NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926) - Zločincem po spavé chřipce

Feuilleton.

Tom. Kočí:
Muž se železnou maskou.

Z tajností pařížské Bastilly.

V dějinách světových setkáváme se mnohdy s událostmi a osobami, jejichž původ zůstává nám až po dnešní den nevysvětlenou hádankou, kterou se rozluštiti posud nikomu nepodařilo. Nemluvě ani o mlhavých dobách starověku a začasto nespohlivých zprávách ze středověku, nacházíme i ve věku novém dosti sporných otázek, nad nimiž sobě nejen pozdější, ale i současní historikové marně hlavu lámali. Sem náleží příkladně až dosud nevyřešený rozpor o pravé příčině smrti vévody frýdlandškého, a jiných podobných záhadách. Francie má opět svoji Jeannu d'Arc, dále historku kardinála Rohana, nešťastného „malého Capeta“, syna popraveného Ludvíka XVI., především však muže se železnou maskou, o jehož původu po celá staletí kolovaly nejdobrodružnější domněnky jakož i pověsti.
Nuže, pokusme se na tuto poslední otázku aspoň s největší pravděpodobností odpověděti.
Kdo byl onen tajemný muž se železnou škraboškou?
Jest nesporno, že francouzská královna Anna, manželka Ludvíka XIII., pokud se věrnosti manželské týkalo, byla dámou velice volných zásad, a že svoji milostnou přízeň věnovala zejména dvěma mužům, jejichž jména svého času těšila se znamenitému zvuku.
První z nich byl anglický vyslanec při dvoře francouzském, krásný a duchaplný vévoda z Buckinghamu, jehož osobu starší Dumas tak tajemným nymbem dovedl obestříti. Byl to vyškolený státník, jenž vlasti své mnohou dobrou službu prokázal, ale nakonec přece v síti zamilované královny uvízl.
Druhým pak byl neméně hladký a vychytralý diplomat a kancléř Ludvíka XIII., kardinál Mazarin, který po smrti svého předchůdce Richelieua dovedl říditi francouzskou státní loď tak dovedně a bezpečně přes četné víry a skaliska.
Král Ludvík, jehož manželství bylo pouhým řetězem různic a půtek, pohlížel na toto chování své choti velice nelibě a často došlo mezi královskými manželi k scénám velice pohnutým. Ač král střehl svoji choť velice přísně, že jí dokonce zakázal mužské osoby ve svých komnatách přijímati, znala nicméně chytrá tato žena všechny jeho zákazy obcházeti, a tajemný muž se železnou maskou zdá se býti bezpečně ovocem podobného milostného dobrodružství. Pokud se pak otce jeho týče, ukazují všechny okolnosti pravděpodobně k osobě Mazarinově, ačkoli lze souditi, že se tento svým blízkým poměrem ke královně mnoho nevychloubal.
Víme však nicméně, že slečna Saint-Quentin, která dlouhou dobu hrála vynikající úlohu u dvora Ludvíka XIII., nejednou se vyjádřila, že muž se železnou maskou jest dítětem královniným, jež světlo boží uhlídalo před narozením Ludvíka XIV. Podle toho připadalo by narození to na rok 1637, takže by bylo dítě po smrti Ludvíka XIII. dosáhlo asi 6 let.
Podobně paní z Monteville dosvědčuje ve svých tajných zprávách, že Mazarin s tak nápadnou starostlivostí o dítě pečoval, že se o tom mnoho u dvora šuškalo. A jelikož se uvěznění mladého muže událo teprve po smrti všemohoucího ministra, zdá se, že jej tento za svého života proti všem nástrahám dovedl chrániti.
Jakmile však Mazarin zavřel oči, vsazen jest jeho chráněnec neprodleně do vězení a to na přímý rozkaz svého vlastního bratra - krále Ludvíka XIV. Byl nejprve dopraven do tvrze Pignerotu, ale za krátký čas opět odtud odvezen do citadely na ostrově St. Margueritte. Byl tehdy asi 24 roků stár. Ale obava, aby zde snad příležitostně neupadl do rukou Angličanů, kteří by mu případně mohli k následnictví na trůně dopomoci, přiměla krále, že dal důležitého tohoto vězně pojednou spěšně z jejich blízkosti odstraniti. Tím způsobem dostal se nešťastný mladý muž do pařížské Bastilly, jejíž ponuré zdi neměl již v životě opustiti. Vypravuje se, že tajemný vězeň zachoval sobě život jedině nejpřísnějším slibem, že po celý čas svého života jediného slova nepromluví, a také vše kol něho tak zařízeno, aby se danému slovu nemohl zpronevěřiti.
Tak nařízeno střežícím jej vojínům, aby jej ihned skolili, kdyby k někomu pouze jediného slova pronesl, kterýžto rozkaz velící důstojník stráži vždy před vězněm opakoval a před jeho zraky jim také poručil nabíjeti muškety.
Přísný rozkaz pak, aby vězeň stále škraboškou byl opatřen a tak nikdo obličeje jeho nespatřil, vycházel od samého krále, který se právem obával, že by jeho nápadná podobnost mohla dáti popud k pověstem nejrozmanitějším, jejichž vznik za každou cenu chtěl potlačiti. Nicméně se potají u dvora šeptalo, že jest mladý muž králi nápadně podoben a to nejenom obličejem a hlasem, ale i v jiných návycích a pohybech, takže by je sotva kdo od sebe rozeznal. Jest také jisto, že Ludvík XIV. dobře byl zpraven o matčině tajemství, ať je tato již v slabé chvíli snad sama synovi prozradila, anebo s jiné strany se o něm dozvěděl.
Pověst, že škraboška tajemného vězně je ze železa zhotovena, nezakládala se na pravdě. Byla to spíše černá sametová maska, přiléhající na celou hlavu jako přilba až ke krku a mající pouze otvory pro oči, nos a ústa, z nichž poslední byl opatřen pružnými pery, aby byl vězni umožněn pohyb čelistmi. Na záhlaví nalézal se zámeček, od něhož klíček u sebe choval sám král. Přísnost, s jakou tajemství muže se železnou či spíše sametovou maskou bylo střeženo, šla tak daleko, že ještě po jeho smrti vydán od krále ukrutný rozkaz, aby jeho hlava byla od trupu oddělena a na drobné kousky rozsekána, aby nikdo její podobu nemohl rozeznati. Nábytek v cele jím obývané, jakož i jeho šaty a prádlo spáleny a celý žalář přestavěn, aby po něm ani stopy nezůstalo. Pochmurné zdi Вastillу měly zakrýti osudné tajemství pro vždy ostatnímu světu.
Nicméně zachovaly se dvě listiny, jež se k pobytu a smrti tajemného vězně vztahují a které pro jejich zajímavost tuto podáváme.
První z nich pochází z deníku pana De Jouca, královského poručíka v Bastille, a zní takto:
„Dnes ve čtvrtek 18. října 1698 odpoledne ve 3 hodiny dostavil se pan Saint Mars, guvernér Bastilly, s vězněm, jenž sem byl z ostrova Margueritte dopraven. Jméno jeho jest hlubokým státním tajemstvím. Přibyl v nosítkách hustě uzavřených a na obličeji měl masku. Nejprve ponechán až do tmy ve věži la Bassinière, načež jsem jej zavedl do třetí komory ve věži la Bertaudière, kdež mu příbytek, jak to jenom v rychlosti šlo, byl zařízen. Při tom doprovázel nás pan Rosargnes, jenž vězně z ostrova Margueritte do Bastilly přivezl a s ním byl jakožto společník do téhož vězení uzavřen.
V pondělí dne 19. listopadu 1703.
Neznámému vězni, který byl stále černou sametovou maskou opatřen a jehož pan de Saint Mars z ostrova Margueritte do Bastilly uvedl, učinilo se dnes, když ke mši sv. odcházel, velice nevolně, načež o 10. hodině večerní, když se byl knězi ze svých hříchů vyzpovídal, zemřel, aniž by byl před tím vážně nemocen. V úterý dne 20. listopadu 1703.
Svrchu řečený vězeň byl dnes odpoledne ve 4 hodiny na hřbitově sv. Pavla pochován. Pohřební útraty činily 40 livrů.“
V kostelní knize fary sv. Pavla v Paříži nacházíme pak z téhož dne tento zápis:
„1703, dne 19. listopadu, zemřel v Bastille Marchialli, asi 45 roků stár, a byl na svatopavelském hřbitově dne 20. listopadu u přítomnosti pana Rosargnesa a pana Reicha, vrchního ranhojiče v Bastille, pochován.“
Toť asi vše, co známo o tajemném vězni v Bastille, o jehož původu kolovaly nejpodivnější domněnky.
Byl-li tento Marchialli opravdu oním mužem se „železnou maskou“ a synem královny Anny Rakouské, manželky Ludvíka XIII., pak měl jeho mladší bratr, král Ludvík XIV., arci nejvážnější příčiny zbaviti se nebezpečného soupeře v případném zápase o francouzskou korunu, což by také neobvykle přísné nakládání s ním dostatečně vysvětlovalo. Jinak zůstává osobnost němého vězně v pařížské Bastille snad pro věčné časy nerozřešena a záhadna.

Citace:

Zločincem po spavé chřipce. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 16, s. 196-196.