Soudové jsou příslušní ku rozhodování rozepří, v nichž uplatňují úředníci a zřízenci rakouských státních drah svá práva ze služebního řádu vyplývající a opatřeními (rozhodnutími) železniční správy porušená. Tomu nevadí ani okolnost, že o rozkladu ve svých právích zkráceného rozhoduje dle pragmatiky v poslední instanci ministerstvo železnic.

Strojvůdce státních drah A. nemohl pro oslabení zraku svou službu již zastávati a byl dán na trvalý odpočinek, ačkoliv byl ku zastávání služby v jiné kategorii úplně schopen. Železniční správa odvolávala se na předpis § 130., odst. 2. lit. e) služ. řádu, a na okolnost, že místo stejné hodnosti nebylo tehdy právě uprázdněno.1
I vznesl A. žalobu na c. k. erár s žalobním návrhem, by byl opět do služeb státních drah přijat v kategorii podúřednictva a vyplaceny mu veškeré zadržené platy.
Finanční prokuratura předem vznesla námitku nepřípustnosti pořadu práva a ve věci samé hájila opatření železniční správy. Všechny tři instance žalobě úplně vyhověly. Právnicky zajímavými jsou jen důvody, které se týkají námitky nepřípustnosti pořadu práva. Nejvyšší soud vyslovil se o ní ve svých důvodech takto:
Dovolání předem brojí proti výroku soudu, kterým námitka nepřípustnosti pořadu práva byla zamítnuta. V tomto směru může dovolání vzhledem k souhlasným, v neprospěch eráru vydaným a právoplatným usnesením (§ 528. c. s. ř.) posuzováno býti jen s hlediska zmatečnosti (§ 477., č. 6. c. s. ř.). Než dovolání samo přinuceno jest připustiti, že opatření železniční správy, která se stala proti smluvním úředníkům (zřízencům), podléhají ve směru, zda k nim došlo dle směrodatných ustanovení způsobem formálně správným, zajisté soudcovskému přezkoumání, ono nechce jen připustiti, aby se přezkoumávala pořadem práva také v ohledu hmotněprávním.
S tímto náhledem lze souhlasiti v případech, ve kterých se jedná o vyšlé nálezy disciplinární — srovnej v příčině této obsah — 112 —
plenissimárního usnesení nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 1910, praes. 231/8, zapsaného do knihy judikátní pod č. 1912 —, nikterak však v případech, ve kterých, jak zde, stala se opatření mimo řízení disciplinární, a která se týkají zaručených práv zřízenců státní dráhy (§ 4. a 40. služební pragmatiky).
Kde uplatňuje se všeobecně — ve smyslu tom znějí také rozhodnutí c. k. správního dvoru soudního, jakož i soudu říšského, poslednějšího zejména rozhodnutí ze dne 12. ledna 1904, č. 575.3 — právní názor, že úředníci a zřízenci c. k. rakouských státních drah nejsou úředníky, služebníky, zřízenci státními, že naopak služební smlouvou (služebním řádem) založený poměr zřízenců železnic státem provozovaných je na rozdíl od onoho, ohledně kterého platí zákon ze dne 15. dubna 1873, č. 47. ř. zák. (po případě ze dne 19. září 1898, č. 72. ř. zák.) — viz § 6., č. 6., organisačních stanov pro státní správu železniční ze dne 19. ledna 1896, č. 16. ř. zák. — poměrem soukromoprávním. K rozhodování o nárocích zřízenců státních drah ze služební smlouvy proti státu jako zaměstnavateli jsou povolány tudíž soudy řádné, z čehož plyne, že se tu nenaskytá zmatečnost ve smyslu citovaného zákonného předpisu. Tomu nevadí ani okolnost, že o rozkladu stiženého rozhoduje s konečnou platností ministr železnic, poněvadž tím ukončen jest pouze instanční pochod administrativní. Pak-li otázka přeložení na trvalý odpočinek jest mezi smluvními stranami sporná, mohou o ní pouze soudy rozhodovati, poněvadž správa rak. st. drah a ministerstvo železnic, jakožto dozorčí úřad těchto drah, jsou v poměru smluvního kontrahenta a nelze právem odůvodniti, aby rozhodování o smluvním poměru příslušelo jedné ze smluvních stran.
Dovolací důvod č. 1. §u 503. c. s. ř. není proto dán.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1913, č. j. Rv II 1384/13.)
Flieder.

Pozn. Dotyčný § služebního řádu zní: Dání (přeložení) na trvalý odpočinek může se státi i z ohledů služebních (v zájmu služby), ač-li nemůže býti tomu odpomoženo umístěním v jiném místě téže služební kategorie.
Uveřejněno v příloze Věstníka pod č. ř. 1299, ve svazku XII.
Uveřejněno ve Věstníku min. sprav, z r. 1904 na str. 191., 192.

Citace:

č. 2850. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 940-942.