NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7295.

Zaměstnanci veřejní.— Řízení před nss-em (Slovensko): I. Výluka kompetence nss-u ve smyslu § 3 lit. f) zák. o ss se nevztahuje na případy, kde jde o porušení subj. práva. — II. Z doložky jmenovacího dekretu provisorního úředníka, že jeho definitivní ustanovení bude záviseti na výsledku odborné zkoušky, jíž se musí podrobiti po jednoroční činnosti úřední, neplyne nárok, aby úředník ten byl skutečně s platností ode dne složení zkoušky jmenován definitivním.
(Nález ze dne 23. května 1928 č. 14022.)
Prejudikatura: Boh. A 6387/27.
Věc: Ing. Bohuslav St. v K. (adv. Dr. Viktor Svoboda z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací stran jmenování do 9. hodn. třídy.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost, pokud obsahuje dodatek, že jmenování pozbude platnosti v případě přeložení do Čech, Moravy a Slezska, jinak zamítá se stížnost jako bezdůvodná. Důvody: Výnosem referátu min. veř. prací ze 13. září 1922 byl st-l přijat za smluvního úředníka do státní stav. služby na Slov. Výnosem min. veř. prací z 1. února 1923 jmenován byl provisorním stav. komisařem 9. hodn. třídy s požitky 8. hodn. třídy 2. stupně pro stát. stav. službu na Slov. s doložkou, že definitivní ustanovení bude záviseti od dobrého výsledku zkoušky adm.-techn., předepsané pro stát. službu stav., jíž se st-1 musí podvoliti po jednoroční úřední činnosti, nejpozději však do tří let po tomto jmenování, a že jmenování se stalo vzhledem na jeho trvalé ustanovení na Slov. a pozbude platnosti, bude- li snad později přeložen na jiné místo mimo Slov. Podle potvrzení referátu min. veř. prací v Bratislavě z 24. ledna 1925 podrobil se st-l ve dnech 21.—24. ledna 1925 zkoušce pro stát. stav. službu a byl uznán způsobilým. Rozhodnutím téhož referátu ze 14. ledna 1926 byly mu přiznány od 1. února 1926 požitky 3. stupně 8. hodn. třídy.
Nař. rozhodnutím min. veř. prací byl st-l jmenován definitivním stav. komisařem v 9. hodn. třídě s platností od 21. listopadu 1925 a s výhradou, že, bude-li přeložen do Čech, na Mor. nebo do Slezska, pozbude jmenování platnosti dnem, kdy nabude účinnosti ono přeložení.
Maje rozhodnouti o stížnosti do výroku toho podané, zabýval se nss především otázkou své příslušnosti vzhledem k ustanovení § 3 lit. f) zák. o ss a přihlédl při tom k usnesení svého pléna ze 17. května 1926, podle kterého výluka kompetence nss-u ve smyslu § 3 lit. f) zák. o ss se nevztahuje na případy, kdy jde o porušení subj. práva. Porušení subj. práva vytýká stížnost i v daném případě, když napadajíc jmenovací dekret z 2. června 1926 tvrdí, že zkracuje st-lovo právo na jmenování, na jaké má nárok z dřívějších jmenovacích dekretů a ze zákona a spatřuje zkrácení práv st-lových v tom, že jmenování se stalo s účinností jen od 25. listopadu 1925 (recte 21. listopadu 1925).
Mohl tedy nss přikročiti k meritornímu přezkoumání důvodnosti stížnosti a uvážil o jejích námitkách takto:
Stížnost, uvádějíc, že služ. pragmatika — platná i na Slov. — rozeznává tři kategorie prov. úředníků a to prov. státní úředníky, jimž poměr státní správou kdykoli může býti zrušen (§ 10 služ. pragmatiky), prov. státní úředníky s nárokem na ponechání v zatímním postavení (§ 36 služ. pragm.) a konečně prov. státní úředníky se zajištěným nárokem na def. dosazení v úřad (§ 36 služ. pragm.) tvrdí, že st-l byl prov. úředníkem se zajištěným nárokem na def. dosazení v úřad podle § 36 služ. pragmatiky, poněvadž mu tento dekret definitivní jmenování zajišťuje pod podmínkou zkoušky. Vycházeje pak z tohoto předpokladu, že totiž st-l byl proz. úředníkem se zajištěným nárokem na def. dosazení v úřad, snaží se ze zprávy státně-zřízeneckého výboru č. 1364 příl. k protokolu posl. sněmovny za 21. zasedání a z ustanovení služ. pragmatiky dovodit, že pod pojem »čekatel na místo úřednické« (t. j. definitivní) ve smyslu čl. II. uvozovacích ustanovení ke služ. pragmatice spadá též proz. úředník se zajištěným nárokem na def. dosazení v úřad ve smyslu § 36 odst. 2 služ. pragmatiky a že proto platí o jmenování těchto proz. úředníků, pokud by nebylo o nich zvláštních ustanovení, tytéž zákonné předpisy, které platí o ostatních čekatelích na úřednická místa, tedy i ustanovení zák. č. 541/19 a že tedy st-l, když vykonal — jak nesporno — včas předepsanou odbornou zkoušku, měl nárok na def. ustanovení ve službě s účinností od počátku druhého služ. roku, tedy vzhledem k tomu, že nastoupil službu 29. září 1922, resp. 1. února 1923, od 29. září 1923, případně 1. února 1924. Mimo to uplatňuje stížnost náhled, že st-lovo jmenování provedené rozhodnutím min. veř. prací z 1. února 1923 bylo jmenováním podmínečně definitivním, t. j. závislým na odkládací podmínce složení zkoušky a že splněním podmínky té stalo se ipso facto definitivním a to ex tunc. K těmto výtkám stížnosti sluší uvésti:
V dekretu o provisorním jmenování st-lově se praví, že »definitivní ustanovení bude záviseti od dobrého výsledku zkoušky administrativně-technické , jíž podvoliti se musí po jednoroční úřední činnosti, nejpozději však do 3 let po tomto jmenování « Praví-li se však v dekretu o příštím def. jmenování jen to, co právě bylo uvedeno, t. j. že def. st-lovo jmenování bude záležeti na dobrém výsledku zkoušky, čili že st-l, chce-li dosáhnouti def. jmenování, musí se podrobiti odborné zkoušce, je patrno, že se v dekretu stanoví toliko to, co st-l jako proz. úředník musí učiniti, aby byl jmenován příště definitivním, nikoli však také, že jej bude úřad jmenovati def. úředníkem, splní-li podmínku v dekretu uloženou a zejména nikoli, že jej bude jmenovati definitivním se zpětnou účinností ke dni, kdy podmínku tu splní, anebo dokonce k počátku druhého služ. roku. Nevzal-li však žal. úřad cit. dekretem na sebe závazek jmenovati st-le za uvedené podmínky definitivním, pak nevzešel st-li na def. jmenování nárok vůbec a tedy ani na jmenování od určitého termínu. Nelze tedy ve st-lově dekretu o proz. ustanovení ve státní službě shledati ani zajištění nároku na def. dosazení v úřad, ani podmínečně def. jmenování.
Nebyl-li však st-1 proz. úředníkem se zaručeným nárokem na def. ustanovení a není-li opačné tvrzení stížnosti správné, pak nemusí se nss vůbec zabývati vývody stížnosti pojícími se výhradně jen k onomu tvrzení, že totiž pod pojem čekatelů na úřednická místa spadají úředníci prozatímně jmenovaní s nárokem na def. ustanovení a že se k těmto úředníkům vztahuje také ve stížnosti cit. ustanovení čl. V. zák. č. 541/ 1919.
Z toho plyne, že žal. úřad neporušil zákon, když v nař. rozhodnutí nestanovil účinnost jmenování st-lova tak, jak to žádá stížnost.
Stížnost vycházejíc dále z toho, že prokázala st-lův bezpodmínečný nárok na def. jmenování co do času, snaží se v dalším dovoditi, že tento st-lův nárok je také bezvýhradný co do způsobu jmenování a uvádí, že výhrada v dekretu o proz. ustanovení, že »jmenování se stalo vzhledem k trvalému ustanovení na Slov. a pozbude platnosti, bude-li st-l snad později přeložen na jiné místo mimo Slov.«, pojata do dekretu jen proto, aby státní správa, když st-lův prov. služ. poměr s nárokem na trvalé ustanovení podle § 10 služ. pragmatiky nemohl se zrušiti, měla po dobu provisoria volnou ruku, zejména pokud se týče zákonitých přídavků povolených státním zaměstnancům na Slov., jmenovacím dekretem st-li zajištěných pro případ, že by byl ustanoven ve službě mimo Slov., a více že dekret o prov. ustanovení st-lově neříká a ani říci nechtěl a že proto nový dekret nesmí nabytá práva měniti nebo rušiti. Nař. dekret že však nabytá i zákonem st-li zaručená práva ruší, když do něho byla vsunuta slova »na Slovensku« a »jmenování toto stalo se vzhledem na trvalé ustanovení na Slov. a pozbude platnosti, bude-li snad později přeložen na jiné místo mimo Slov.«.
K těmto vývodům stížnosti sluší uvésti:
Pro výklad výhrady v dekretu o proz. jmenování, jak ho podává stížnost, nedává zmíněný dekret nejmenšího podkladu. Byl-li st-l v próz. službě na Slov., bylo by protismyslným tvrzení, že st-1 nabyl z dekretu toho bezvýhradného nároku na def. jmenování co do způsobu a je tedy námitka stížnosti, pokud se vztahuje ke slovům »na Slovensku«, bezdůvodná.
Nss však shledal stížnost důvodnou, pokud se obrací proti doložce, že jmenování pozbude platnosti, bude-li st-l snad později přeložen do Čech, Mor. anebo do Slez., tedy na jiné místo mimo Slov., a pokud vytýká jmenovacímu dekretu v této části nejasnost v příčině st-lova služ. poměru ke státu. Z doložky té není totiž patrno, míní-li se jí, že st-l přeložením na jiné místo mimo Slov. ztratí toliko práva, jichž se mu nař. jmenovacím dekretem dostává, nebo snad, že pozbude jen jisté výhody přiznané mu již dříve se zřetelem ke zvláštní službě na Slov., nebo konečně, má-li snad doložka ta ještě jiný význam a jaký. Nelze-li však pro tuto nejasnost seznati ani vlastní smysl nař. rozhodnutí ve zmíněné části, pak nelze ovšem tuto část přezkoumati ani po stránce zákonitosti. Trpí tedy tato část nař. rozhodnutí podstatnou vadou řízení.

Citace:

č. 7295. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 707-710.