NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Č. 10173.

Pojištění úrazové. — Řízení správní (Slovensko): Má strana ve sporu o pojistné příspěvky úrazové nárok na to, aby odvolací úřad přihlédl k námitce promlčení, kterou strana, podavši včas odvolání, vznesla teprve v dodatku k odvolání podaném po uplynutí odvolací lhůty?
(Nález ze dne 25. listopadu 1932 č. 18038.) Prejudikatura: Boh. A 5081/25, 5501/26, 5670/26.
Věc: Firma cukrovar a rafinerie, úč. spol. v Š. (adv. Dr. Frant. Šafář z Bratislavy) proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Rozhodnutím býv. župního úřadu v Nitře z 15. prosince 1927 nebylo vyhověno námitkám stěžující si firmy proti platebním výměrům Zemské úřadovny pro dělnické pojištění na Slovensku v Bratislavě ze 14. září 1927, kterým z podniku firmy: lihovar v B. byly předepsány úrazové příspěvky za období 1921—1923 v úhrnné částce 1083 Kč 22 h a za období 1924—1926 celkem 297 Kč 16 h s příslušnými úroky z prodlení, v podstatě z toho důvodu, že řečený podnik byl již pravoplatným zařaďovacím výměrem do úrazového pojištění zařaděn, a vyplacená mzda, jež byla vzata za základ výpočtu příspěvků, byla zjištěna z obchodních knih a mzdových záznamů firmy, a firma její správnost nepopírá. Odvolání, jež podala firma z tohoto rozhodnutí, min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhovělo z jeho důvodů, k nimž podotklo, že výměr Zemské úřadovny v Bratislavě z 24. srpna 1927, jimž byla uznána pojistná povinnost podniku: lihovar v B., a podnik byl zařazen podle titulu 478 zařazovacího schématu do nebezpečenské třídy VI. a do nebezpečenského procenta 25, byl firmě doručen dne 1. září 1927, vešel v právní moc, a tím byla nesporně zjištěna pojistná povinnost podle zák. čl. XIX: 1907. Dodatek k odvolání firmy, v němž bylo namítáno promlčení úrazových příspěvků za období 1921—1923, odmítlo min. soc. péče jako opožděný, ježto firma obdržela v odpor vzaté rozhodnutí dne 23. prosince 1927, dodatek v odvolání odevzdala poštovní dopravě teprve dne 16. ledna 1928, tedy po uplynutí 15denní zákonné lhůty odvolací.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutí obsahuje dva výroky. Výrokem prvním zamítl žal. úřad odvolání stěžující si firmy z důvodů věcných. Výrokem druhým odmítl pak dodatek k jejímu odvolání z důvodu formálního, totiž proto, že byl podán opožděně, aniž se zabýval uplatněnou v něm námitkou promlčení úrazových příspěvků, předepsaných st-lce za příspěvkové období 1921—1923. Proti výroku prvnímu neformuluje stížnost vůbec žádného stižního bodu ve smyslu § 18 zák. o ss, takže se jím nss zabývati nemůže. Pokud se týče druhého výroku, stížnost nepopírá správnost skutkových předpokladů, o které výrok ten jest opřen, ani netvrdí, že dodatek, který podala firma k svému odvolání, byl podán v zákonné lhůtě odvolací, nýbrž namítá jen, že žal. úřad byl povinen námitkou promlčení úrazových příspěvků v něm obsaženou se zabývati a o ní rozhodnouti. Stížnost dovozuje v té příčině, že podáním odvolání zamezí se tomu, aby napadnuté jím rozhodnutí nabylo právní moci. Tento účinek trvá, dokud úřad o odvolání nerozhodl, a není prý zákonné překážky, aby odvolatel mohl až do té doby dodatečně doplniti důvody svého odvolání, a není důvodu, aby úřad při svém rozhodování neuvažoval i o takových přednesech, které nejsou sice obsaženy v odvolání samém, ale jsou již ve spisech. Nehledě však k tomu, úřad rozhodující o odvolání není ani omezen na přednesy stran, a může mu vyhověti i z důvodů, jež strana neuplatnila, neboť vůle strany podavší odvolání čelí k tomu, aby napadnuté rozhodnutí bylo změněno, při čemž nesejde na tom, z jakých důvodů se tak stane. Na námitku promlčení měl však žal. úřad vžiti zřetel i z úřední povinnosti a měl tedy o ní uvažovati v tom případě, když byla přednesena dodatečně, ba i když by nebyla přednesena vůbec. Uvedená námitka vadnosti řízení, resp. nezákonnosti nař. rozhodnutí, zbudovaná na těchto právních vývodech, jest však bezdůvodná, neboť právní názory, z nichž stížnost při ní vychází, jsou zásadně mylné. Podání firmy, učiněné u župního úřadu v Nitře dne 17. ledna 1928 a označené jako »doplněk« k jejímu dřívějšímu odvolání, podle jeho obsahu a právní povahy nelze kvalifikovati jinak než jako odvolání nové, třebas bylo podáno ve zkrácené formě, neboť byl v něm uplatněn nový důvod odvolací, totiž námitka promlčení úrazových příspěvků za období 1921—1923, který v původním odvolání firmy přednesen nebyl. Toto nové odvolání bylo pak podáno nesporně po uplynutí zákonné 15denní lhůty odvolací, tedy opožděně.
V daném případě šlo o odvolání ve sporu, týkajícím se zaplacení úrazových příspěvků, mezi Zemskou úřadovnou pro dělnické pojištění na Slov. a stěžující si firmou jako zúčastněnými stranami. Spory takové neřeší úřady správní ze své vlastní iniciativy, na základě své povinnosti úřední, nýbrž na zakročení stran. Činnost úřadů jest tedy v takových sporech podmíněna a vymezena procesními akty stran. Je-li procesní akt nějaký vázán podle platné normy určitou lhůtou, může úřad jen takový akt vžiti za podklad své úřední činnosti, který byl stranou v předepsané lhůtě vykonán. K opožděným projevům strany přihlédnouti není úřad povinen ani oprávněn, neboť, kdyby tak učinil, poskytl by jedné straně neoprávněnou výhodu na úkor strany druhé. Z tohoto všeobecného principu řízení správního plyne, že toliko tenkráte, je-li odvolání podáno včas, jest odvolacímu úřadu uložena povinnost, aby o odvolání jednal a jeho obsahem meritorně se zabýval. Není-li splněna tato podmínka, nemá strana vůbec nároku na to, aby úřad obsah jejího odvolání věcně zkoumal, neboť jestliže jsou v nějakém zákoně předepsány lhůty k opravným prostředkům, jako jest tomu v daném případě, jest tím řečeno, že po jejich uplynutí opravná stolice není povinna a — mohou-li býti dotčena práva osob třetích — ani oprávněna doplňky k podanému odvolání, obsahující nové námitky, přijímati (srov. Boh. A 5081/25, 5670/26). Předpisy, připouštějící naříkání správních aktů jen do určité lhůty, staly by se ilusorními, kdyby strana směla o své újmě opravný prostředek rozšiřovati nebo novými důvody doplňovati po uplynutí lhůty pro něj zákonem stanovené (srov. Boh. A 5501/26).
Z těchto všeobecných procesních zásad, platných pro instanční postup odvolací stolice při vyřizování opravných prostředků k ní podaných, není žádným positivním zákonným předpisem stanovena výjimka v příčině promlčení nároku, v řízení správním uplatňovaného a první stolicí přiznaného. Není tedy žádné opory pro míněni, že by při námitce promlčení platilo něco jiného. Ani z právní povahy institutu promlčení nedá se dovoditi, že by odvolací stolice byla povinna k promlčení přihlížeti z povinnosti úřední i tehdy, když taková námitka stranou v jejím odvolání ani uplatněna nebyla, jak stížnost mylně se domnívá. Nezabýval-li se žal. úřad námitkou promlčení, uplatněnou v doplňku k odvolání firmy, který odmítl jako opožděný, nelze v tom shledati podle toho, co bylo shora uvedeno, ani vadnost řízení, ani nezákonnost. Stížnost bylo proto zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 10173. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 657-660.