, že lze se »na tento úřad odvolati«. Kdyby z tohoto poučení bylo zcela jasně patrno, že jest v něm označen jen úřad, který jest povolán o odvoláni rozhodovati, čili jinými slovy: kdyby z poučení tohoto bylo zcela jasně patrno, že v něm schází označení úřadu podacího, nebylo by snad možno použiti ustanovení § 3 odst. 2 a 3 cit. zák., nýbrž bylo by spíše věcí strany, aby samostatnou stížností domáhala se poučení úplného. Než z obratu: »máte právo odvolati se na mor. zv« není ještě patrno, že zv jest jen úřadem povolaným k rozhodování v řízení odvolacím, a že není zároveň také úřadem, u kterého má odvolání býti podáno. Ježto pak v poučení má podle zák. býti obsaženo poučení o úřadu odvolacím, mohla strana za to míti, že poučení obsahuje to, co po zák. obsahovati má, to jest, že úřad v něm označený jest také místem podacím. Nebyla-li však neúplnost poučení zřejmá, nýbrž mohla-li strana pokládati je za úplné, neměla příčiny domáhati se samostatnou stížností jeho doplnění. Poněvadž pak při výkladu poučení nelze hleděti k tomu, co úřad, vydávaje toto poučení, říci zamýšlel, nýbrž k tomu, jak poučení toto na venek, t. j. vůči straně se jeví, a je-li poučení, tak jak mu strana mohla rozuměti, věcně nesprávné, byl žal. úřad povinen použiti zákonných ustanovení o poučení nesprávném a nikoli zásad, jichž snad bylo by lze použiti při poučení neúplném. K témuž výsledku vede ostatně i důsledné použití zásady nss-em již opětně, zejména v nál. Boh. A 851/21, 1085/21 a j. vyslovené, podle níž jest podstatnou vadou řízení, k níž odvolací stolice má přihlížeti z povinosti úřední, jestliže úřad poučením o opravných prostředcích — byť i nepovinným — uvedl stranu v omyl a tím zhoršil její posici procesní, neboť úřad uvádí stranu k její škodě v omyl, jestliže poučení objektivně neúplné formuluje takovým způsobem, že neúplnost jeho není možno poznati.
Nebyl tedy žal. úřad oprávněn odvolání odmítnouti jako opožděné, nýbrž měl rozhodnutí v odpor vzaté odstraniti a naříditi vydání rozhodnutí nového, opatřeného správným poučením. Bylo proto nař. rozhodnutí, jež spočívá na nesprávném použití § 3 odst. 3 mor. zák. č. 55/1914 zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 7312. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 741-743.