Č. 3311.

Školství: * Členové zem. školní rady v Čechách stavu učitelského (§ 40 č. 7 zák. o dozoru ke školám z 24. února 1870 č. 17 z. z.) mají nárok na cestovné a stravné i za platnosti zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. toliko podle zák. z 30. března 1879 č. 48 ř. z. doplněného výnosem z 31. března 1879 č. 4676 a výnosem min. školství ze 16. července 1921 č. 65375, a nikoliv podle § 10, odst. 2 zák. č. 274/19 Sb.
(Nález ze dne 3. března 1924 č. 3488).
Věc: František Sch. v L. (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o diety.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: František Sch., odborný učitel měšťanské školy v H. a člen zšr-y v Praze, předložil zšr-é za účast při jejích schůzích ve 3. a 4. čtvrtletí roku 1920 a v 1. čtvrtletí 1921 cestovní denníky z 15. prosince 1920 na 2675 K 96 h na základě cestovného, účtovaného z H., a stravného denních 28 K 80 h, resp. - 30. března 1921 na 2500 K na základě cestovného, účtovaného rovněž z H., a stravného denních 24 K 66 h, kteréžto stravné účtováno bylo podle nároku státního úředníka VI. hodn. třídy 3. stupně.
Zšr v Praze výnosem ze 17. června 1921 upravila cestovní deník z 15. prosince 1920 za 7 schůzí penízem 470 K 70 h a cestovní deník z 30. března 1921 za 5 schůzí penízem 336 K, přihlížejíc při tom k tomu, že — jak bylo zjištěno — žadatel maje dovolenou pro nemoc bydlil v uvedené době v L. a nikoliv v H., jak cestovní denníky vykazují; proto cestovné čítáno bylo podle bydliště v L.; deníky dále byly upraveny podle zák. z 30. března 1879 č. 48 ř. z. a podle min. výn. z 31. března 1879 č. 4675, kteréžto předpisy jsou dosud v platnosti; pokud se žadatel domáhá úpravy cestovních deníků podle paritního zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb., poukazuje rozhodnutí k tomu, že tento zákon se týká toliko příjmu učitelských osob z jejich služebního postavení a netýká se nároku, který učitel činí z vykonávané funkce v některém veřejném sboru, jakým jest zšr.
Odvolání z tohoto rozhodnutí podané bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
V odůvodnění úřad uvádí, že H., byť i byly služebním místem st-lovým, nelze pokládati za jeho bydliště, ježto bylo zjištěno, že st-1 ve 3. a 4. čtvrtletí roku 1920 a v 1. čtvrtletí 1921 bytu žádného v H. vůbec neměl a na škole tamní též nepůsobil; cestovné a diety podle par. zák. č. 274/1919 nelze st-li přiznati, poněvadž nejde o služební cestu, konanou st-lem, jakožto učitelem k úřednímu příkazu, ale o nárok st-le jakožto člena zšr-y na náhradu cestovného a stravného za účast při schůzi zšř-y, pro kterýž nárok rozhodujímími jsou jedině platná dosud ustanovení zák. z 30. března 1879 č. 48 ř. z. a vynesení min. kultu a vyučování z 31. března 1879 č. 4675.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost a to jak ve směru, že béře za základ výměry poplatků L. jakožto st-lovo bydliště, tak ve směru, že přiznává diety jen v číselné výměře zák. z 30. března 1879 č. 48 ř. z.
Ve směru prvém stížnost dovozuje, že za trvalé bydliště, rozhodné po rozumu § 1 zák. z 30. března 1879 č. 48 ř. z., může býti považováno jedině služební místo veřejného zaměstnance, neboť jinak by nárok na výši podléhal rozhodnutí percipientovu v příčině místa, které by — nepřihlížeje k svému služebnímu místu — libovolně zvolil za své bydliště. Ostatně st-1 nemá stálého bydliště, nýbrž dlí ve volném čase buď u své choti v L., buď u své dcedy v Z. anebo jinde.
Námitka tato není důvodná.
Stížnost ani sama nebrojí proti právnímu nazírání nař. rozhodnutí, že za směrodatné východisko při úpravě cestovného i diet sluší po- važovati po rozumu cit. § 1 st-lovo bydliště. V tomto směru jedině namítá, že po právu na místě L. měly býti za st-lovo bydliště přijaty H., kdež byl ustanoven jakožto odborný učitel při měšťanské škole.
Pokud tím stížnost tvrdí porušení zákona spočívající v tom, že přijato bylo za bydliště jiné místo, než st-lovo místo služební, nemá opory v zákoně, neboť samotnou stížností uváděný a tuto svrchu citovaný § 1, přiznávaje údům zemských školních rad, kteří bydlí dále než 8 km od svých úředních sídel, nárok na čestné a stravné, kteréž jim z navštěvování sezení vzejde, má podle užitých slov toliko na zřeteli fakticky vzniklé výlohy a tedy jen faktické bydliště úda i nemůže podle stavu věci ani míti na zřeteli služební místo člena zšr-y v jeho vlastnosti jakožto učitele; neboť podle normy § 40 čes. zem. zák. o do- zoru ke školám z 24. února 1873 č. 17 z. z. skládá se zšr též z osob, které nejsou učiteli a ani funkcionáři veřejnými, ani soukromými zaměstnanci, u nichž tedy o nějakém služebním místě nemůže býti řeči, a přece cit. § 1 ohledně všech údů zšr-y jednotně stanoví nárok na cestovné a stravné. Pojem bydliště ve stejném smyslu chápán i jurisdikční normou pro soudy (§§ 65, 66, 68 zák. z 1. srpna 1895 č. 111 ř. z.) a domovský zák. z 5. října 1896 č. 222 ř. z., jehož se dovolával st-1 k opoře svého nazírání na význam zákonného rčení »bydlí«, předpisem svého § 10, týkajícím se učitelů, mluví naopak proti názoru st-lovu, neboť chtěje naznačiti místo služební, užívá slov »úřední sídlo« (Amtssitz).
Pokud by stížnost uvedenou námitkou vytýkala, že úřad právě L. neprávem předpokládal za st-lovo bydliště, brojila by jen proti skutkovému zjištění nař. rozhodnutí. Poukazuje-li stížnost po této stránce na to, že st-1 ve své domácnosti v L. dlí jen po část roku, nejde o okolnost, kteráž by činila nemožným závěr, že přes to st-lým bydlištěm jsou L., jakožto ono místo z několika míst jeho ročního pobytu, kde bydlí stále jeho choť a o němž st-1 netvrdí, že tam nemá své normální domácnosti.
V směru druhém namítá stížnost, že pokud jde o výměru poplatku, sluší pokládati předpisy, na nichž žal. úřad založil svůj výrok, za zrušené paritním zák., pokud se týče oběžníkem z 25. května 1920 č. II A 2030 č. z. š. r. 43871 ai 1920 (vládní věstník pro školství obecné ex 1920 č. 45), vydaným zšr-ou v Praze.
Ani tuto námitku nelze uznati za důvodnou.
Jest tu totiž na sporu otázka, zdali právem, jak učinil úřad, výměru dotčených poplatků sluší posuzovati podle zák. z 30. března 1879 č. 48 ř. z. (resp. výn. min. kultu a vyučování z 31. března 1879 č. 4676), či zdali, jak tvrdí stížnost, vydáním zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. a prov. výnosů, které k němu vydala zšr v Praze, zjednám byl nový právní stav, podle něhož slušelo úda zšr-y, jenž přísluší k stavu učitelskému, posuzovati obdobně podle předpisů platných pro státní úředníky.
Nss jest názoru, že ohledně nároku údů zem. škol. rad, ať jsou jinak povoláním učiteli, buď jakožto zástupci stavu učitelského, aneb údy vole- nými všeobecně zem. výborem (§ 40 č. 7 resp. 2 česk. z. zák. z 24. února 1873 č. 17 z. z.), či jinými veřejnými zaměstnanci, nebo soukromníky, směrodatným jest dosud a jediné zák. z 30. března 1879 č. 48 ř. z. Že tomu tak, vyplývá z úvahy následovní: Ani sama stížnost netvrdí, že před vydáním předpisů, jichž se dovolává, bylo jinak, než že údové zšrad, ať byli učiteli čili nic, měli nárok na výměru oněch poplatků, jakou normuje pro údy zšrad cit. zákon. Z toho, že onen zákon, jak již svrchu ohledně prvé námitky stížnosti bylo vytčeno, nerozlišuje mezi takovými údy zšrad, kteří jsou učiteli resp. státními zaměstnanci, a kteří jimi nejsou, vysvítá nepochybně, že pokud trvá působnost tohoto zák., údu zšr-y nepřísluší vyšší nárok z titulu, že snad jest učitelem. Na tomto zákonném stavu nezměnilo se nic ani vydáním paritního zák. resp. prováděcích výnosů k němu. Týkáť se paritní zák, všeobecně jen úpravy služebních příjmů učitelstva (čl. II), a specielní předpis o dietách a cestovném (§ 10) vztahuje se, jak z jasného jeho znění jest zřejmo, rovněž jen na takové platy, na které vzešel nárok při výkonu služebním. I par. zák. má tudíž na mysli jenom takové poplatky, jež náleží za úkony, které jsou součástí povolání dotčeného učitele veřejné školy obecné neb občanské (čl. II). Takového způsobu povoláním nemůže však býti funkce učitele občanské školy, kterou vykonává jakožto úd zšr-y (§ 40 zem. zák. o dozoru ke školám), kterýžto sbor jest nejvyšším dozorčím úřadem školním a jehož dozor vztahuje se nikoliv jen ke školám národním, nýbrž i k vzdělávacím ústavům učitelským a gymnasiím i reálkám (§ 39 zák. posléze cit.). Již z toho vysvítá, že učitelé národní školy — ať jakožto zástupci učitelského stavu, ať jako delegáti zem. výboru v zšr-ě — touto funkcí neplní úkolu svého učitelského úřadu, což by jistě předpokládalo, aby šlo o výkon, který učiteli může býti nařízen úřadem jeřů učitelské služby, kdežto v daném případě plní učitel čestný úřad, jejž vzal na se dobrovolně, neboť není zákonné normy, podle níž by byl vázán přijati designaci do zšr-y. Poněvadž pak stížností dovolávané svrchu uvedené výnosy byly výslovně vydány jen o nárocích učitelů podle par. zák., resp. k provedení § 10 par. zák., jest zřejmo, že ani předpis prvního z těchto výnosů část V., bod 1 nemůže míti na zřeteli jiný nárok učitelů škol národních na diety a cestovné, než ten, který resultuje z výkonu jeho speciálně učitelského povolání. I doslovné znění tohoto předpisu samo tomu zřejmě nasvědčuje. Ustanovuje-li, že dotčené poplatky ve výměře příslušející státním úředníkům náležejí též učitelům, kteří na úřední vyzvání konají cesty jakožto členové školních úřadů a úředně zřízených poradních nebo pracovních sborů při školních úřadech, a vypočítává-li — zřejmě taxativně — ony sbory jakožto konference, výbory a komise, naznačuje tím, ži jde jen o cesty, kteréž reflektant provádí při výkonu svého povolání jakožto učitel národní školy. Nemá tudíž tento předpis na mysli čestné a dobrovolné funkce učitele při sezeních zšr-y, která — jak již řečeno — jest sborem dozoru a jejíž působnost vztahuje se i na jiné školy než národní, která dále ani nemůže býti řaděna mezi sbory kvalifikované za konference, výbory nebo komise.
Stížnost, jež není odůvodněnou ani v jediném svém bodu, slušelo tudíž zamítnouti.

Citace:

č. 3311. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 711-714.